Proč Židé Rusům nevěří

Hodně židovských institucí odmítlo ruského prezidenta Vladimíra Putina na oslavách v Osvětimi u příležitosti osvobození tohoto vyhlazovacího tábora. Na první pohled to vypadá divně, ale je potřeba se nad tím zamyslet v širších souvislostech. Je známo, že současný kremelský vládce je náruživým obdivovatelem Stalina, který byl ovšem také velkým antisemitou a v letech 1939 – 41, kdy se Sovětský svaz přátelil s nacistickým Německem, vydal Hitlerovi stovky německých komunistů včetně Židů.

Po válce se potom Sovětský svaz, k jehož nástupnictví se současné Rusko hrdě hlásí, stal hlavním nepřítelem židovského státu, podporoval a vyzbrojoval Egypt za prezidenství Gamála Násira, který mimo jiné vyhrožoval Izraeli zničením a Židy chtěl naházet do moře.

Byli to Rusové, kteří rovněž pomáhali další arabské zemi Sýrii. Ta se pod vedením klanů Asadovců stala útočištěm pro nacistické válečné zločince. Asi nejvýznamnější z nich byl hlavní pomocník Adolfa Eichmanna Alois Brunner, kterému se kvůli jeho fanatickému antisemitismu říkalo „krvavý pes“. Podílel se mimo jiné na vyhlazení židovských komunit ve Vídni, Berlíně, Francii, na Slovensku a v řecké Soluni. Má na svědomí smrt minimálně 140 tisíc Židů. Za své zločiny byl několikrát souzen v nepřítomnosti a ve Francii dostal v roce 1954 trest smrti. Do smrti svých zvěrstev nelitoval, jenom toho, že v Evropě stále žije tolik Židů. Místo na šibenici však zemřel v klidu v Damašku pod ochranou Asadova režimu. Nad ním zase drží patronát Putin a je velmi nepravděpodobné, že by o této skutečnosti nevěděl. Koneckonců, více arabských států se z důvodu protižidovské nenávisti stálo útočištěm nácků.

Brutální násilí „osvoboditelů“ v Polsku

V lednu 1944 překročila první jednotka Rudé armády předválečné polské hranice stanovené Rižským mírem z ledna 1921. Toho využila největší ozbrojená antinacistická nekomunistická ozbrojená formace tzv. Zemská armáda (ZA, polsky Armia Krajowa), zahájila boj s nacisty a spolu s Rudou armádou osvobodily její jednotky litevské hlavní město Vilnius. Mimo Varšavu na západ od tzv. Curzonovy linie pak zmobilizovala ZA na 40 000 vojáků, a ti sami dokázali osvobodit některá menší města a vesnice.

Zemská armáda, přestože by k tomu měla pádné důvody, nikdy vojensky nevystoupila proti Rudé armádě. To jim však nepomohlo, jednotky ruského komunistického gestapa kříženého se SS, tedy NKVD začaly likvidovat oddíly ZA. Scénář byl většinou takový, její důstojníky nejdříve vylákali enkávéďáci k sobě pod záminkou jednání na svůj štáb. Pak je postříleli, mužstvo odzbrojili a deportovali, prakticky ve stejně hrůzných podmínkách jaké měli ubožáci v nacistických transportech, do gulagů. Odhaduje se, že takto byly násilím odvlečeny z Polska desítky tisíc lidí.

Samostatnou kapitolou je varšavské povstání, které vypuklo v srpnu 1944. To masový bolševický vrah Stalin nechal na pospas nacistickému teroru. Jelikož ho nevedli komunisté, ale velitelé Zemské armády, tak Rudá armáda, která stála na pravém břehu Visly, dostala rozkaz zastavit útočné operace, nejít povstalcům na pomoc a jen nečinně přihlížela, jak jsou nacisty zvěrsky masakrováni obyvatelé polského hlavního města, kterých bylo zavražděno na 200 tisíc. Nicméně Stalinovi nikdy na lidech nezáleželo a na jeho kontě je více obětí než na tom Hitlerově, takže mu to nijak moc nevadilo.

Leonid Gozman poslal otevřený dopis ruskému prezidentovi Vladimíru Putinovi, který by se dal zhodnotit ve stylu. Král je nahý a naše země nevzkvétá. Mimo jiné v něm píše. „Kvalita života zřetelně upadá, zhoršuje se stav v sociální oblasti, snižují se reálné příjmy. Nezbavil jste zemi závislosti na ropě a nemáte, soudě dle vašich vyjádření, žádný plán na řešení krize….

