Pro pochopení složité ukrajinské historie a vztahů Ukrajinců s Poláky, Litevci a Rusy atd. je třeba toho znát víc než pouhý citát. Je nutné porozumět protipolskému povstání ukrajinského hejtmana Bohdana Chmelnického z poloviny 17. století, je potřeba znát rusifikační útlak Ukrajiny po polovině 19. století, který vyvrcholil roku 1876 carským zákazem používání ukrajinského jazyka. Nelze zapomínat ani na miliony mrtvých Ukrajinců za hladomorů na počátku třicátých let minulého století, který vyprovokovalo ruské komunistické vedení v Moskvě, na obranu proti polonizaci atd. Stepan Bandera jistě nebyl ukázkovým čítankovým hrdinou, ale bez pochopení složitých staletých dějů nelze vynášet soudy nad ukrajinskou historii.

Ono Miloš Zeman dokázal už dříve shodit jinak výborný článek v Technickém magazínu o příčinách zaostávání socialistického Československa, kde napsal, že naše školství je na tom hůř než nepálské. Já komunisty rád nemám, ale tohle byl opravdu nesmysl. Jenomže poněkud jednodušší Zemanovi obdivovatelé mají takové hloupé citace rádi a on jim je rád s chutí předhazuje, protože jimi dokáže slaboduché jedince zaujmout.

Když k tomu dále připočteme jeho spolupracovníky typu Vratislava Mynáře, jenž je navíc i bezpečnostním rizikem pro tuto zemi, a Jiřího Ovčáčka, které intelektuálně předčí snad i průměrní studenti gymnázia, pak se slušně řečeno Zemanovým problematickým výstupům nelze divit.

Miloš Zeman chtěl poučovat ukrajinisty, ale jenom ze sebe udělal šaška. Opět vypustil do éteru kolosální nesmysl. V odpovědi lidem, kteří se zabývají historii, vložil do úst ukrajinskému nacionalistickému vůdci Stepanu Banderovi, slova, která dotyčný nikdy neřekl. Nicméně udivit by nás to nemělo, protože vědomá lež je jeho častou zbraní.

„Za prvé, znáte Banderův výrok ‚Zabij každého Poláka mezi šestnácti a šedesáti lety!‘? Pokud neznáte, nejste ukrajinisté,“ napsal Miloš Zeman ukrajinistům. Má to však zásadní chybu, a tu, že Bandera nikdy nic takového neřekl.

Jak uvedl webový portál novinky.cz, citát, který Zeman přisoudil Banderovi, patří podle polského historika Władysława Filara prvnímu veliteli UPA Dmytru Kljačkivskému, jenž ho použil v červnu 1943 v tajné direktivě svým jednotkám. „Musíme podniknout velké akce k likvidaci polského elementu. Při odchodu Němců bude třeba tento vhodný moment využít k likvidaci celé mužské populace ve věku od 16 do 60 let,“ citoval historik z direktivy, jejíž text má být ve vyšetřovacím spisu v archivu tajné služby SBU pro Volyňskou oblast.

Náš přední ukrajinista a historik Ústavu pro studium totalitních režimů David Svoboda v rozhovoru pro lidovky.cz velmi přesně vystihl, že problém dočasného obyvatele Pražského hradu je v jeho technokracii bez humanitního vzdělání. Jaksi nechápe, že nelze vytrhávat jednotlivé citáty z kontextu, a navíc je ještě přisuzovat jiným lidem.

eho hvězdné chvíle nastaly v roce 1938, kdy se na podzim veřejně postavil proti zradě Československa a kapitulantské politice předsedy britské vlády Nevilla Chamberlaina. V nebývale ostrém projevu v Dolní sněmovně po uzavření Mnichovské dohody zvolil vůči Chamberlainovi tvrdá slova. „Vy, že jste zachránil mír, zradil jste maličké Československo, Anglie si mohla vybrat mezi hanbou a válkou, vybrala si hanbu a stejně bude mít i válku.“

Následující události mu daly za pravdu a v roce 1940 se stal válečným premiérem Velké Británie. Jeho odhodlání provázené dalším proslulým výrokem, „nemohu Vám slíbit nic jiného než krev, pot a slzy, ale slibují Vám jedno, tuhle válku vyhrajme“ povzbuzovalo Brity v odporu proti nacistickému vetřelci. Za II. světové války se spojil s rudým diktátorem Stalinem, ale jak sám prohlásil, na jeho názoru na komunismus se nic nezměnilo.

