Ukončil jsem toxický vztah se Sekirem. A cítím se poražen
-
Tak se přidám se svou troškou do mlýna,
I já se pod tlakem Sekira zlomil jako suchý klacík pod vahou okované boty. První moment probuzení přišel při setkání s lady Butterfly, kdy pocity frustrace sřídal čistý rage - ani nechci vzpomínat, kolikrát jsem se respawnoval a běžel dolů do sklepení pro další potupnou smrt.
Mě osobně "dostal" Ashina Castle Upper Tower, kdy mi začali dávat fakt na prd*l řadoví pikolíci - to byla pomyslná poslední kapka a hra šla z hard disku.
Sekiro: Shadows Die Twice rozhodně není pro každého.
-
-
Škoda, tak snad jiná souls bude vhodnější 😎 btw ashina castle je minove pole 😠
-
-
Když jsi to zmínil, pohrávám si s myšlenkou pořídit Elden ring
Ale nevím no, moje pošramocené ego mi našeptává, abych to v žádném případě nedělal. :D
-
-
Kua do toho, slaboši nevyhrávají :D
-
Tyj si z těch her od From Software zkoušel jen Sekiro? To je imho pro nováčky úplně nejhorší titul (ne kvalitou, ale vhodností). Naopak Elden Ring je imho pro nováčky nejlepší.
Jednak je open world = když někde něco nedáváš, tak se nezasekneš, ale můžeš jít prostě zkusit "štěstí" jinam. A tam hra je fakt obří, takže se ti jen tak nestaneš, že by jsi musel zabít určitého bosse a bez toho se nemohl pohnout někam dál. A protože je to rpg, tak se tím naskilluješ a ten těžký boss bude najednou jednoudušší.
A druhak - Sekiro je jediná hra, kde není mulťák. Který je dost podstatnou součástí Sousl her. A ono v coopu je to hned o něčem jiném. Buď tím, že prostory a bossy si ošaháš pomáháním ostatním (neriskuješ ztrátu expů) a nebo si prostě v nejhorším necháš pomoct od někoho jiného (a ten těžkej boss ve třech lidech prostě nebude tak těžkej jako v jednom v Sekiru)
-
-
Ano hrál jsem zatím jen Sekiro.
OK, to zní hratelně, dám tomu šanci :) díky
-
-
jj. Jako nečekej úplně jednoduchou hru. Ten souboják funguje defakto stejně. Takže pokud ti nesednul ten, tady to lepší nebude.
Ale díky té otevřenosti to není tak hrozné jak když se někde sekneš na jednom bossovi a bez jeho překonání není cesty dál. A druhak ten online... ten dělá obrovský rozdíl. Ve třech se to prostě hraje úplně jinak než v jednom.
A ono tím, že souboják funguje defakto ve všech FS hrách totožně, tak si troufám říct, že pokud se do něj v jedné hře dostaneš, najednou i ty ostatní začnou být víc v pohodě. Já třeba takto totálně odsoudil Dark Souls jako nehratelnou hru. Pak jsem se ale dostal do Bloodborne, dohrál. A najednou i ty původní Dark Soulsy šly krásně a bez problémů :-D
-
-
-
-
-
-
MAM PROJITO 2X, NESKUTECNE NERVY DRASAJICI HRA. KAMARAD ME PRIVEDL K SOULS, ZACAL JSEM BLOODBORNE, DARK SOULS 3 A TRESNICKA NA DORTU BYLO SEKIRO. ZA ME ZE VSECH TRI HER, TA NEJTEZSI. ALE NEZKLAMAL JSEM, ANI HIDETAKIHO ANI SEBE, HRU MAM ZA SEBOU 2X A VERIM, ZE SE JESTE JEDNOU DO ASHINY VRATIM :) ps: VCERA PORIZENO DEMONS SOULS PS5, A V ZIME ELDEN R. TAK HODNE STESTI A JAK RIKA HIDETAKI: NEJAKA TA PORAZKA JE PRECI K VYTEZSTVI NUTNA :)))
-
S autorem článku se ztotožňuji, Sekiro mě taky lákalo, asi nejvíc ze všech her od FromSoftware, ale musím si přiznat, že na to opakovat jednu a tu samou pasáž stále a stále dokola už bohužel nemám nervy a čas. Možná, kdybych byl ještě na střední či na vejšce, to byl čas na leccos, i když ani tehdy jsem nepatřil mezi nejtrpělivější hráče. Něco jiného byly 90ky, kdy měl člověk dvě tři hry do roka, to jsem je jel furt dokola dobrovolně. Ale dnes, kdy za pár kaček v nejrůznějších akcích či předplatných tolik dobrých her, že je člověk nemá všechny šanci dohrát, ani kdyby nedělal od rána do noci nic jiného, nemám