Jak uvedl iDNES, Kubánci mají opět "důvod k radosti", po počítačích, mikrovlnkách a DVD přehrávačích jim prezident Raúl Castro povolil i mobilní telefony. Lži českých komunistů tak opět dostaly pořádně na frak.
Pro normálně myslícího člověka je otřesné, když slyší o tom, že diktátor musí obyvatelům země povolovat tak běžné věci jako jsou mikrovlnné trouby a mobily. Navíc mobily nebudou moci mít všichni Kubánci, ale jenom ti, kteří mají přes své příbuzné v zahraničí přístup k dolarům anebo jiným tvrdým měnám. Když připočtu skutečnost, že i Raúl Castro uznal, že z normálního platu, který na Kubě činí 400 až 700 pesos se v této zemi nedá přežít, tak to s kubánskou realitou dopadá hodně bledě. Jen tak pro srovnání, půl kila slaniny či kilo fazolí tady stojí na černém trhu kolem dvaceti pesos. Na Kubě je totiž nedostatek potravin, které jsou navíc na příděl. A to už pomíjím stovky vězňů svědomí, kteří tráví deset i více let v tvrdých káznicích třeba jen za to, že si dovolili vydávat nepovolené noviny nebo jim přátelé přivezli z ciziny zakázanou literaturu. To ale mimochodem naši rudokožci považuji za normální. Možná by nebylo od věci, kdyby čtenáři Haló novin chodili za trest tak na deset let do pořádně ostrého kriminálu, nejlépe na Bory či do Valdic. Ovšem asi největší nebezpečí komunistů spočívá v tom, že lež povýšili na pravdu a vůbec se za to nestydí. Krásně to bylo ukázáno v nádherném filmu Bílá paní, který dávala v pondělí ČT a zrůdnost tzv. reálného socialismu ukazuje v plné nahotě. Tam stupidní komunističtí funkcionáři a lidé zblblí bolševiky oslavovali nový most, který ve skutečnosti nestál. Davy se brodily řekou a křičely „sláva hurá, ať žije nový most.“ A tady lháři z KSČM oslavují na Kubě ony pomyslné mosty, které ve skutečnosti nestojí. Kuba není žádným ostrovem svobody, ale utiskovanou zemí, kde jsou lidé věznění názory a bez povolení nesměli mít ani počítače či mobily. Kubánci nyní doufají, že časem budou mít i neomezený přístup k internetu. To je strašné! Komunističtí podvodníci ale mají v sobě tolik drzosti, že si dovolují Kubu a její tyranský režim oslavovat. Oni se řídí goebelsovským heslem „tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou.“ A je na nás slušných lidech, abychom tyto darebáky rázně odkázali do patřičných mezí.

Komunistická Kuba je rovněž místem politických represí a odhaduje se, že od roku 1959 bylo zastřeleno na až 30 tisíc lidí z politických důvodů a sto tisíc lidí uvězněno. Podmínky v kubánských věznicích jsou děsivé a političtí vězni jsou záměrně vystavováni teroru od obyčejných kriminálníků.

A vězněni nebyli a nejsou jen přívrženci bývalého diktátora Batisty. Student Pedro Luis Boitel byl Batistovým odpůrcem, ale zároveň také protivníkem Fidela Castra. Za to jej odsoudili na deset let do vězení, kde 23. května 1972 umřel po třiapadesáti dnech hladovky. Ještě předtím Boitel jednomu z věznitelů řekl: „Stávkuji proto, aby mně byla přiznána práva vyhrazena politickým vězňům. Voláte po právech vězňů latinskoamerických diktatur, ale upíráte je vězňům ve vlastní zemi.“ Ano Batista nebyl beránek, ale není jim ani Fidel Castro!

Báchorkou nejsou ani kubánští Balseros, tedy lidé, kteří na primitivních vorech prchají přes karibské moře na Floridu. To je smutná realita „ostrova svobody“, odhaduje se, že za padesát let trvání Castrovy diktatury jich takto opustilo ostrov asi sto padesát tisíc. Tisíce nespokojených Kubánců také v dubnu 1980 obsadily peruánské velvyslanectví a vynutily si odchod do emigrace. Pravda Fidel Castro k nim přidal duševně nemocné a kriminálníky, kterých se takto zbavil. V současné době žijí mimo Kubu dva miliony Kubánců.

Taková je tedy pravda o komunistických režimech, jejich obhajoba je buď důsledkem hlouposti spojené s totální nevzdělanosti anebo zlého úmyslu, nic jiného není možné

Dvoudílná Černá kniha komunismu je špičkovou vědeckou prací kolektivu renomovaných historiků, kterým jistý ctěný kolega bloger ze severu nesahá ani po kotníky. Tito lidé mají své závěry podložené důkazy a ty jsou jasné.