V tom momentě nebylo jiné řešení. Je to asi jako v případě, že začne hořet dům, v němž bydlíte a hasit pomáhá i soused, který je vyhlášený násilník a zločinec. Jenomže v tuto chvíli ho nevyženete, protože potřeba jsou každé ruce.

Nicméně již v březnu 1946 ve svém slavném projevu na univerzitě ve Fultonu, v americkém státě Missouri znovu odhalil komunisty jako darebáky a podvodníky. Správně v něm upozornil na to, že Stalin nedodržel dohodu z Jalty, kde slíbil východoevropským zemím demokratický vývoj a svobodné volby. V Československu k nim byl připuštěn omezený počet stran, v Polsku a Maďarsku byly rovnou zfalšovány ve prospěch komunistů. On řekl, že byla spuštěna železná opona od Štětína po Terst a Stalin tak de facto zahájil studenou válku. Nebyl to totiž Západ, kdo ji spustil, ale sovětské Rusko. V podstatě tak Churchill dokázal, že východoevropské země nebyly osvobozeny, ale znovu okupovány, tentokrát ruskými bolševiky, kteří je proměnili ve své kolonie a vnutili jim vládu podle své vůle proti mínění většiny tamních obyvatel.
Sir Winston Churchill se narodil na zámku Blenheim a je pohřben na hřbitově v sousedním městečku Badon. Jsem moc rád, že jsem mohl obě místa navštívit a u rodinného hrobu se poklonit jeho památce. Sire Churchille, děkujeme Vám za všechno, co jste pro osvobození lidstva od nacistické, a komunistické diktatury udělal. Pravda, pádu rudé tyranie jste se nedožil, ale máte na něm velký podíl.

Já jsem holka Simona bez koulí.

Ty jsi jen ruský zloděj a teplouš *15* *15* *15*

24. ledna 1965 se v požehnaném věku devadesáti let uzavřelo pozemské putování jedné z nejvýznamnějších osobností 20. století britského expremiéra Sira Winstona Leonarda Spencera-Churchilla. Kdyby mu svět častěji naslouchal, mohlo na něm být lépe. Dokázal si také stát za svým, i když mu to body zrovna nepřineslo.

Pochází ze slavného anglického rodu, jeho předek Sir John Churchill, vévoda z Marlborough a vynikající britský vojevůdce porazil za války o španělské dědictví v roce 1704 spojenou francouzsko- bavorskou armádu v bitvě u Blenheimu a právě název tohoto místa v Bavorsku nyní nese anglické rodové sídlo Churchillů. Právě tady se Sir Winston Churchill poslední listopadový den roku 1874 narodil. Slavný úspěšný předek, který neprohrál žádnou bitvu, a nebylo města, které by obléhal a nedobyl, se stal jeho velkým vzorem. A možná i po něm zdědil houževnatost, vytrvalost a odvahu jít si za svým cílem.

Denně vypil lahev whisky, kouřil doutníky a nenáviděl zbytečný pohyb. Svým životním stylem tak dal na frak správné životosprávě, protože navzdory ní, se dožil vysokého věku.

Jeho hlavním životním nepřítelem byl komunismus, před kterým mnoho krát varoval. Na toto téma toho řekl hodně, jako „legalizovat komunismus je jako legalizovat sodomii“, bolševický puč v Rusku v roce 1917 popsal slovy, že „země se zmocnily tlupy vřeštících, zdivočelých a vraždících paviánů“ a výrok „komunismus je vzpoura méněcenných“ je absolutně dokonalý. Přesně vystihl podstatu tohoto zločineckého hnutí, které nabádalo k bohatství nikoliv poctivou prací, ale vražděním a okrádáním schopných a úspěšných lidí.