nejmenší důvod se u her trápit, něco si dokazovat překonáváním zdánlivě nemožných pasáží. Už téměř dekádu nemám ambice předstírat, že nejsem lopata- hry mám pro relaxaci, abych si odpočinul od práce a dennodenních negativních zpráv ze všech koutů našeho reálného světa, proto to poslední co chci je, aby se ze hry stala další šichta. Mám rád, když hry odsýpají, vypráví zajímavý příběh, který vás nenechá hru pauznout, nabídnou sympatické postavy, kterým můžu fandit, zábavnou hratelnost, která mě netrestá a nabádá ke zkoušení něčeho nového, herní světy, které uchvátí na pohled a je radost se v nich ztratit, nejlépe za doprovodu krásné hudby. Sekiro jsem chtěl hrát především kvůli Japonsku, ale od té doby vyšel Ghost of Tsushima, Aragami 2, kolekce Ninja Gaiden nebo Lost Judgment a teď byly oznámené Yakuza Ishin a Ronin- u všech těchhle her jsem měl a mám jistotu, že je dohraju do konce a že se u nich k smrti nerozčílím. Sekiro je určitě výborná hra- jinak by u ní ostatně tolik lidí nevytrvalo navzdory její pekelné obtížnosti- a přeji vám všem, kteří máte dostatečně pevné nervy a volného času na rozdávání, ať si hru i nadále užíváte a ať se v budoucnu dočkáte i neméně povedené dvojky, já sám se však bez ní obejdu.
-
-
Pokud jsem začátek dobře pochopil, tak Sekiro byla tvoje první hra od FS? Na tvém místě bych dal šanci i nějaké jiné (Elden Ring je asi ideální). Sekiro bylo podle mě nejtěžší kvůli tomu, že to byl čistý singl. Zatímco všechny ostatní hry mají hodně významou MP složku, díky které můžeš hrát i v coopu (a ne, fakt to není cheatování, jak ti budou HC fanoušci tvrdit). Což je úplně o něčem jiném. Nemluvě o tom, že jak je Elden Ring v otevřeném světě, tak když se někde zasekneš, vždycky se dá jít jinam a vrátit se silnější.
-
Tak jasně. Očividně nejsi cílovka, na druhou stranu mi přijde, že to co popisuješ taky není úplně dobře. Hra by měla být trochu výzva a určitě by před tebe měla stavět nějaké překážky. Proč ji pak vůbec hrát?
Jak třeba píšeš: "hratelnost, která mě netrestá a nabádá ke zkoušení něčeho nového" tady je třeba problém v tom, že když tě hra něčím nepotrestá, tak tě logicky ani nedonutí ke zkoušení něčeho nového. Proč by to hráč chtěl zkoušet, když nebude mít impulz k tomu něco takového dělat? V takový moment se dokonce paradoxně může stát, že si nějakého svěžího prvku třeba ani nevšimne. Navíc je další problém v tom, že z tvého popisu vyplývá, že máš rád vlastně spíš takové ty naleštěné, drahé a "velké" hry. To samozřejmě není problém a naprosto to respektuju. Spíš je trochu smutné, že zrovna tyto hry tě od zkoušení "něčeho nového" spíše odrazují, protože spoléhají hlavně na prezentaci a v samotném gameplayi nic nového právě nepřináší.
-
-
Jako příklad za všechny, kdy hra netrestá a hráč má chuť zkoušet něco nového, uvedu Half-Life 2. Tuhle hru dodnes považuju za geniální v tom, jak přirozeně a nenásilně seznámí hráče s novými nepřáteli i novými zbraněmi, aniž by ztratila tempo- vždy jen napoví, a nechá hráče, ať na zbytek přijde sám, postupně, po malých dávkách. O něco současější příklad, Forbidden West- ve hře jsou nepovinné arény, při jejichž hraní neztrácíte munici, hra tak přímo nabádá ke zkoušení nejrůznějších zbraní a taktik, které pak využijete během celé hry. Na vyšší obtížnosti přitom rozhodně nejde o jednoduchou hru, mnoho strojů vás může zabít na jednu ránu. Co chci říct- když jsou level a quest designéři šikovní, dokáží hráče navést správným směrem tak, aby si nepřipadal vozený za ručičku a zároveň při tom netrpěl a nebloudil, vše je zkrátka o vyváženosti a spousta her toto dělá dobře.
