Také mám silný dojem, že výraz "Je to první studie, která přesně simuluje část našeho vesmíru" je čistá utopie. Pokud se nestal zázrak, tak dodnes nejsme schopni přesně řešit ani obecný problém tří hmotných těles, která na sebe navzájem silově působí. Nedokážeme přesně spočítat ani plazmu v tokamaku. Natož jedinou hvězdu. Natož snad vesmíry. Ale upřímně - proč to nedělat, když jsou na to granty.

Ony totiž obvykle tyhle simulace jsou víceméně úlohou typu: najdi takové řešení, které dá výsledek, který s uspokojující přesností odpovídá - vůbec ne realitě, ale tomu, co z té reality máme aktuálně (a samosebou s chybami) různě naměřeno. A slabiny simulací se ukáží v okamžiku, kdy se řádově či víceřádově změní kritéria přesnosti. To pak z programů lezou při zcela totožných vstupních hodnotách tak rozbíhavé výsledky, že člověk nestačí ani valit oči :-D

Já tomu samosebou fandím, ono to nějaký přínos má. Ale lidsky vzato: jak je možné, že z počítačů v osmdesátých letech lezly nádherné simulace vesmíru, když se tehdy o vesmíru věděla polovina toho co dnes? A to samé se budou ptát naši potomci, jak je možné že nám něco vycházelo, když jsme měli k dispozici půlku faktů, které budou vědět oni :-))