Byl pro daleko rozsáhlejší intervenci západních armád v Rusku proti bolševikům za občanské války na podporu bílých, protože si uvědomoval, že rudí teroristé této zemi nepřinesou nic dobrého. Desítky milionů mrtvých za Leninova a hlavně Stalinova teroru pak tuto verzi potvrdily.

Já jsem Simona, demokradka s koulema!

Červi à la Čankajšek

10 deka konservovaných červů vod UNRRA, nechat vymočit ve vodě, pak každýho červa extra rozpárat, vybrat vnitřnosti (ty se můžou udělat zas k večeři se šlupkama vod kokosových vořechů UNRRA), naložit do octa, přidat bobkovej, dyž není po ruce, tak fíkovej list,zakloktat 10 mravenčích vajíček a to všecko smažit na vohníčku z velbloudího trusu à la Tibet, tak bajlajfik 10 minut, pak vyklopit, posypat ptačím zobem, nechat vychladnout, jako příkrm kyselý zelí a jíst hůlkama. Chutná výborně!

Bývá obvyklé, že útočníci mají větší ztráty než obránci. V tomto případě to však bylo opačné a poměr byl 12:1 ve prospěch Němců. Jak správně podotkl Solonin, něco takového se stávalo tehdy, když proti domorodcům vyzbrojenými kopími a luky se šípy, útočily jednotky koloniálních velmocí s pušky a děly. To se dalo pochopit. Ale hůře se chápe fakt, že v tomto případě rozdrtil silnějšího soupeře slabší protivník. Na začátku války byly zničeny prakticky všechny prvosledové jednotky Rudé armády. Tento masakr by asi nepřežila žádná jiná armáda na světě, Tehdejší Sovětský svaz, k jehož nástupnictví se současné Rusko hrdě hlásí, to vydržel jen díky tomu, že měl hodně obyvatel a tak mohl posílat do boje stále nové jednotky a z toho důvodu přežil i obrovské ztráty. Tento fakt Němci podcenili, nemohli tolik doplňovat početní stavy svých vojsk a výsledkem tak byla pozdější velká přesila Rudé armády.

Nicméně je legitimní se ptát, proč Rusové na začátku války takto ostudně selhali? Názor Viktora Suvorova, který je rovněž součástí této knihy, že Sovětský svaz se připravoval na jinou válku a chtěl zaútočit proti Německu jako první, ale to ho předběhlo a on nebyl schopen se najednou místo útočení bránit, mnoho historiků nesdílí.

Jistě za to může i nezkušenost důstojníků a předcházející čistky ve velitelském sboru Rudé armády. Tohle je velká Stalinova vina. Tento masový vrah ale také decimoval svoje vojáky zcela diletantskými rozkazy, jež byly často mimo realitu. Byl to Stalin, který smetl ze stolu návrh náčelníka generálního štábu RA armádního generála Žukova na vyklizení Kyjeva. Ten se nakonec stejně nepodařilo Rusům udržet a výsledkem bylo obklíčení a zajetí půl miliónu rudoarmějců. A to nebyl jediný lapsus ruského bolševického vůdce.

Je to velmi sympatický a zdařilý pokus skupiny ruských historiků, vypořádat se s katastrofální porážkou Rudé armády v roce 1941, kterou sovětská historiografie buď zcela zamlčovala, nebo bagatelizovala. Rusové za půl roku ztratili údajně osm milionů vojáků a velkou vinu na tom má Stalin.

Knihu respektive sborník Velká vlastenecká katastrofa, který sestavil A. D. Košelev, vydalo v roce 2008 brněnské nakladatelství JOTA. Zabývá se příčinou porážky Rudé armády během prvního půl roku války od útoku Německa na Sovětský svaz 22. června 1941 do konce roku. Sympatické je, že autoři zavrhli dřívější sovětské hodnocení této epochy, cudně nazývanou prohraná pohraniční bitva. Pravdou je, že to byla tragédie obrovských rozměrů.

