já tedy předně děkuju za takovýto článek. S kamarádem se o tématu často bavíme, přičemž nás mrzí, že na internetu snad neexistuje český blog/web, který by hry rozebíral i z umělecké stránky (takže ano, já souhlasím, že umění to je, nebo to alespoň má obrovský potenciál uměním být).

A teď už k článku samotnému. Velice se mi líbí autorova inklinace právě k „Hernímu umění“, jak zmínil na předchozí stránce této diskuze – a řekl bych, že to vyplývá i z článku. Příběhové hry, nebo hry postavené čistě na vizuálním sdělení, nejsou herním uměním. Je to jen jakási zvláštní odnož filmu nebo literatury, ačkoliv i tady by se jisté neobvyklé mechaniky našly (Life is Strange – přetáčení času). Co mě ale fascinuje nejvíc, jsou tituly jako Flower nebo Passage. Ty k hráči promlouvají specifickým jazykem, který je podle mě dosud ještě ne plně rozvinutý. To by mě zajímalo, co si o tom myslí autor: došly hry zaměřené na herní umění již dostatečně daleko ve svém vývoji? (Jeho druhý článek zde na games jsem ještě nečetl – Brothers budu teprve dohrávat a chci si na to udělat nejdříve vlastní názor :))

Z trochu jiného soudku (a přeci jen možná ze stejného): Jedna věc v článku mě opakovaně zaráží, a sice zmínka o „pocitech z nové zkušenosti“ ve druhém odstavci pod Video Games: 14 in the Collection, for Starters. To je věc, kterou jsme právě s kamarádem rozebírali. Je to docela obšírné, řekl bych. V poslední době se objevily jeden nebo dva nové tituly, které právě s tímto pocitem mají za úkol pracovat. Mám na mysli hry, které končí provždy (názvy si bohužel nepamatuju, ale myslím že obojí je FPS). Tohle mi osobně přijde už za hranou a nevidím v tom budoucnost. Na druhou stranu si paradoxně nedovedu představit lépe postavený titul, který by tolik akcentoval právě tu první (a v těch zmíněných nových hrách zároveň jedinou) zkušenost hráče. Líbí se autorovi ta představa definitivní herní zkušenosti?

S pocitem nové zkušenosti dále souvisí i sledování gameplayů před tím, než se do nové hry pustím... Asi je bez debat, že to právě ten první zážitek – už coby herní – značně deformuje. Jenže co s tím? Dema dnes již moc nevycházejí, takže tento způsob oťukávání produktu je asi jediný možný – pokud člověk není boháč, který si může dovolit rozhazovat peníze i za věci, které třeba po pěti minutách vypne a už se k nim nevrátí. :) Pravda, Steam už s tím problémem pracuje. Osobně ale hraju převážně na PS3, kde mi možnost vrácení peněz chybí.

EDIT: Jo a ještě jedna věc. Hry nejsou živé... Můžou být i tak uměním? Zjistil jsem (byť jsem byl donedávna přesvědčen o tom, že je to jen pozérství), že umění teprve tehdy, kdy jej přijímáme v originální živé podobě funguje tak, jak by mělo. Příklady: nikdy se mi nelíbil určitý obraz, viděl jsem ale na vlastní oči originál a změnil jsem názor; nechápal jsem určitý film, nevzbuzoval ve mě téměř žádné emoce, teprve až když jsem ho viděl z promítačky na velkém plátně jsem ho prožil; byl jsem unešen na jiné místo světa, když jsem slyšel určitou skladbu živě, avšak nikdy potom, kdy jsem si ji přehrával ze záznamu, jsem podobný pocit nezažil. Co je pro hry jejich originální podoba? Co je na nich živého (umění přece musí být živé!), je to snad onen prožitek hráče? To je dost zvláštní...

Naprosto zbytečné řešit, zda to umění je nebo ne. Hry prostě patří k lidské kultuře (byť jejich historie je relativně krátká), a tak si svá muzea rozhodně zaslouží.

Oni tam nepřidali Grand Theft Auto? *10* Cože? Jestli kvůli kontroverzi tak jsou to zase jen nějaké lamky.

Není třeba. Knížák už se k tomuhle dávno vyjadřoval. Umění je to, co jako umění funguje. Myslím, že celkem rozumný výrok.

Souhlasím. Možná proto, že geniální křivka architekta je snadno rozpoznatelná. Dotyk herního vizionáře působí jen jako souhra řemeslných mechanismů, navíc formovaných hráčskou aktivitou.

maxi ty jsi hrozný šašek, jako že fakt

Já za umění ve hrách, v nějakém unikátním smyslu pro toto médium, považuji HRATELNOST. Takový Baldurs Gate má nepopiratelné umělecké kvality jak ve vizuálním ztvárnění, tak hudbě. Až v kombinace s hratelností ale vzniká herní epos. Proč se takové Diablo 2 hraje úžasně plynule, motivuje k dalšímu a dalšímu zapnutí, a proč toho není další stovka klonů schopna? Není právě tohle vrcholným příspěvkem game designera? *5*

Hry jsou umění, to říkám já. Technická stránka věci jde s uměním ruku v ruce - nechápu, že něco, co se běžně přijímá např. v architektuře (technika je gró této disciplíny), se tady, či jinde, odděluje - nesmysl.

velice povrchni nazor, na to jsi asi prišla v kuchyni pri michani mlíčka a krajeni mrkve že ano? tak se vrať zpatky ke sporaku a neotravuj když se baví dospelí lidi.
Krávo *11*

Byl jsi v NY? Tak to jsi už velkej kluk *3*

Tohle myslí někdo vážně? Z toho jsem se málem pozvracela. Jako fakt, to je nechutný.

Nemáš zač. Nazdar.

Galerie jsou plné intošů civících na různé "spot paintings" a plastové koule v polystyrenu, tudíž bych se za umění nezdráhal označit ani Postal.

Myslím, že jsou i hry, které v celém svém rozsahu působí umělecky a přerůstají svým "charisma" minimálně svůj žánr. Na mě takovým celistvým uměleckým dojmem zapůsobil třeba "Ori" a to ani nemusí mít extrémně originální hratelnost. Je to dle mého primárně o tom subjektivním dojmu, i když je řada definic a pouček o tom, jak k umění přistupovat.

Tak to s tebou souhlasím. To první je řemeslo, líbivé obrázky, ale není v nich nic víc. Child of Light má víc, je tam vmalovaná nálada, něco co brnká na mou vnitřní pečlivě uschovanou poetickou duši.

"Každej je umělec" Joseph Beuys

Super, že to tak bereš. Víc takových her jako Passage! *3*

Díky za přečtení! PS: Také jsem nadšený vývojem diskuze :)

Scorsese by jeste taky mohl mit neco v rukavu, pravda. Mozna i Darabont. jinak omluva za hrubku v predchozim postu.

byť mám proti jeho pozdějším filmům výhrady, tak bych jmenoval dále třeba Scorseseho. Gondry taky bude mít dost peněz v zádech... asi.