Je hezké, že jsou v Bibli i takové příběhy. Že se v ní nezamlčuje, že se Noe také opil, Abraham také nevěřil, David také sváděl cizí ženy, Petr také zapíral, učedníci také nevěřili. Je dobré, že Bible není sbírka příkazů, ale že i o případné škodlivosti alkoholu se vypráví.
Druhá reakce. Do stanu vejde Chám. Hebrejský text lehce, spíš mezi řádky, naznačuje, že otce nějak ponížil, zneužil. Především si však Chám užívá nadřazenost; to, že ví... že je svědkem tátovy slabosti.
A běží to vykecat do světa – na posluchače ještě dost chudého.
Tohle je přístup k životu, který se pase na slabosti druhého, nezapomíná, respektive připomíná. Zneužívá pádů druhých. Povyšuje se. Užívá si toho „být na koni“. Přístup, který však nic nevytváří, jen se pase, komentuje, bulvárně parazituje na druhých.
Ale, světe, div se. Je tu ještě jiný typ. Šém přizve bratra Jefeta a zády k otci pomalu couvají, aby ho přikryli. Tohle je přístup, který odpouští, nepřipomíná staré viny. Přístup dávající nový začátek. Velkorysost. Podat ruku, bránit oslabeného v nouzi, ať už se do ní dostal jakkoli.
Poslední typ jednání je Jefet. Moc nechce nést odpovědnost, rád se někoho přidrží. Ale také se nechá vtáhnout, pozvat k dobrému. Změnit. Váhal. Ale nechal se inspirovat. S bratrem hází plášť a podpírá opilce.
Noe, Šém, Chám, Jefet. Přístupy k životu, které se v nás občas perou. Také asi toužíme být na chvilku bohy, bez bolesti, urvat kousek rychlé radosti, také utíkáme do němoty, prázdnoty, také se smějeme druhým, pohoršujeme, rychle a povýšeně soudíme, a někdy také podáváme ruce, snažíme se, někdy se také necháváme vtáhnout, pozvat a občas je z toho něco dobrého.
Ježíšovský postoj toho, kdo věří v Boha, postoj víry, naděje, lásky, jednání, které roste z evangelia, je vědět o vlastním másle na hlavě, nebo spíš o vlastních kocovinách, a nepást se na slabých chvilkách druhých, na jejich klopýtnutích a chybách. Ale naopak (možná i tohle je na předsevzetí): snažit se jim z nich pomoci vybřednout.

Zkusím ten příběh trochu pootevřít. Myslím, že je o typech lidských reakcí.

První je ta Noemova. Noe se dá do práce. Stane se mužem půdy. A začne pěstovat vinnou révu. Vody viděl a vypil už dost, tak teď by rád už konečně něco lepšího.
Židé mají k tomuto textu vtipný komentář. K Noemovi přišel Satan s nabídkou: Vezmi si mě za společníka, já ti s tím vinohradem pomohu. Noe souhlasil. Satan přivedl ovci, lva, opici a vepře, zabil je a pohřbil pod vinicí. Proto jsou účinky vína tak různorodé. Vypijete sklenici a budete mírní jak beránci, po dvou silní jak lvi, po třech směšní jak opice, po čtyřech odporní jak vepři. (Elie Wiesel)
V různých náboženských tradicích se o vínu říká, že to je dar bohů. Člověk se napije a alespoň chvilku se může cítit bohorovně.
V Bibli je víno ovšem také obrazem požehnání, dobra, hojnosti, pokoje. Rozradostňuje mysl. Žalmista Bohu říká: Dáváš víno pro radost lidskému srdci, až se tvář leskne víc než olej... (Ž 104,15) Přísloví nabádá: Dejte opojný nápoj hynoucímu a víno těm, kterým je hořko, ať se napije a zapomene na svou chudobu a na své plahočení již nevzpomíná. (Př 31,6-7) A apoštol Pavel radí Timoteovi: Nenuť se pít vodu, ale kvůli svému žaludku a kvůli svým častým nemocem mírně užívej vína. (1Tm 5,23) Vínem se nám při večeři Páně připomíná boží hostina, na kterou doufáme být pozváni.
Jenže. Nechce Noe spíš vypnout, zapomenout na křik topících se, na ponorku v arše, na všechny starosti, na to, co bude, bylo, je? Nechce na chvíli přestat být spravedlivým a bezúhonným, být jen Noe, což znamená odpočívající? Nechce na chvíli nemyslet na to, že lidé jsou pořád stejné bestie a Pán Bůh tvrdý? Nechce se prostě jen tak rozveselit v lidské pustině? Co vlastně chci já, když si z láhve vína nalévám? Nebo to jen Noe nezvládl, neznal ještě účinky zkvašené vinné šťávy?
A tak tam ve stanu leží – nahý, zranitelný, bezbranný, bez sebekontroly. K smíchu. Nic zlého neudělal, což je vlastně dobré, ale je trapný.