Nekompromisní je hned v první kapitole Prostá příčina velké katastrofy Mark Solonin. Ten rázně vyvrátil předchozí Stalinovy lži o tom, že Rudá armáda byla početně a výzbrojí slabší. Opak je pravdou, jednotky Rudé armády měly převahu v lidech, tancích, letectvu i dělostřelectvu. Němci měli na začátku konfliktu k dispozici asi jen3300 tanků.

Přesto německá armáda dokázala od začátku bojů do 10. července 1941 zničit 11 700 sovětských tanků, 19 tisíc děl a asi 10 000 letadel. Dobyla území o rozloze 700 tisíc km2 a svému protivníkovi způsobila ztráty téměř tři čtvrtě milionu vojáků. Za tři týdny od vypuknutí konfliktu ztratili Němci asi 65 tisíc mužů. Pro srovnání, při západním tažení v květnu a červnu 1940 přišli Němci o 156 tisíc mužů.

Německá armáda ve Francii za zhruba měsíc trvání konfliktu dobyla asi třetinu území Francie na severovýchodě zemně. Při východním tažení o rok později však za kratší dobu obsadila území velké jako tři tehdejší Polska a daleko větší než celá Francie.

Víkendová Mnichovská bezpečnostní konference přinesla zajímavý souboj polského exministra zahraničních věcí Radka Sikorského a předsedy zahraničního výboru ruské Státní dumy a válečného štváče Konstantina Kosačeva. Ten hájil ruské lži o Krymu a Ukrajině, ale byl svým polským protějškem zcela smeten.

Současný předseda polského Sejmu válel, nebyl k zastavení a přesvědčivě vyvracel jednu ruskou lež za druhou.

Srovnání referenda ve Skotsku a na Krymu podle něj neobstojí, nikdo si totiž nevšiml toho, že by ve Skotsku stály před volebními místnostmi anglické tanky.

Rusové také nemají co Ukrajincům vyčítat sochy Bandery, když v každém větším ruském městě stojí sochy masového vraha Lenina. Já dodávám, že tento bolševický vůdce zavinil smrt minimálně dvou milionů lidí a Rudá armáda na jeho příkaz neváhala vypalovat sibiřské vesnice a používat proti bezbranným vesničanům bojovné otravné plyny. Lenin a jeho banda se v Rusku dostali k moci ozbrojeným pučem a svržením zákonné vlády.

Už před uzavřením příměří bylo jasné, že Rusové a promoskevští teroristé z východu Ukrajiny mír nechtějí. Byly to oni, kteří shodili ze stolu návrh prezidenta Petra Porošenka na okamžité příměří. Putin a jeho soukmenovci tak na Ukrajině zavinili smrt nevinných lidí. Byli to také separatisté, kteří ještě před příměřím zahájili masivní útoky proti vládním silám.

Ukázalo se dále, že údajné použití kazetových bomb ukrajinskou armádou bylo další trapnou lží kremelské propagandy.

Naopak, pravdou je trvalé porušování ženevských konvencí ze strany separatistických teroristů, kteří civilní obyvatelstvo používají jako živých štítů. Nic jiného není fakt, který potvrdila paní Jevalcevová z předměstí Doněcku, že separatisté běžně rozmisťují minomety na dvorku jejího domu a odtud odstřelují ukrajinské pozice. Logické je, že Ukrajinci palbu opětují. Jenomže jsou to teroristé z východu Ukrajiny, kteří se tímto podlým způsobem kryjí za civilisty.

V Minsku navrhoval ukrajinský prezident Porošenko okamžité příměří. Putin a separatisté s tím nesouhlasili, a navrhli jeho odložení až na sobotu. Proč? To začalo být každému normálnímu myslícímu člověku brzy jasné. Během této doby začali separatisté masivní útoky proti přístavu Mariupol a městu Děbalcevo. Zbytečně tak umírali lidé. Když si k tomu připočítáme odstřelovaní Mariupolu, kde separatisté záměrně stříleli na civilisty, a desítky jich povraždili, je jasné, kdo v poslední době podněcuje zlo na Ukrajině.

