Super. Tak si můžou simulovat srážku rovnou čtyř kvasarů. A pak pěti. Nebo šesti.

Mě tyhle simulace fakt facsinují. Vezmete nějakou datovou množinu (s chybovým rozptylem), vybavíte jí nějakými vlastnostmi (s chybovým indexem), navrhnete metody (přičemž matematicky lavírujete mezi Skyllou a Charybdou), stanovíte referenční mustr (přibližný, protože přesný nikdo nemá a dokud se nevymyslí warp tak nikdy mít ani nebude) a teď ladíte parametry, až vám to tak nějak vyjde. Načež směle aproximujete odladěný úsek několika let, nanejvýše desetiletí (ne že by dříve nebyla astronomie, ale neměla zdaleka tak podrobná data; čili čím delší úsek k porovnání, tím víc řidší a přibližnější), miliony let daleko. Ale co už, fláknete tam rovnou 11 miliard let, nač troškařit. To vše za situace, kdy absolutně netušíte, jestli ty galaxie drží pohromadě nějaká temná hmota, energie nebo třeba klingonské pšouky. A pak už jen žasnete. Já taky.