Archu.“
„Kdy ji zase ze silnice odklidíš? Musím jet do práce!“
„To ti nesmím říct.“
„Můžeš alespoň trochu naznačit?“
„Tak dobře. Jak dlouho vydržíš šlapat vodu?“ (Salcia Landmannová)
Ten příběh o Noem mají rádi ilustrátoři dětských biblí, vedle pohledů do ráje je to další vděčná scéna, do které se dá naskládat spousta zvířátek. Já ho rád nemám, protože spousta zvířátek a lidí v něm také umře.
V prvních jedenácti kapitolách Bible, které se podstatně vymykají jejímu celému zbytku, je však ukryta poměrně důležitá lekce z vývojové psychologie. Vlastně je to drama o lidské odpovědnosti a osobním růstu.
Když si Adam s Evou dají to zakázané ovoce a Pán Bůh se jich zeptá, proč to udělali, zvládnou se tak akorát začít vzájemně obviňovat. A oba se vydávají za oběť.
Když Kain zabije Ábela, zeptá se ho Bůh: Kde je tvůj bratr? A Kain jen odsekne: Nevím, cožpak jsem strážcem svého bratra? Také Kain odmítá odpovědnost. Respektive nechápe rozdíl mezi „mohu“, „dokážu“ a „smím“.
Když Noe vyleze z archy, ožere se. Asi až tehdy mu totiž dojde, že přežil sám. Že se neměl starat jen sám o sebe. Nemůžeme se starat jen sami o sebe – ani jen o svoji rodinu, sbor, církev, národ či republiku.

Synové Noeho, kteří vyšli z archy, byli Šém, Chám a Jefet; Chám je otec Kenaanův. Tito tři jsou synové Noeho; podle nich se rozdělila celá země. I začal Noe obdělávat půdu a vysadil vinici. Napil se pak vína, opil se a odkryl uprostřed svého stanu. Chám, otec Kenaanův, spatřil svého otce obnaženého a pověděl to venku oběma svým bratřím. Ale Šém a Jefet vzali plášť, vložili si jej na ramena a jdouce pozpátku přikryli nahotu svého otce. Tvář měli odvrácenou, takže nahotu svého otce nespatřili. Když Noe procitl z opojení a zvěděl, co mu provedl jeho nejmladší syn, řekl: „Proklet buď Kenaan, ať je nejbídnějším otrokem svých bratří!“ Dále řekl: „Požehnán buď Hospodin, Bůh Šémův. Ať je Kenaan jejich otrokem! Kéž Bůh Jefetovi dopřeje bydlet ve stanech Šémových. Ať je Kenaan jejich otrokem!“ Po potopě žil Noe tři sta padesát let. Všech dnů Noeho bylo devět set padesát let, a umřel.

„Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas.“ Před nějakým časem jsme si tady pověděli, že tahle slova neznamenají souhlas s tím, že člověk miluje i nenávidí, léčí i zabijí. Je to konstatování, že tak tomu prostě je, že všechno má svůj čas. Není to čas předem daný, určený osudem. Ta slova jsou povzbuzením. Říkají nám, že všechno má svou určenou lhůtu. V časech, které pro nás budou obtížné, nebo nesnesitelné smíme myslet na to, že přijde jejich konec a že po nich přijde opět čas nový a jiný. V podobenství o kozlech a ovcích pak slyšíme o tom, jak ten svůj další čas naplnit, jak naplnit svou stále trvající lhůtu.