Bylo to jeden z hlavních proruských teroristických vůdců, který zpochybnil příměří v Minsku s tím, že pro Děbalcevo neplatí. V současné době tam separatisté opakovaně porušili dohodnuté příměří a odmítají do města pustit pozorovatelskou misi OBSE.

Dcera Vladislava Vančury chtěla v roce 1968 poslat svědectví redakci Listů o tom, že za smrt jejího otce může Julius Fučík. Než to stihla, údajně zemřela na infarkt a rukopis se záhadně ztratil.

Už dříve se mu v časopise Týden věnoval Ivan Motýl. Ten správně připomněl, že fanatický komunista Fučík ve svých pracích o Sovětském svazu dvacátých a třicátých let minulého století sprostě lhal, když nehorázně zlehčoval hrůzy stalinismu. Za to si to s ním právem vyřídily dvě prvorepublikové literární hvězdy - Ferdinand Peroutka o něm napsal, že je příkladná nula a Karel Čapek ho v Přítomnosti nazval drzým lhářem. Fučík oběma zmíněným pánům nesahal ani po kotníky.

Ve výborné publikaci Ferdinand Peroutka pozdější život (1939 – 1978) autor Pavel Kosatík přibližuje pozdější vystoupení novinářské osobnosti v rádiu Svobodná Evropa. Ta upozornila na fakt, že Fučíkovu legendu bourá nejvíc to, že vězňové na Pankráci v roce 1943 vyklepávali na zeď morseovkou varování „pozor na Fučíka.“ Peroutka jistě moc dobře věděl, co říká, protože byl ve stejné věznici vězněn o rok později a doslechl se to od lidí, kteří si na tuto komunistickou modlu pamatovali.

Rovněž manželka jedné z legend Pražského osmašedesátnického jara Františka Kriegela Riva, která byla zatčena gestapem spolu s Fučíkem, o něm řekla, že mluvil, tedy správněji udával.
Pravdou rovněž je, že Fučík v situaci, kdy byl přistižen gestapem v bytě manželů Jelínkových na Pankráci 24. dubna 1942, se vzdal nacistům bez boje, přestože u sebe měl dvě pistole.

Rudými ideology dlouhodobě budovaná lež se hroutí jak domeček z karet. Julius Fučík byl všechno možné, jen ne hrdinou protinacistického odboje. Průměrný novinář, lhář, rudý ideolog rádoby odbojář a nakonec zbabělec a zrádce. Když měl bojovat, nebojoval, a kvůli němu gestapo zatklo další lidi. Důkazů je proti němu víc než dost.

Kniha Ve znamení Temna s podtitulkem Sovětská špionážní a podvratná činnost proti Československu v letech 1918 – 1969 od autorů Františka Augusta a Jana Beneše přesvědčivě dokládá Fučíkovu zradu. Pan August byl významným špionem komunistického Československa, který později utekl na Západ i s mnoha cennými informacemi. On ví dobře, co říká.

Spolupráci Julia Fučíka s gestapem potvrdili nezávisle na sobě při výsleších u čs. policejních vyšetřovatelů dva agenti Gestapa Johan Siebert a Rudolf Nachtmann. „Spolupracoval s komisařem Gestapa Josefem Boehmem a zrazoval své přátele z komunistického odboje a intelektuálních kruhů,“ vypověděl

Židé, šťastně přežili holocaust a vrátili se v květnu 1945 z koncentráků do Prahy. Jenomže happy end se nekonal. Neměli totiž kde bydlet, protože v jejich domě jsou Rusové, kterým ho daroval prezident Beneš. To je de facto legalizace nacistického bezpráví a arizace židovského majetku. Nejhorší je, že Rusům to nevadí. Na tento fakt upozornil redaktor České televize David Vondráček v pořadu Reportéři ČT.

