Článek naznačuje, že pravicové či konzervativní smýšlení je v rozporu s demokracií. Což je oblíbený výklad naopak levicových vlád a silně levicově smýšlejících lidí.  Chtěl bych upozornit, že demokracie, tedy vláda lidu nemusí být progresivní, může klidně být konzervativní. Naopak autoritářské může zcela bez problémů být i zřízení, které začne jako levicové. Demokracie končí ve chvíli, kdy jsou omezeny volby, nebo trestáni jedinci, kteří volí jinak, než by si přálo vládnoucí uskupení. Demokracie je vlastně ve skutečnosti poměrně špatný způsob vlády, zvláště ve společnosti, kde je čím dál více lidí závislých na přerozdělování prostředků, tedy na výplatní listině státu. Nejsou to jen nejrůznější dávkaři, ale také důchodci, zatím nepracující mládež, státní zaměstnanci. A také částečně čerpající, tedy všichni, kdo pobírají dotace, příspěvky, granty nebo je jejich významným zákazníkem stát. Ti pak samozřejmě volí ty, kdo jim slíbí štědřejší přerozdělování. To se bohužel následně projeví buď jako obří zadlužování státu nebo jako neúnosná daňová zátěž pro část obyvatel, kteří na přerozdělený majetek nemají nárok, většinou muži (ale i ženy) v produktivním věku v soukromém sektoru. Ti se pak snaží buď daně optimalizovat, nebo platit v jiné zemi, nebo část příjmů nepřiznávat. Začarovaný kruh, ze kterého není úniku. To je demokracie. Výjimečných případů, kdy si obyvatelstvo zvolí vůdce, kteří zemi vedou k rozpočtové zodpovědnosti a štíhlému státu je pomálu a většinou hned v následujících volbách bývá nahrazen štědřejším populistou. Mezitím se jej samozřejmě opozice snaží co nejvíce zdiskreditovat. O to stejné se snaží i tisk celého světa, který je dnes nakloněn opravdu hodně k socialistickým a progresivistickým hodnotám. Není pak divu, že na jednu stranu by mladá generace chtěla jistoty a benefity, ale zároveň si je vědoma, že se současným směřováním světa se jich nedočkají. Víra, že nějaký moudrý autoritářský vůdce jejich problémy vyřeší a dá jim co chtějí, bývá v mladém věku utkvělá a lákavá. A ve starém taky, jen jinak.