Těch situací je tu jmenováno právě šest. To je zvláštní počet: šest je v Písmu číslem nedokonalosti, neúplnosti. Pořád tu tedy ještě něco chybí k tomu, aby se dosáhlo dokonalého počtu – sedmi. Možná je zde takto řečeno: tento výčet není úplný. Možná je nám naznačeno: sami hledejte, sami se ptejte, co ještě je potřeba dělat. Možná se nám tu chce říci: a ani takové vaše konání ještě nebude stačit, ještě tomu něco chybí. Není to ona víra, o které tu jinak nesylšíme? To jsou podněty k našemu dalšímu uvažování.

Všimněme si také, že Ježíš zde mluví o jednání vůči bratrovi: „cokoli jste učinili (nebo neučinili) jednomu z těchto mých nepatrných bratří“. Ježíšovi bratři jsou jeho bratři ve víře, v kristovské víře. V tomto smyslu jsme i my jeho bratry a sestrami. A jeho bratři a sestry jsou tak také našimi bratry a sestrami. Podobně jako slova Desatera cílí předně na vztahy uvnitř společenství Božího lidu Izraele, také tato Ježíšova slova se tedy týkají předně společenství jeho lidu.

Tady, v tomto našem společenství se vztahům můžeme učit. Tady máme začínat s jednáním, o jakém Ježíš mluvil. A zároveň si ale neumím představit, že bychom svoji solidaritu ohraničili jenom na společenství víry, na svůj sbor ve smyslu: Tady si musíme pomáhat, ale co je za dveřmi kostela, to nás už nemusí zajímat.

Dnes nám má tedy takto jednostranně zaznít: ano, bude záležet na tom, jak se naše víra projeví navenek. Před jeho tváří bude podstatné, jak svou víru necháme projevit ve svém jednání. („Víra bez skutků je mrtvá“, napíše později ve svém listu Kristův svědek Jakub.) Podobenství o hřivnách, které našemu podobenství předchází, sdělí čtenáři evangelia, ŽE je potřeba něco dělat. Neobstojí, když člověk zakope to, čím byl obdarován, i kdyby ho k tomu vedlo zbožné poznání nebo přeuctivá bázeň před Bohem. Slova, která slyšíme dnes, podobenství o posledním soudu nám sdělují, CO je potřeba dělat.

Čteme tu o celkem šesti situacích, ve kterých ti jedni obstáli a druzí naopak: hladovému dali jíst, žíznivému dali pít, pocestného se ujali, nahého oblékli, nemocného nebo vězněného navštívili. Čtyřikrát se popis tohoto jednání opakuje. To nemůžeme považovat za náhodu: máme to slyšet tolikrát proto, abychom si to mohli dobře zapamatovat. Jsou to příklady konkrétního jednání, jak projevíme solidaritu s druhým člověkem.

Nemůžu zajistit, aby ten druhý člověk měl vždycky dostatek. Ale můžu mu připravit jídlo, aby teď neměl hlad nebo žízeň. Nevím, jak pomoci člověku, který je na cestě, aby našel nový domov, ale můžu mu nabídnout pomoc v tom, co potřebuje teď a tady. Neumím zajistit, aby se druhý člověk uzdravil z nemoci, ale můžu ho navštívit, aby zažil, že ve své situaci nezůstává sám. Neumím posoudit, jestli je někdo zatčen nebo vězněn oprávněně, ale můžu za ním jít, aby měl o své věci s kým mluvit.

Milé sestry, milí bratři,

divit se budou všichni. To máme slyšet do našich novoročních úvah, když přemýšlíme o tom, jaká budoucnost je dnes před námi.