Velebení masového vraha a komunistického zločince, který změnil Sovětský svaz v jeden obrovský koncentrační tábor a na bodacích přinášel teror i do jiných zemí, je nepřijatelné. Současné putinovské Rusko tak znovu dokazuje, že se hlásí k tomu nejhoršímu ve své historii a podle toho se s ním musí jednat.

Kdo tvrdí, že současné Rusko není Sovětský svaz, buď lže, nebo nemá informace. Nic jiného není možné. Já bych tomu také rád věřil, ale jaksi to není pravda. V Tverské oblasti chce totiž nějaký spolek otevřít muzeum jednoho z nejhorších netvorů a tyranů ve světové historii, tedy Stalinovo.

Tuto mantru si pořád opakujme, Josif Stalin byl zločinec stejné kategorie jako Adolf Hitler. Na svědomí má smrt milionů lidí, které nechal likvidovat jako třídní nepřátele, čili se dopustil genocidy skupiny obyvatel. Je například zodpovědný za hladomor na Ukrajině, při kterém umřelo minimálně pět milionů tamních obyvatel. Dále nechal okupovat Pobaltí a s pomocí domácích rudých kolaborantů zavedl proti vůli většiny tamních obyvatel zločinné komunistické režimy v zemích východní Evropy.

Prý však udělal také leccos dobrého. To ovšem Hitler také, nechal stavět dálnice, posílal dělníky na rekreaci, koneckonců i čeští dělníci jezdili za Protektorátu na závodní dovolené do Luhačovic, a především zlikvidoval v Německu nezaměstnanost. Tak proč mu také nezřídit nějaké to malé muzeum? Ne! Lidé, jako on Himmler, Stalin, Lenin a další, kteří cíleně vraždili skupiny lidí, se z hlediska vyššího principu mravního neoslavují.

Navíc Stalinova glorifikace, například za údajné válečné úspěchy, je spíše přáním než skutečností. Byl to právě tento sovětský vůdce, který byl z největší části zodpovědný za katastrofální porážky Rudé armády v prvním půlroce války v roce 1941. Především neuvedl sovětská vojska do bojové pohotovosti, když dopředu a z více zdrojů věděl, že nacistické Německo se 22. června chystá zaútočit na Sovětský svaz. Dále svými rozkazy způsobil několikrát tragédii. Například i přes naléhání armádního generála Žukova odmítal ústup rudoarmějců z Kyjeva a výsledkem bylo půl milionů vojáků v německém zajetí. Naštěstí pro Rusko později pochopil, že svými zásahy armádě škodí a tak ponechal velení profesionálům. V tomhle ohledu se ukázal chytřejší než Hitler, který se považoval za geniálního vojevůdce a velel svým vojákům až do konce. A i on svým diletantstvím zavinil hodně německých porážek, také tu u Stalingradu. Stalin tak není tím, kdo přivedl bolševické Rusko k válečnému vítězství.

Ještě hůře se chovali Rusové v Polsku. O tom se rovněž zmiňuje Feierabend a především také vynikající britský historik Norman Davies v díle Polsko s podtitulem Dějiny národa ve středu Evropy. To, že ruští komunisté měli se zaváděním komunismu u našeho severního souseda velké problémy, přiznal sám Stalin. „Je to jako osedlat krávu,“ řekl.

Rusové v Polsku od roku 1944 někdy rovnou vraždili, jindy zatýkali vojáky Zemské armády (Armia Krajowa), které pak deportovali do Ruska, kde tyto hrdiny polského protinacistického odboje soudili ve vykonstruovaných procesech za kolaboraci s Hitlerem, a zavírali na mnoho let do sibiřských lágrů.