Jen v rámci pozemkové reformy bylo v padesátých letech, tedy ještě před vypuknutím vietnamského konfliktu, popraveno na padesát tisíc rolníků a dalších sto tisíc bylo uvězněno. To samozřejmě nejsou jediné oběti bolševických represí v Indočíně. Další má na svědomí hladomor, který vypuknul v severním Vietnamu na konci padesátých let v důsledku nezodpovědných pokusů tamních komunistů, které připomínaly neblahý čínský Velký skok

Oběti represí vietnamských komunistů se dále staly zdejší katolíci, z nichž šest set tisíc uteklo ze severu na jih. Je rovněž pravdou, že v rámci ofenzívy Tet povraždil Vietkong v bývalém císařském hlavním městě Vietnamu Hue v únoru 1968 nejméně tři tisíce lidí (kam se hrabe My-lai) včetně vietnamských kněží, francouzských řeholníků, německých lékařů úředníků, některé z obětí byly dokonce pohřbeny zaživa.

Po sjednocení Vietnamu pak komunisté poslali do koncentračních táborů na převýchovu pět se tisíc až milion lidí, zdaleka to nebyli jenom stoupenci jihovietnamské vlády. Obětí řádění bolševických hord byli rovněž lidé, kteří patřili k odpůrcům jihovietnamského režimu, avšak rovněž odmítali nadvládu severovietnamských komunistů nad jihem.

Terorizování nevinných lidí bylo bolševikům vlastní a rozpoutal jej už Lenin, v žádném případě neplatí vytrvale šířená lež o tom, že Lenin byl hodný a teprve Stalin zloduch. Například v roce 1921 oddíly NKVD a Rudé armády nasadily proti povstalým rolníkům v Tambovské oblasti letadla a otravné plyny, Ve 20. století neznám jiný případ, že by vláda některé země takto brutálně postupovala proti vlastním obyvatelům.

Loni jsem navštívil muzeum věnované lágru zřízenému bolševiky v jednom z nejvýznamnějších ruských pravoslavných klášterů na Soloveckých ostrovech, kde bylo celkem uvězněno na sto tisíc lidí z toho padesát tisíc zahynulo. Mimo jiných zločinů tu také dozorci znásilňovali vězenkyně, když pak některá z nich přišla do jiného stavu byla lodí odvezena na sousední Zajajčij ostrov, kde ji čekala smrt hladem.

Vyhlášený svoji bestialitou byl tábor Cholmogory na řece Dvině nedaleko Archangelska. Vězni se zde likvidovali hromadným topením, když byli shazováni z člunů do řeky se svázanýma rukama a kamenem kolem krku. Takto jich tady zahynuly tisíce.

Statisíce lidí včetně žen a malých dětí byly deportovány ze svých domů, a přesídleny do nehostinných oblastí Sibiře, kde umíraly v třeskutých mrazech zimou a hladem.

Někteří méně vzdělaní jedinci se snaží trvale zpochybňovat zločiny spáchané ve jménu komunistické ideologie, které se těm nacistickým vyrovnají anebo je dokonce i předčí - počtem zavražděných lidí určitě. Ty je potřeba opakovaně cejchovat jako lháře a darebáky.

Pěkně to vystihl ve své knize Rusko plné křížů Alexandr Jakovlev, který píše o neokainismu, což značí zabíjení lidí ve velkém. V Osvětimi pro příslušnost k méněcenným rasám a táborech Gulagu pro méněcennost třídní. Lenin, Stalin a Hitler jsou podle něj nejstrašnějšími zločinci 20. století. Ano, Jakovlev byl komunistou a dokonce za Gorbačovovy éry tajemníkem ÚV KSSS, ale o to je jeho svědectví cennější, že se dokázal se zločinnou ideologií rozejít a se svoji minulostí upřímně a vnitřně poctivě vyrovnat. Koneckonců kdo zná Bibli, ví, že ze Šavla se stal Pavel.

Rovněž spisovatel Vasilij Grossmann přirovnává ústy své hlavní postavy v románu Panta rhei stalinské vyvražďování dětí ukrajinských rolníků hladem k nacistickému vyvražďování dětí plynem. Pro Grossmanna a nejen pro něj spočívá podobnost obou tragédií v masovém zabíjení celých skupin obyvatel, v jednom případě z důvodů třídních, v druhém z rasových.

Je jasné, že ukrajinský hladomor, při kterém podle asi nejobjektivnějších historických údajů zahynuly tři až čtyři miliony lidí byl chladnokrevně naplánovaným zločinem spočívající ve vědomé likvidaci rolníků. S Irskem o osmdesát let dříve se to nedá srovnat. Irsko nemá tak dobré klimatické podmínky pro zemědělství jako obilnice Evropy Ukrajina a navíc sovětští bolševici místo pomoci postiženým rozsah katastrofy cynicky tajili, kdežto hlad v Irsku byl bez zlehčování medializován a Irům byla z ciziny poskytnuta pomoc. Není pravdou, jak se tady snažil namluvit jistý primitiv, že sovětské Gulagy byly div ne rekreačními tábory. To v žádném případě a mají na svém kontě více obětí než nacistické koncentráky.