To čtení si vybrala církev, aby si ještě také na začátku občanského roku připomněla, co nakonec bude před námi. Aby si na začátku nového roku připomněla, že nevyhlížíme k tomu, že náš život se bude odvíjet v dalších a dalších cyklech, ročních, měsíčních nebo jiných, které se budou donekonečna a samozřejmě opakovat, ale že jako církev vyhlížíme k tomu, co nastane na konci všech věcí. A tak si v období Adventu, na začátku církevního roku, připomínáme, že Kristus přijde znovu, v moci a slávě. A na začátku občanského roku si to připomínáme znovu: „Až přijde Kristus ve své slávě a všichni andělé s ním.“ – Nová upomínka na Kristův budoucí příchod a obraz posledního soudu.
Podobenství mluví o tom, že před toho přišlého Panovníka budou shromážděny všechny národy. Tohle světodějné dění nám ale podobenství dál nepředstaví v nějakém velkolepém obraze, fascinujících nebo děsivých výjevech, jaké známe třeba z Janovy Apokalypsy.
Ježíš toto dění přiblíží obrázkem toho, co se děje téměř každodenně odehrává někde na venkově, na humně za chalupou. Mlácení obilí, čili oddělování zrna od plev, třídění brambor, nebo rozdělení stáda, které se na noc vrací z pastvin do své ohrady. To budoucí dění bude takhle prosté, nutné, přirozené. Proběhne s takto důvěrně známou nebo naopak děsivou samozřejmostí.
Ježíšův obraz prý vychází z běžných představ lidí jeho doby o posledním soudu. My jako křesťané dnešní doby se ale budeme ptát: a kde tady zaznívá evangelium? Kde se tu dozvíme o odpouštějící Boží milosti? Jak se při tom oddělování shromážděných národů, resp. ovcí o kozlů bere v úvahu víra?
Musím přiznat, že dobrou zprávu o Boží přízni tu skutečně nenacházím, do tohoto obrazu bychom ji museli přitankovat z jiných Ježíšových slov. A podobně i sdělení, že člověk bude spasen pouhou vírou, bychom tu hledali marně. Našli bychom je na jiných místech v Novém zákoně, možná je uslyšíme v kázání z příští neděle, ale tady je postrádáme.

Ani Samuel tehdy nerozuměl. Aby porozuměl, potřebuje se zeptat. Abychom nahlédli, musíme se ptát. Každý potřebujeme svého Élího. Někdy se nám takovým prostředníkem stane člověk, který žádný zvláštní duchovní zájem navenek neprojevuje. Může to být člověk, který nevyzařuje nadšení a nesrší energií, ale je naopak zmožený životem. Tak jako starý kněz Élí, který i v této tajemné chvíli jen polehává na svém lůžku. Může to být i člověk, který – jak se alespoň navenek zdá – už snad ani nic neočekává. Bude to ale on, kdo nás díky své zkušenosti dá dobré doporučení, nasměruje nás, napoví, co můžeme čekat nového. Někoho druhého potřebujeme.

A pak ovšem z vyprávění slyšíme ještě to další: Samuel si poradit nechá. To není nijak samozřejmé. Naopak, je to ta nejnepravděpodobnější varianta. Dnes bychom řekli: Ti dva si nejsou generačně nijak blízcí. Proč by měl být ten slepnoucí, pospávající stařec, o kterém je navíc známo, že své synky nezvládl, pro mladého, toužícího Samuela autoritou? A přece se jde Samuel Élího doptat a bere vážně pokyny, které od něj dostává. Díky tomu je pak také připraven, když pro sebe ještě jednou uslyší Boží zavolání.

Konečně, Samuel je také příkladem toho, že Boží výzvu uměl uposlechnout. Dvojí oslovení vyjadřuje naléhavost zavolání. „Samuel! Samuel!“ – to znamená: „Bůh vyslyšel! Bůh vyslyšel!“ Bůh vyslyšel a teď k tobě mluví. A nyní je to Samuel, kdo slyší, odpovídá a je také připraven poslechnout.

Bylo to ale překvapení. Slova, která pak Samuel uslyší, neznamenala žádné radostné poselství, žádnou povzbuzující zprávu, kterou by měl Samuel jít vyřizovat dál. Slovo, které bylo Samuelovi dáno, bylo vlastně soudním výrokem nad knězem Élím a jeho domem, tedy rodinou. Samuel s nimi za Élím nespěchal, vyřídil je teprve tehdy, když ho k tomu starý kněz zřetelně vyzval. Pak ovšem Samuel všechno oznámil a nic mu nezatajil.

Pro Samuela to byla předjímka, co bude znamenat jeho celoživotní poslání být prorokem. Pro nás je to upozornění, že slova od Hospodina, která k nám budou na naší cestě víry zaznívat, nebudou vždy uklidňující a povzbuzující. Budou to ale právě ta slova, která máme slyšet. Amen.

Co asi Britům zbejvá než jen simulace že.