Jojo, když se ti zdá o tom, že si v Escape from Tarkov našel červenou kartu (která stojí mnohdy 40 milionů rublů na flee marketu) a snažíš se přežít raid, je na čase si dát pauzu 😀

Taky jsem postižen. Vidím starou rozpadlou trafostanici nebo fabriku- Stalker. Jedu v kamionu, vidím ETS a jakmile vidím rouru trčící ze země, hned bych do ní skočil:D A jako dlouholetý hráč Football Manageru asi nemusím nic vyprávět:)

Velmi zajímavé téma, u kterého stojí za zamyšlení, co chce člověk od života. A nejen dnes, ale i za rok, deset, nebo padesát. Dokážu si sám sebe představit, jak stejně nadšeně pařím hry i třeba v šedesáti? A když se ohlédnu zpátky, a uvidím tam život naplněný hraním her, budu si moci říct "Ok, nežil jsem nadarmo?" Nedostihne mne pak pocit, že jsem všechen ten čas místo hraní mohl strávit něčím tvůrčím, co obohatí nejen mě, ale i ostatní? Nebo co aspoň mě osobně učiní lepším člověkem?

Nechci hry hanit, jsou takové, které jsou nepochybně uměním a stojí za zahrání. Sám si občas něco zahraju, byť už jen málo. Život je ale krátký a nabízí toho mnohem, mnohem víc, než si jen hrát.

Vždycky jsem měl obrovskou fantazii, vlastnoručně "módoval Lego" Robina Hooda se stromovým hradem (pamětníci ví), kreslil vlastní komiksy, ovlivněn těmi v ABC a po lesích jsem běhal s vlastní mapou, do které jsem inkoustem zakresloval pro mě důležitá místa (pochopitelně vlastními názvoslovými, ovlivněn Pokladem na ostrově). Vše se ale "rozjelo" ve chvíli, kdy jsem v dřevěné kůlně objevil první počítače Svazarmu. Setkání s hrami mě nakřáplo a sousedův slovenský Didaktik M a hry na klasických MC kazetách vše dokonaly. Od té doby žiju hrami 24/7.

Mám sice hromadu dalších koníčků (jako třeba entomologii, makrofotografii hmyzu, artbooky, práci na grafikách, muziku aj.), ale hry i v mých 41 letech jsou naprosto zásadní každodenní náplní. A nic se na tom měnit zcela evidentně nebude. Na každou novou se klepu jako dítě, které si ve svém stárnoucím těle velmi rád hýčkám. Vyhoření u mě nikdy nenastalo. Děkuji bohům, že mám po svém boku 100% tolerantní partnerku, která nechce mít děti (stejně jako já) a oba se tak 100% můžeme věnovat svým koníčkům. Což je vynikající kompromis. Já nevyčítám nic jí a ona nevyčítá nic mě. Nemáme "nasekané děti" a zcela nás míjejí nářky a soužení našich kamarádů, kteří si obden (doslova) stěžují na své životy. Na to, jak je drahej materiál na stavěná baráků, jak řeší druhé auto, jak nemají ani minutu na to, aby shlédli nový trailer na youtube, natož aby měli čas napsat SMSku kámošům, jak se jejich život smrsknul jen ve starosti o XY dětí, vydělávání peněz a placení hromady věcí. Ne každý prahne po výše uvedeném a ne každý děti chce. Denně děkuji bohům, že jsem si nikdy nikde žádné rodiny nezaložil a jsem i ve svém věku absolutně svobodný člověk, žijící v tom nejposlednějším baráčku v lese, v našich krásných horách :-) Denně za to děkuji všem bohům (a Harrachovu, že má lokálního poskytovatele internetu, protože dráty velkých společností končí XY kilometrů daleko a k nám do lesů již nevedou) :-D Hry jsou umění, příběhy, nádherné fantazie a já je mohu prožívat a prožívám je prakticky celý svůj život. Ve spojení s přírodou a focením (především) jde pro mě osobně o splněný životní styl. Jak řekl pan Košťál: "Největší, co vymyslíš, je svoboda. Svoboda, to je k nezaplacení!"

Vždycky kdyz večer prší a od asfaltu se odráží světla aut a pouličních lamp, řeknu si: hooodně dobrej raytracing 🙂

Mně se to často děje po hraní Cities: Skylines nebo Transport Fever 2, když pak někam vyrazím hromadnou dopravou. Najednou se kochám a inspiruji křižovatkami, míjejícími se vlaky, obdivuji množství assetů... 😀

Závislost na videohrách je skutečný a nebezpečný stav duševního zdraví, který postihuje miliony lidí po celém světě. Světová zdravotnická organizace ji ve své Mezinárodní klasifikaci
nemocí (ICD-11) uznává jako „herní poruchu“ – jako „vzorec
přetrvávajícího nebo opakujícího se herního chování, které může být
online nebo offline, projevující se zhoršenou kontrolou nad hraním her,
což jednoznačně upřednostňuje hraní do té míry, že hraní samotné má
přednost před jinými životními zájmy a každodenními aktivitami a
pokračování nebo eskalace hraní má přednost navzdory vzniku negativních
důsledků v reálném životě.“

moc hezky napsane, mam to stejne :)

Zrovna AC: Odyssey má několik archeologických nalezišť "oživených" téměř 1:1. Hra jako taková je celkem průměrná, ale zpracování antického světa není nikde lepší. Nebýt toho světa, tak bych to asi nevydržel hrát tak dlouho a dohrát, ale když jsem na většině nalezišť byl, tak to prostě člověk vnímá úplně jinak než nějaké generické antické město. Ostrovy jsou díky měřítku trochu divné, ale třeba Delfy, Olympie, Akropole, Mykény, Epidauros, Knosos - to je vše téměř dokonale zrekonstrované podle nalezišť. Třeba i takový detail jako přenášení lodí přes Korintskou šíji tam je také.

Ano, i já jsem značně postižen. Mně jako historyfilovi byly nejblíže série AC 3, Origin a Odyssey. Vím o značných neakurátnostech, ale ta atmosféra a ten pocit, že jste tam... A obzvláště, když jsem navštívil ony místa na žíváka a zjistil, že v mnoha detailech jsou ty hry až neočekávaně přesné... Takovej zážitek vám moc dokumentů (byť vysoce kvalitních) nenabídne...

Jako nejúchylnější jsem si ale připadal x let zpátky, kdy po odehranejch vyšších stovkách hodin Il-2 Sturmovika online jsem jedouce v autě použil rozmáznutou mouchu na čelním skle jako reflexni zaměřovač a sestřeloval jsem předemnoujedoucí škodárny jedna báseň.Svěřil jsem se s tím leteckým spolubojovníkům a hle.. nebyl jsem v tom sám.

Nemyslím si, že přímo nebezpečně, ale jsem hrama DOST ovlivněnej a postiženej. Ahoj, jsem Rohlík a jsem gejmoholik...😀