Sliboval jste vítězství nad teroristy, ale teroristické útoky pokračují. Za roky Vaší vlády se jejich obětmi stalo více než tři tisíce lidí - organizátoři těchto útoků nebyli ve většině případů ani dopadeni. Na severním Kavkaze vznikla kriminální enkláva na Rusku prakticky nezávislá, ale využívající jeho zdroje….

Společenská morálka upadla tak hluboko jako nikdy. Pod Vaším vedením rozkvetla lež, nespravedlivé soudy, korupce. Mnozí jsou přesvědčeni o zkorumpovanosti Vašich nejbližších přátel a spolupracovníků a často i o Vaší osobní zkorumpovanosti. Stále více se hovoří o stycích nejvyšších představitelů země s gangstery. Na tomto pozadí se do našich životů vrátila licoměrnost a vrací se strach - lidé se opět bojí říct, co si myslí.“

Ruský prezident Vladimír Putin se vůči Pobaltí chová naprosto stejně jako Adolf Hitler k Československu v roce 1938. Začíná to rádoby starostí o postavení vlastních národnostních menšin v jiných zemích. Pák se přitvrdí, následuje křik, že Němci v Československu, respektive Rusové v Litvě, Lotyšsku a Estonsku jsou utlačováni a nakonec se přechází k provokacím k hrozbám ozbrojeného zásahu. Viz německé noviny z podzimu 1938, které mimo jiné palcovými titulky hlásaly, že Češi stříleli v Sudetech z tanků do žen a do dětí. A ruská propaganda je na stejné úrovni.

Oba vládcové mají společné ještě velkou míru pokrytectví, když sami svým menšinovým národům upírají jejich práva. V případě nacistického Německa to byli Poláci a Lužičtí Srbové, v Rusku to jsou tvrdě diskriminovaní Ukrajinci a krymští Tataři.

Obvinění Čechů z jakéhosi útisku Němců v Sudetech bylo nesmyslné a lživé, stejně jak je tomu nyní v případě ruské menšiny v Pobaltí. Rusové mají v pobaltských republikách zajištěna všechny práva v souladu s mezinárodními standardy. Mají svoje školy, vlastní noviny, divadla apod. V obou případech se jedná o to, že oba dříve vládnoucí národy Němci a Rusové se nemohli smířit s tím, že už po roce 1918 respektive po roce 1991nejsou „herrenvolkem“, ale Češi, Litevci, Lotyši a Estonci si nyní vládnou sami.

Ruský prezident Vladimír Putin je ovšem duševní mrzák a ubožák a tak jedním z jeho prvních činů bylo, že médiím zakázal karikatury o sobě. Co také čekat od komunisty - důstojníka KGB, že? Atmosféra v Rusku podle toho vypadá, jakékoliv vybočení z řady vyvolává štvanice na člověka. Je přece šílené, když státní televize hlásá de facto antisemitismus, nenávist k Židům s tím, že takoví lidé nemají v Rusku co dělat. Tradice pogromů, jak je vidět, v kremelské říši úspěšně pokračuje.

Když tedy člověk ví, jak to v Rusku vypadá se svobodou projevu, pak je úsměvná a drzá zároveň kritika Ukrajiny a Pobaltí za to, že vypínají vysílání ruské státní televize a upírají prý tamním ruským menšinám právo na svobodu informací.

ale Rusko, kde byly zlikvidovány desítky nezávislých televizí (naposledy stanice Dožď), rádií, novin a časopisů, nemá právo v takových případech útočit na druhé.

Putinovi čeští stoupenci a vůbec všichni by si měli uvědomit jedno, mohou kritizovat vládu, prezidenta atd. bez následků. V Rusku mohou skončit v lepším případě ve vězení, v horším prostřílení na ulici. Vždyť v putinovské éře byly z politických důvodů zavražděny desítky novinářů, pachatele policie většinou nedopadla.

Krásně mluvil v přímé lince pan Vladimir Vladimirovič Putin, prezident nejmocnější velmoci světa!!!
WOW !!!

