Něco jako tu zmiňuješ potkalo mě. V rámci charakteru jsem se naskytla (naskytl, hrála jsem chlapa) v situaci, kdy se druhá strana moc nezamýšlela nad oním "a co pak" a zatepla nabonzovala všechno a všem, aniž by na tom vlastně měla reálný prospěch. Nebylo to špatně, ale kdyby počkala dvě tři hodiny, byla bych méně smutná. Skončilo to v rámci charakteru nuceným útěkem (druhá varianta byla asistovaná sebevražda nebo vyloučení z řádu, které by mě odstavilo od všeho) a hra pro mne skončila o dost dřív, než bych chtěla. ALE - bylo to dáno i rolí, kdy jsem si sama vybrala zlouna slizouna. Inu, takoví tak občas dopadají, takže jsem v tomto brzkém ukončení spíš výjimka. No a v takových případech jsou někdy k dispozici epizodní role, které jde ztvárnit, já si zahrála NPC (jeden z houfu mameluků útočících ve vlnách na město) a tak nějak to šlo. Ale obecně - larpy od Cesty časem jsou super právě pro nováčky, protože nevyžadují nic kromě příjezdu, a mohu jen a jen doporučit. Chystám se na podzim na jejich třetí larp, Albigenské, tak jsem zvědavá, v čem bude tento jiný. Krvavé časy a Akkon byly každý atmosférou docela jinde.

Na okraj: ono ve středověku to nebylo tak divoké, že se lidi bezuzdně vraždili na potkání, jak nám ukazují různé "historické" filmy. :-) 

V tomu hlavnímu: počítá se s určitou zodpovědností hráčů. Každý má poměrně široké mantinely možností, takže překročit je není úplně snadné a kdyby to přesto mohlo nastat, většinou konzultují organizátory sami. 

Navíc se bere, že si každý chce zahrát postavu, co má (přihláška obsahuje jakési orientační preference, k nimž organizátoři při rozdělování rolí přihlíží), takže nedává smysl dělat obraty typu "jeho postava byla pacifista a on hned na začátku vyvraždí školku" nebo naopak "jsem silně konfrontační vzteklý násilník se sadistickými sklony, tak první, co udělám, že vstoupím do kláštěra". Tím by hráč okrádal o zážitek především sebe.

Pak jsou tam samoregulační mechanismy, že když někdo bude prasit hru ostatním, oni s ním prostě nebudou hrát, nebo jen v minimální míře. A opět: zkazí tím hru hlavně sám sobě.

A nakonec: z toho, co vidím, tak hráči jsou docela hodně ohleduplní na ostatní, nehrají jen pro sebe, ale i pro ně. Takže naopak jsou mnohem méně konfrontační, než by měli být (holt výchova humanismu :-) ). Až zkušenější hráči dokáží být pořádní zmetci ve hře a super lidi mimo ní. 

To, že se naopak postava vyvine hře (třeba změní názor, nějaká událost ho úplně převrátí), je naprosto v pořádku a leckdy i žádoucí (třeba je nějaký takový vývoj součástí plánu).

Situace, se kterými nikdo z tvůrců nepočítal, se tam dějí pravidelně, ale pokud vyloženě nerozbíjejí hru, je to ok. Pokud je to něco, co udělat prostě nejde (král řekne: Okamžitě evakuujte všechny obyvatele, královské loďstvo to zvládne!, když je to přitom logistický nesmysl), tak to do toho potom organizátor může vstoupit a korigovat to, ale děje se to fakt málokdy. Hráči většinou mají rozum a nezažil jsem nikdy nikoho, kdo by to naschvál kazil.

Co se týče smrti postav, to je ožehavé téma, o kterém jsem se víc rozepisoval v nalinkovaném článku o norimberských Krvavých časech. Existuje "nepřirozená" limitace, že jiné hráče zabíjet zkrátka a dobře nemůžeš, pokud už není skoro konec hry nebo pokud s tím daný hráč explicitně nesouhlasí, případně svou smrt nemá vyloženě předepsanou v rámci postavy. Je to tak přesně proto, abys jiným nezkazil hru, a vždycky je potřeba během hraní myslet na to, že tady nejsi jenom kvůli sobě, ale že máš zodpovědnost i za ostatní hráče, protože spolu kolektivně něco tvoříte.

Já jsem třeba zrovna na Akkonu řešil situaci, kdy jsme odhalili zrádce (nebo jsme si to aspoň mysleli) a možná by bylo logičtější ho zkrátit o hlavu hned na místě, ale já ho místo toho uvrhl do žaláře, nechal ho mučit kvůli přiznání, pak snad dokonce chodil i venku pod stráží řádových rytířů a teprve ke konci, když už se schylovalo k finální konfrontaci, jsme udělali rychlý soud, dali dohromady důkazy a nechali ho popravit. 

Kdybych nerespektoval tohle právo ostatních hráčů hrát, kdyby se mi třeba někdo znelíbil a já ho chtěl dát popravit hned potom, co poprvé přijdu na hrad, přitočil by se ke mně nejspíš jeden z organizátorů třeba v roli kněze a řekl by mi něco jako: "Ale Veličenstvo, tohle přece nejde, Bůh si to takhle nepřeje." A kdybych to nepochopil a dál na tom trval, asi by si mě mimo roli vzali stranou a vysvětlili by mi, co v tu chvíli můžu a nemůžu. Ale jak říkám, to je spíš hypotetická situace, obvykle se to neděje.