S bratrem jsme v panelákovém pidipokoji byli taky-já postavila s jedním s bývalých mužů dům,ten jsem mu nechala za to,že mi nechal bezvýhradně syna. Dalším synům jsem chtěla dát pohodlí domu,aby měli každý svůj pokoj a tím jsem přišla o společné chvíle a vyrostli z nich singl mladí muži,kteří neumí držet při sobě,rozutekli se mi a já zůstala sama ve velkém domě,který jsem zdvojnásobila pro své děti,aby měli pohodlí a komfort. Sama nemám na údržbu ani peníze ani pomyšlení a dnes resp.už včera jsem měla svátek a ani jeden jediný syn mě nepřijel obejmout a tak tomu je i každé mé slzavé narozeniny. Co bych dala za malinkatý domek,kde by mne alespoň 2xročně moje děti přijeli obejmout. Paradoxně svého zmíněného bratra mám teď s věkem ráda tak jak to má být. Jsem ale zoufale sama a zároveň se bojím,že jsem na lidi zanevřela kvůli své mýlce s dětmi--něco se zkrátka nepovede ať máte jakkoli ušlechtilý zájem a smířit se s tím mi bude trvat asi do konce života--ví Bůh,jak dlouhého času. Těžko říct,zda by pomohlo,kdybychom žili pohromadě v malé domácnosti,třeba bychom se jeden druhému tak nevzdálili,neodcizili,kdoví. O.

děkujeme za info *3*