Polsko bylo moskevskou rudou říši ruinováno též hospodářsky. Tak jako ostatní východoevropské země nesmělo přijmout Marshallův plán hospodářské obnovy a naopak musela tato válkou těžce zničena země dodávat sovětskému Rusku v letech 1946 – 1950 třináct milionů tun uhlí ročně za cenu jednoho dolarů a třiceti centů za tunu, což byla šestina světové ceny! To by nás nemělo překvapit, protože mám podobnou zkušenost s dodávkami uranu svým východním porobitelům. Ostatně Kreml se nechal výhodně živit celou východní Evropou, tak, jak to okupanti dělají.

Více než třem čtvrtinám Čechů nevadí americký vojenský konvoj, který pojede přes naše území. Třetina lidí o něm dokonce vůbec neví. Problémy s ním má jen osm procent populace. Vyplývá to z průzkumu veřejného mínění agentury Phoenix research, který zveřejnil web echo24.cz. Nicméně na druhé straně chválím litevské soudy a policii za razantní zákrok proti proruským zrádcům a kolaborantům.

Považovat vojáky z amerického vojenského konvoje, kteří jsou našimi spojenci, za okupanty, mohou jen duševně narušení jedinci. Američané v Pobaltí dokázali, že Litva, Lotyšsko a Estonsko jsou plnohodnotnými členy NATO a jsou připraveni je bránit i proti případné ruské agresi.

Rusové se v poslední době dopustili několika provokací vůči pobaltským republikám. Mezi ně patří únos estonského policisty Estona Kohvera z estonského území a nezákonné zadržení litevské rybářské lodi Juros Vilkas (Mořský vlk) v mezinárodních vodách ruskou pohraniční stráží. To jsou ovšem jen dva příklady zločineckých praktik Moskvy a hrubého porušení mezinárodního práva. I to byly pádné důvody k cvičení jednotek Severoatlantické obranné aliance v Pobaltí.

Američtí vojáci, kteří jsou odhodlání bránit malé pobaltské národy proti násilnickým choutkám ruského medvěda, si zaslouží uznání. V úterý 31. března přijedou zástupci oněch vojáků do Plzně poklonit se památce svých krajanů, kteří padli v boji s nacisty. Proto protest proti jejich návštěvě ve stejný den v Plzni by byl více než nevkusný a de facto propagací nacismu. I když mezi stoupenci Kremlu a Putina je nácků více než dost.

V plejádě ruských válečných násilností začneme v Afghánistánu. Ruská komunistická armáda se tam po vpádu v roce 1979 dopustila mnoha válečných zločinů. Bývalí ruští vojáci sami přiznávají, že v Afghánistánu se svými nepřáteli nijak nemazlili. Tak poru­čík Igor Kotov, který v osmdesátých letech válčil ve východním Afghá­nistánu, prohlásil zcela otevřeně: „Za­jatce jsme nelitovali, často jsme je mučili.“ Ten také přiznal, že Rusové běžně zabíjeli zajatce tak, že je shazovali z vrtulníků z velkých výšek. Hodně se o zločinech ruské armády v Afghánistánu píše v Černé knize komunismu.

Ruští vojáci postupovali vždy stejně. Nejdřív hodili do vesnického domu granát a pak pro jistotu ještě postříleli všechny přítomné muže. To, jestli patřili k protikomunistickým bojovníkům nebo se jednalo o civilisty, samozřejmě nezjišťovali. Asi k nejhoršímu masakru došlo 20. prosince 1980, kdy byla zničena městečko Tarinkot u Kandaháru. Sověti tam během jediného dne povraždili na tři tisíce lidí včetně žen a dětí. To bylo daleko víc obětí než v Američanům tolik předhazovaném vietnamském My – lai. Je jasné, že ruské komunistické běsnění v Afghánistánu bylo hlavní příčinou vzniku fanatického muslimského Talibanu a rovněž radikála Usáma bin Ladina, zakladatele teroristické al-Káidy. Kdyby Rusové nechali Afghánistán na pokoji, Taliban by neexistoval. Rusové jsou tedy v případě Afghánistánu hlavní příčinou islámského terorismu.

