Příklad Boží spravedlnosti, nebo jenom té církevní.Vznik inkvizičních církevních tribunálů
Roku 1252 vydal papež Inocenc IV. bulu „Ad extirpanda“, v níž s konečnou platností definitivně potvrdil vznik inkvizičních tribunálů a dovolil mučení. Konečnou stanicí pro oběti označené za kacíře, se po jejich obžalobě, vyšetřování a výslechu, pak i mučení a nakonec vyhlášení rozsudku, velmi často stávala potupná smrt na hranici. Církevní inkvizitoři své oběti veřejně upalovali na tzv. slavnostních „aktech víry“. Ty byly zpravidla stanoveny na sváteční den, obyvatelstvo se vyzvalo k účasti a před vlastním upálením se konalo autodafé. To končilo exekucí – jedni byli oblečeni do sanbenita a šaškovských čepic, druzí byli veřejně bičováni a další oběti vlekli mniši a strážní k železnému koši (quemadero), kde byli potom upalováni. Celé to bylo bráno jako „slavnostní mše“ s vynesením rozsudku inkvizice nad odsouzencem. Autodafé se konalo až několikrát do roka a po něm bývaly často upáleny až desítky obětí.
Inkvizice byla také v českých zemích
Na území dnešního Česka bylo čarodějnictví poměrně ojedinělé. Zřejmě nejznámějším případem bylo řádění laického, tedy světského inkvizitora Jindřicha Bobliga z Edelstadtu (tehdy Cukmantl, dnes Zlaté Hory), který mezi lety 1678 - 1692 nechal na Šumpersku, především pak ve Velkých Losinách, upálit kvůli obvinění z čarodějnictví asi stovku lidí. Stála za tím zřejmě hlavně touha po mamonu, protože majetek odsouzených přecházel na inkvizitora, ale patrně i sadistická sexuální úchylka, kterou nedouk a právnický nevzdělanec Boblig podle všeho trpěl.

Nějak se vytratila v tvém výčtu církevní inkvizice jdoucí po majetku obětí, dnes majetku v nárocích církvní restituce.

Komunisti se učili od církve, pravda zpovědnice měli jiné, podobné zpovědnicím církevní inkvizice. Ani jedni práskačům neublížili.