Ohledně malých her- malé hry miluju, možná právě díky nedostatku času jsem rád, když hru dohraju nejvýš za několik večerů, než když ji mám rozehranou měsíce a roky, jako třeba ty nové kolosy od Ubisoftu, to pak člověka po takové době ani nebaví. Předloni jsem si strašně užil hříčku The Pathless, letos třeba Shadow Warriora 3 nebo Stray. Rád se vrátím i ke klasikám z 90tek, nedávno jsem si třeba zopakoval Dark Forces nebo The Longest Journey. Rozhodně mi tedy nejde o nablýskanou grafiku, samozřejmě se jí nebráním, ale je jen jedním z mnoha aspektů, které dělají hru hrou. Vždycky mě třeba bavily různé variace na Arkanoid, a tam grafiku opravdu nikdo neřeší, jde čistě o hratelnost.
-
-
To, že tě Forbidden West nevodí za ručičku jsi doufám myslel jako vtip 😂
-
Tak zrovna Half Life 2 je opravdu hodně špatný příklad. Jako tu hru taky miluju, ale doporučuju si u ní zapnout komentář tvůrců, kde ti krok po kroku vysvětlují jak tě za ručičku právěže celou dobu přiznaně vedou 😀 navíc ty zbraně tam jsou natolik základní, že opravdu nemusíš na nic přicházet, protože je to v žánru jako takovým už roky před HL dané že brokovnice = zbraň na blízko, raketomet = zbraň na techniku atd, jediné co tam je a jinde do té doby nebylo je Gravity Gun, kterej ale využíváš k (podle autorů záměrně) k velmi jednoduchým hádankám.
A Forbidden West... no, to je hra ve které ti hlavní hrdinka neustále (!!!) vykládá co máš zrovna udělat a to jako doslova pořád 😀 tam už je hráčův vklad naprosto nulovej. Já to ostatně kvůli tomu ani nedohrál, protože mi přišlo, že mě autoři hry považují za naprostého blbce, když poslouchám věty typu: "a teď bych měla skočit sem, použít tohle, skočit támhle a otevřít dveře" nebo když přijdeš k nepříteli, tak hned spustí další pindy jako "jo tohle zvíře je zranitelný na elketriku a tamto na kyselinu" jako fakt WTF! Já si během těch jejich keců, které vysvětlují 100% věcí co máš udělat rval vlasy. Ta hra je doslova definicí vodění za ručičku 😀
-
-
K prvnímu odstavci: když to musí zmiňovat v dev. komentáři, asi to vedení za ručičku tolik očividné není. Mně to jako vedení rozhodně nepřišlo, vývojářům a spoustě jiných hráčů to tak nepřišlo, ale ty máš očividně rád do extrému hnané tápání, kdy se hra ani neobtěžuje vysvětlit základní ovládání. Nic proti tomu, já ale control mapping nepovažuju za zábavu a myslím, že i soulsovky mají na začátku tutoriály, které vysvětlí, co dělá které tlačítko.
K druhému odstavci: hra toho nabízí mnohem, mnohem víc než hraní s hloupoučkými elementy. Ano, u každého stroje je napsáno, na jaký element je obecně slabý, mnohem účinnější je ale útočit na jednotlivá slabá místa, která mají slabiny úplně jiné, na které si už musíš přijít sám- třeba právě tím, že se jen tak vyblbneš v aréně a bez obav ze ztráty munice si vyzkoušíš nejrůznější herní styly, kopím na blízko, lukem na dálku, oštěpy, lana, pasti, atd., hra toho nabízí opravdu hodně a nabádá člověka ke zkoumání nejrůznějších kombinací prostě tím, že je to zábava. Samozřejmě lze všechno nakonec upižlat i tou nejzákladnější taktikou a zbraní, ale to trvá moc dlouho a není to moc zábava. Ohledně nápověd, kudy dál, ty taky nemám rád, hry ti je ale většinou říkají (FW není výjimkou), až když nějakou dobu tápeš, takže já se s nimi naštěstí moc nesetkal.
