No tady to zas po víkendu, kdy tu Čapisrál o5 smrděl nonstop, vypadá. *15*

BTW - dej se léčit... Na uzavřeném oddělení ti bude dobře a hlavě nebudeš tu tapetovat...Stejně to nikdo nečte...

Za dvě hodiny po pochůzce to tu zkontroluju jestli tady blbec Semjon Gayínek ještě hlídá!!!
Musí!!!

Prase a Miloš Zeman jsou posláni na expedici do vesmíru. Každý dostane svoji obálku. První otevírá svoji obálku prasátko. Na papíře stojí: „Zkontrolovat tah motorů, těsnost uzávěrů, teplotu paliva, poté odblokovat brzdící mechanismus, zvýšit tah motorů, odstartovat, odhodit prázdné nádrže, případně jemně zkorigovat směr letu." Jako druhý otevírá svoji obálku Miloš Zeman. Na papíře stojí: „Dát praseti nažrat a hlavně proboha na nic nesahat!" *15* *15* *15* *15*

Blije pes Semjon Gayínek???
Jo blije, příkazy plní, celou noc je bude plnit!!!

Brněnský spisovatel Čestmír Jeřábek si do svého deníku, který byl vydán pod názvem V zajetí stalinismu, poznamenal, že 21. února byli na komunistické demonstrace za přijetí demise nekomunistických ministrů nakomandováni i veřejní zaměstnanci, takže nešlo tedy jen o čistě spontánní projevy pracujících. O sjezdu Ústřední rady odborů v Praze pak píše, že se vyznačoval stejnou nabubřelostí jako podobné nacistické akce a rovněž píše o masovém zatýkání a čistkách, které nastaly hned v poúnorových dnech.

O květnových volbách v roce 48 Jeřábek píše, že ve volebních komisích byli jenom komunističtí straníci a lidé měli strach jít za plentu,a by nebyli podezíráni, že do uren vhodili bílý lístek a hlasovali proti komunistům. Jedním slovem šaškárna.
Ovšem stojí za to si přečíst i další Jeřábkovy vzpomínky z doby poúnorové. Tak například z 11. září 1950. „Bytová kalamita v Brně dosahuje katastrofálních rozměrů. Na bytovém úřadě leží dvacet tisíc nevyřízených žádostí. Nestaví se, na příkaz Moskvy je nutné se zaměřit na výrobu kanónů. A přitom mamutí byrokratický aparát sekretariátů KSČ zabírá stále nová místa." Zápis z druhého února 1950. „Manželka Zdenka stála půl druhé hodiny ve frontě na chleba. Žije se nám lépe a radostněji."
V únoru 1953 už autor tvrdí: „Hospodářská situace vypadá katastrofálně." Zápisků o tom, že obchody zejí prázdnotou, máslo a káva z nich zmizelo, maso je vzácnost, není čím topit a výpadky elektrického proudu jsou čím dál tím delší se pravidelně opakují. Takže ono „úspěšné budování socialismu" vypadalo jinak než líčila komunistická propaganda.
Výsledek komunistického vládnutí v Československu tak byl ekonomický úpadek o čemž svědčí i statistiky zahraničního obchodu z konce osmdesátých let. Do ekonomicky vyspělých západních zemích směřovalo jen 16% exportu ČSSR, z toho pouze 11% činily technologicky náročnější výrobky, jako stroje.
Je tedy jasné, že kromě masového porušování lidských práv navíc komunisté přivedli zemi k ekonomickému kolapsu. Socialismus sice hlásá lepší zítřky, ale díky své podstatě jich není schopen dosáhnout. Lidé jsou ve skutečnosti Sobci a to je potřeba si upřímně přiznat. Myšlenka na to, že společné vlastnictví výrobních prostředků je cestou k beztřídní společnosti je absolutně nezajímá.
Koneckonců už vrcholní komunisté v padesátých letech jakými byli Gottwald a Novotný zabrali vily po kapitalistech, nechali si zřídit speciální luxusní obchody, zvykli si na pohodlný život a problémy pracujících je nezajímali.

Překrucování historie bylo pro bolševiky vždycky typické. Teď se dokonce pustili do křížku s autory současných učebnic dějepisu. Podle očekávání dopadli jako sedláci u Chlumce, nicméně není radno je podceňovat.

S popíráním historické pravdy v režii rudokožců mám osobní zkušenosti už z výuky dějepisu na střední škole na počátku osmdesátých let. Soudruh profesor Hrubý nám tehdy tvrdil, že Američané odmítli jít z Plzně na pomoc Pražskému povstání v květnu 1945 a vlastenci tak zbytečně krváceli na barikádách. Tenhle blábol nepotřebuje dalšího komentáře. A to nebylo ojedinělé. Výklad historie si každý tak nějak uzpůsobí podle svého, jenomže komunisté v tomhle byli nepřekonatelní falzifikátoři.