Častým evergreenem různých rádoby milovníků spravedlnosti jsou rovněž indiánské války v Americe. Jenom připomínám, že ve stejné době, kdy ve Spojených státech amerických válčili bílí s Indiány, tedy v první polovině 19. století, zahájily ruské armádní sbory dobývání Kavkazu. Nakonec obrovské přesile - půlmilionové carské armádě – tamní horské kmeny podlehly. Tato brutální invaze si vyžádala 8 milionů mrtvých Kavkazanů (Toto číslo je uvedeno v knize Dějiny Ruska, str. 237, nakladatelství LN, Praha 1995), tedy daleko víc než zahynulo Indiánů v severní Americe.

Pořad Historie.cs slouží k objasňování minulosti, jaká skutečně byla, a ne jak byla překroucena komunistickými ideology. Pamatuji si, jak mně kamarád z Klatovska za komunistů vykládal, jak nějaká soudružka tam učí děti, že jejich kraj osvobodili sovětští vojáci převlečení do amerických uniforem. I proto se v listopadu 1989 objevily v českých a moravských městech plakáty s nápisy „paní učitelko, už nám nemusíte lhát a nikdo rozumný nechce, aby nás komunisté znovu otravovali svými stupidními nesmysly.

Právě Historie.cs podává pravdivý výklad dějiny a to se našim komunistům nelíbí. Je načase jim říci, že by měli být ve vlastním zájmu zticha a mohou být rádi, že sametová revoluce byla vůči nim až moc sametová. Typicky bolševické pro soudruha Valentu bylo, že vůči tomuto skvělému pořadu neřekl jedinou konkrétní námitku, ale vzmohl se pouze na obecné fráze. Prý jej sleduje v průměru jen 38 tisíc diváků a to je důkaz, že je špatný. Nevím, jestli je to pravda, ale je fakt, že Historie.cs má handicap ve vysílacím čase, který je v sobotu v devět hodin večer a v přesunutí z ČT 2 na ČT 24. Právě proto si ji mnozí lidé pouští až později na internetu. V každém případě je Historie.cs mezi lidmi oblíbená a k jejímu rušení neexistuje kromě komunistické nenávisti žádný důvod.

Na České televizi je jistě právem co kritizovat, když to však dělají komunisté, je třeba se mít na pozoru. Komunistický poslanec Jiří Valenta se do ní navezl kvůli pořadu Historie.cs, který patří k tomu nejlepšímu, co toto veřejnoprávní médium vysílá. KSČM totiž nejde o objektivitu, ale o to, aby mohla lidi otravovat svým lhaním.

Vystoupení soudruha poslance je dalším důkazem toho, že komunisté už měli být dávno postaveni mimo zákon. To je stejná situace, jak kdyby v roce 1970 nějaký soukmenovec nacista vykřikoval v Bundestagu něco o tom, že německá televize se k dějinám staví neobjektivně. Nechápu tedy proč stejným zločincům, tedy komunistům, se takové veřejné výlevy trpí.

Historie.cs je vynikajícím pořadem České televize, ve kterém vystupují špičkoví čeští historici a znalci dané problematiky a diskutují nad některou událostí z našich dějin nebo konkrétní osobností. Já například jsem v něm sám vystoupil v díle týkajícího se tzv. Lex Schwarzenberg, zákona, na jehož základě byla vyvlastněna hlubocká primogenitura tohoto rodu. Po pravdě jsem tam mimo jiné řekl, že stovky schwarzenberských zaměstnanců podepsaly petici proti tomuto de facto protiústavnímu zákonu. Ano, každý právnický začátečník ví, že zákony musí mít obecnou platnost a nemohou být účelově zaměřeny proti jednotlivcům nebo rodinám. A to byl právě tento případ. Také jsem řekl, že postavení pracovníků na panstvích tohoto nejmocnějšího jihočeského šlechtického rodu bylo vynikající. Knížata ze Schwarzenbergu pro ně stavěli byty, zřizovali domovy důchodců, pro jejich děti školky, od svých zaměstnavatelů dostávali tito lidé deputáty jako palivové dříví, ryby na Vánoce, zvěřinu atd.