Setkal jsem se ale s tím, že dost hráčů hraje soulsovky tím způsobem, že se ptají na fórech, co dělat, kdykoli se zaseknou, nebo koukají na komentovaná videa, jak bosse porazil nekdo jiný. To je přece ještě mnohem horší, otravnější a doslovnější vedení za ručičku, nemám nic proti tomu, když hra trochu napoví, ale opakovat po někom něco jako opička, to bych se teprve cítil jako hlupák. Nebo to, jak tu píše někdo výše, pozvat si na pomoc dalšího hráče skrze kooperaci, ta hra je dělaná pro sólo hráče, ve dvou musíte být ještě víc OP, než kdyby do hry přidali easy mód. Zkrátka a dobře, když hru nezvládnu dohrát vlastními silami, tak ji radši nehraju.
-
-
-
-
-
Same here bro. Dark Souls, Bloodborne "v pohodě". Ale Sekiro jsem nedal. Nedal jsem Lady Butterfly ani toho týpka ve věži s bleskovým lukem. Zkoušel jsem to dostkrát. Ale možná se do toho ještě někdy pustím.
-
-
A přitom je v jádru jednodušší než Soulsy a Bloodborne, protože ti na rozdíl od nich dává v podstatě jen jeden nástroj k řešení problému a mnohem snáze člověk přijde na to, kde udělal chybu.
-
-
To může být pro spoustu lidí docela problém. Soulsy právě mají tu volnost a každý si najde způsob, jak mu vyhovuje je hrát. Když to omezíš, omezíš i skupinu, která to zvládá. Uvědomil jsem si to, když jsem hrál Soulsy a při problému s nějakým bossem jsem koukl na youtube, jak to hraje někdo jiný. Samozřejmě to hrál jinak, než jsem byl zvyklý a jeho stylem jsem měl ještě větší problémy. Vždycky jsem si nakonec našel vlastní cestu. Z tohoto důvodu o Sekiru ani vážněji neuvažuju.
-
-
S tím úplně nesouhlasím. Když to omezíš, tak se soustředíš na maximální vyladění toho jediného co tam máš. Takhle komplexní a odladěný souboják by s počtem zbraní v Soulsech nebylo možné dosáhnout a musel by jsi už z povahy těch zbraní začít dělat kompromisy.
A právě klikáním na YouTube sám sebe okrádáš o ten princip, na kterém je to postavené. Protože ty souboje jsou svým způsobem hádanky, které se učíš rozlousknout. V Soulsech máš na jejich rozlousknutí desítky nástrojů, v Sekiru jeden a o to je to snažší.
-
-
Jenže některým lidem prostě některé herní mechaniky nesedí a nedokážou si na ně zvyknout. V Soulsech mně nesedělo parry, nedokázal jsem se do něj s jistotou trefit. Tak jsem kombinoval tankovaní štítem, uhýbání, běhání, schovávání se za překážky a využívání oken pro útok. Jo, můžeš říct, že jsem si tím některé souboje zkomplikoval, protože s parírováním jsou primitivní, ale mně to v zásadě fungovalo takhle. Jen některé souboje byly spíš vydřené, takže vítězství byla spíš úleva než radost.
Ze stejného důvodu mi nevyhovuje nový Doom, který hráče nutí do maximální agrese a já mám radši opatrnější přístup a ideálně hry, kde si můžu vybrat.
A nemysli si, že se po prvním neúspěchu kouknu na youtube, jak se to má dělat. Akorát nechci strávit jedním bossem víc jak deset hodin, tak se po pár hodinách pokusů prostě podívám, jestli někde neopakuju pořád tu samou chybu (třeba že lezu někam, kde nemám co dělat). Jak jsem psal výše, k ničemu jinému to dobré není, protože to stejně nedokážu replikovat.
-
-
Ano, je to tak zásadní změna paradigmatu, že to někdo prostě nedá. Já šel na Sekiro po pár stovkách hodin v * Souls a Bloodborne a pár hodin jsem dostával hrozně nařezáno, než došlo k "aha" momentu, všechno zacvaklo a pak jsem hrou projel bez nějakých extrémních záseků.