Namátkou si stačí připomenout smlouvu o neútočení mezi SSSR a nacistickým Německem v roce 1939. Z rudých učebnic jsme se nedověděli o tom, jak se rudoarmějci objímali s vojáky Wehrmachtu na demarkační linii po IV. dělení Polska v Brestu podle hesla svůj k svému. Soušky učitelky také povídaly nám dětem tom, jacíže to byli Baťové či Schwarzenbergové darebáci a hnusní vykořisťovatelé lidu. Ovšem když jsem se bavil s prastrýcem, který u Bati pracoval, tak řekl, že učitelka je bůů a dělníci se u Bati měli skvěle, vydělávali si na tehdejší dobu velké peníze, bydleli v moderních domcích a mnozí si našetřili i na auto. A paní Marie Kabourková z Hluboké nad Vltavou, vdova po schwarzenberském podkoním, mluvila o tomto jihočeském šlechtickém rodě rovněž v superlativech jako o výborných zaměstnavatelích. Důkazů o komunistických manipulacích s historii lze najít nepřeberně.

Komunistické historické masáže se bohužel mnoha jedinců a to i na tomto blogu drží víc než pověstná klíšťata. To se týká i asijských konfliktů, korejského a vietnamského. Jejich skutečnými viníky jsou komunistická rozpínavost a agrese. Hlavními válečnými zločinci byli rudí diktátoři Kim Ir-sen a Ho Či min a zvěrstva severovietnamských bolševických hord byla daleko horší než do omrzení omílané přehmaty americké armády jako My Lai.

Korea

Korea byla po roce 1945 rozdělena na dva státy. Komunistický sever se od počátku existence vyznačoval terorem vůči nepohodlným obyvatelům. Odlišnost byla trestána smrtí a pracovními tábory. Není tedy divu, že už před rokem 1950 statisíce Korejců utíkali z Kim Ir-senova ráje na jih. Koneckonců existují i současná svědectví severokorejských exulantů o strašlivých poměrech v tamních koncentračních táborech.
Vlastní válka začala 25. června 1950, kdy severokorejští komunističtí agresoři napadli slabší jižní Koreu. S pohádkami o tom, že to bylo naopak, je potřeba už jednou rázně skoncovat. Je nepředstavitelné, že by vojensky daleko slabší jih zaútočil na silnějšího protivníka.
Pokyn korejskému komunistickému vůdci Kim Ir-senovi k ofenzívě dal Josef Visarionovič Stalin, který si tak chtěl otestovat připravenost Západu před uvažovaným vypuknutím III. světové války, ve které měly komunistické armády dobýt západní Evropu. Stalin dokonce uvažoval o nasazení jaderných zbraní, takže v kontextu tímto faktem lze pochopit amerického velitele v Koreji generála Mac Arthura, který rovněž zvažoval atomové bombardování severu.
Nicméně Západ po počátečním překvapení nakonec zareagoval správně a na korejský poloostrov byly v souladu s Chartou OSN vyslány jednotky modrých přileb, které významně pomohly napadenému jihu před bolševickými násilníky.

Rudý komouš Semjon Gayínek je tu dnes za prašivýho psa!!!
Hledej mrzáku, kde jsem, já BTW tvůj páníček???

Pozoruhodná jsou další fakta, jen v době prvních dvanácti let trvání bolševické NDR od roku 1949 do postavení berlínské zdi uteklo z této komunisty deptané země na Západ asi tři a půl milionů lidí.

V říjnu 1989 pak východoněmečtí soudruzi přiznali svým vyděšeným československým kolegům, že na úřadech NDR je osm set tisíc nevyřízených žádostí o vystěhování do západního Německa.
Socialistická propaganda tvrdila, jak se lidem na Západě žije špatně, je tam velká nezaměstnanost, bída atd., zatímco takový „první německý stát dělníků a rolníků" je hotovým rájem na zemi. Je ovšem pozoruhodné, že se z tohoto ráje masy lidí snažily dostat pryč a z druhé strany železné opony jaksi nikdo nepřicházel.
To dokazuje jediné, komunistický experiment byl postavený na lži, šlendriánu a podvodech a proto se musel zhroutit jako domeček z papíru. Lidé museli být v socialistických zemích drženi násilím pomocí represivních zákonů tak jako nevolníci za feudalismu. V obou případech vrchnost milostivě rozhodovala o tom, komu dovolí se podívat do jiných krajů.
Je potřeba ocenit, že mnozí Češi německým uprchlíkům pomáhali, nosili jim jídlo, deky, oblečení, sami je vodili na západoněmecké velvyslanectví v Lobkovickém paláci na Malé Straně a ještě jim radili jak se vyhnout kontrolám VB.
Bohužel našli se i jiní, kteří se vrhli na odstavená auta se značkou DDR. Krásně o tom zpívá Karel Kryl. ...„A Pepa ručky od práce se plíží podél paláce, co ukrývá se v malostranských střechách, a s vášní lovce mamuta jde vykrádati auta, co zanechali Braniboři v Čechách."
No a za pár týdnů po východoněmeckém exodu dostal nepodařený experiment s děsivou bilancí mnoha desítek milionů zavražděných, poslední úder. Litovat jej nebudeme.