Ten příběh popsala v článku Potíže nepohodlného občana M. v sobotní příloze Lidových novin Orientace Petra Procházková. Současné Rusko si nezadá s komunistickými praktikami stalinského období. Tak domovní prohlídku v domě Vladimíra Melichova přenášela v přímém přenosu ruská televize NTV a její novináři informovali mimo jiné o tom, že policisté objevili při domovní prohlídce zbraně (muzejní exponáty) a také náboje (policisté je tam přinesli sami). Čili padesátá léta jak vyšitá, kdy rovněž StB tajně rozmisťovala u lidí zbraně nebo munici, aby je pak našla při domovních prohlídkách.

Nedávno chtěl pan Melichov odletět do Rakouska na vysvěcení kapličky, kterou nechal postavit za vlastní peníze na místě, kde západní spojenci vydali v roce 1945 Sovětům bývalé občany Sovětského svazu. Proti vší logice mezi nimi byli i lidé, kteří uprchli ze SSSR už dávno před II. světovou válkou. Na moskevském letišti Domodědovo, mu však ruští policisté, vytrhli z pasu jednu stránku a následně ho obvinili o pokus o vycestování s poškozeným dokladem.

Jeho rodina jako typicky kozácká si bolševickou perzekuci za komunistické nadvlády pořádně užila. Přesto pan Melichov dokázal ještě za sovětského režimu vystudovat vysokou stavební školu s červeným diplomem. V devadesátých letech chtěl privatizovat cementárnu, kterou úspěšně vedl jako ředitel, ale to se mu nepovedlo, protože výnos tehdejšího prezidenta Jelcina nařídil, že privatizace musí jít přes burzu. Privatizace v Rusku pomohla vytvořit finanční oligarchii propojenou s vládnoucí mocí, které společně udržují obyvatelstvo ve strachu.

Černokabátníku, vyskoč, mééé!

Asi nestrašlivější kapitola jeho díla se jmenuje Společensky nebezpečné děti. Ta je jasným důkazem toho, že nacistický a komunistický teror byly plně srovnatelné s jediným rozdílem, že komunisté nepoužívali otravné plyny v gulazích, ale to jedině z toho důvodu, že to neuměli.

Samotné carské Rusko nepopravovalo mladé lidi. Nicméně bolševici bez soudu vyvraždili carskou rodinu, přičemž nejmladšímu carevičovi Alexejovi nebylo ani 14 let. Při bojích s tzv. kulaky neváhali komunističtí zločinci vyhlazovat celé vesnice i s jejich obyvateli včetně žen a dětí. Rudí dále v květnu 1920 zastřelili v Jelizavetgradu čtyři holčičky ve věku tří až sedmi let. V tom stejném roce vraždily bolševické hordy v Archangelsku děti ve věku 12 – 16 let. Maličcí a bezbranní byli zabíjeni rovněž na Ukrajině v období hladomoru, protože si z hladu chtěli utrhnout třeba jenom klásek z obilí kdy je a stříleli je strážci hlídající pole.

Bída a hlad za Stalina

Ze lži také ruští historici usvědčili blogera Jaromíra Petříka, který tady už dříve opakovaně tvrdil, že prý se Rusové měli za Stalina dobře a jídla bylo dost. Opak je pravdou. V knize jsou uvedeny osobní zážitky spisovatele Ivana Soloněviče z třicátých let minulého století, který popisoval sovětský lístkový systém. Na příděl bylo prakticky všechno včetně základních potravin. Ale v podstatě nárok měl člověk pouze na chleba a 800 gramů cukru měsíčně. Ovšem jak popisuje Soloněvič, bylo to zařízeno tak, že každý lístek platil pro určité výdejní místo. V jeho rodině on, žena a syn měli každé jiné takové místo v různých a do sebe daleko čtvrtích Moskvy. Navíc se i tak stály dlouhé fronty a člověk neměl jistotu, že na něj něco dostane. Po třech čtyřech hodinách čekání se dověděl, že chleba už došel nebo, že cukr přivezli včera, ale vy stejně máte smůlu, protože platnost Vašich lístků na cukr dnešním dnem končí a je to vaše vina, že jste otálel. Nic nedokazuje zrůdnost komunistů jako fakt, že více než deset let po skončení občanské války, kterou svým nezákonným pučem sami zavinili, neuměli dát lidem ani najíst.