Přirovnal bych to k tomu, když jsem poprvé zapnul Dark Souls a několikrát jsem to odinstaloval a pak se zase vrátil, protože "přece Fuka a Červ by neyhypovali nějakou blbost" a ten "aha" moment se posléze dostavil a já se zamiloval :)
-
-
Asi stárnu nebo co :)
-
-
-
Perfektní článek, resp. článek, co perfektně popisuje i mou zkušenost. Taky jsem se trápil, taky jsem po X pokusech s upocenýma rukama porazil Masataku Oniwu -- a taky jsem se pak dostal hloub do hradu Ašina a uvědomil jsem si, že na tohle prostě nemám. Neumím být dokonalý a neumím nedělat chyby -- a přesně to hra vyžaduje. Dodnes mě mrzí, že jsem tak podmanivý svět musel opustit, ale ano, pokud člověk není velmi pečlivý a trpělivý, tak Sekiro přináší jen bolest.
-
-
To už mi přijde jako hodně přehnaný tvrzení, který by mohlo vést k falešné iluzi, že stačí jedna rána (chyba) a je po tobě. A to není pravda. Naopak prostor na chyby dostáváš a celkem dostatečný.
-
-
Kdyby byl při mém skillu a trpělivosti prostor dostatečný, tak mám hru dohranou:)
-
-
-
tak ja to mam presne naopak
serie dark souls mi prisla az k uzoufani nudna a proto jsem jednicku nedohral a dalsi dva ani nezkousel
ale sekiro diky dynamickymu soubojaku me udrzelo az do konce
-
Závidím každýmu, kdo to ještě nehrál. Gameplay patří bez debaty mezi absolutní špičku současnýho herního průmyslu. Hra opravdu staví jen na schopnostech hráče a na ničím jiným. Člověk se nemůže přelevelovat, nemá k dispozici OP magii a podobné berličky, které bohužel dnešní hráči tak smutně vyžadují. Já si přál aby ta hra nikdy neskončila, protože takhle krystalicky čistej souboják je k nezaplacení. Beze srandy mi to skoro až vhánělo slzy do očí, že i v dnešním mainstreamu se najde vývojář, kterej má koule tohle dát hráčům, kterým ke štěstí nestačí jen "pres X to win".
To je mimochodem další ukázka mistrovství From Software. Když se podíváte jak v této hře vlastně zvládli uhnout ze své bezpečné Souls zóny a dali hráčům úplně jiný typ zážitku, než na jaký byly zvyklý to je prostě obdivuhodný. Pak o pár let později vezmou Souls formulku zpátky a redefinují díky ní přístup k openworldům takovým způsobem o kterým se miliardovým korporátům (zdravím Ubisoft) ani nesnilo.
Pamatuju si dobu na PS3/X-360, kdy to bylo v herním průmyslu doslova katastrofální a já pomalu s hraním chtěl opravdu seknout. Pak sem si z asie nechal poslat jakýsi Demon's Souls (hra původně ani nebyla určená pro jiné trhy) a bylo to, jako kdyby mi někdo vpravil do žil adrenalin a polil živou vodou. V záplavě všech těch rádoby super hrách, kterým v recenzích dávají samé extra hodnocení si téměř nikdo nevšiml takového klenotu. Zbytek už je historie.
Osobně doufám, že si teď ve From Softu uvědomují svoji pozici a čekají nás další super zážitky.
-
Tenhle článek mi připomněl podobný od Patrika a jeho peripetiích s Elden Ringem. Musím říct na rovinu, že s autorem soucítím. Měl jsem podobnou genezi s Bloodborne. Mám ve svém okolí jednoho skutečného znalce/fanouška her od FromSoftu a dle jeho názoru je Sekiro pravděpodobně nejtěžší Soulsborne hrou ze všech, takže estetika feudálního Japonska je sice fajn, ale člověk se musí připravit na to, že při hraní bude trpět jak pes.
Přiznávám, že i mě Sekiro láká svojí vizuální stránkou a kdyby na PS Storu nestálo stále 1800,-, možná bych ho už v knihovně měl taky, ale hádám, že by nakonec šlo tou samou cestou jako Bloodborne. Představa, že celý svůj týdenní budget času na hraní spálím na jednom bossovi, je pro mě čím dál méně přijatelná.
-
-
Sekiro hlavně není soulsborne. Kdo k téhle hře přistupuje jako k Dark Souls nebo Bloodborne, odejde s brekem.
-
-
Dohral jsem vsechny “soulsovky” od from software od demons souls az po elden ring…ale sekyra jsem proste nebyl schopnej zaboha dohrat 😃nakonec me to prestalo bavit…nebavil me moc system toho vecnyho vykrejvani vsech utoku 💁♂️hra je dobra ale zkratka mi ze vsech nejmin sedla