-
Zajímalo by mě, jak se člověku, který zažil válku, vyvíjí hra založená na zabíjení lidí. Pro nás je - díky Bohu - střílení, smrt a všeobecná destrukce a utrpení ve hrách otázkou krácení dlouhé chvíle, ale pokud to někdo zažil na vlastní kůži...
-
-
no a? Víš kolik amerických veteránů napsalo akční válečné romány, nebo se podílelo jako poradci při natáčení podobně orientovaných filmů a seriálů (a určitě nějací byli přítomní i u tvorby her).... to jsou naopak extrémě cenné zkušenosti, které mohou pomoci k lepší imerzi, gunplay a celkovému feelingu. A pokud je někdo rovnou veterán + vývojář, je to v podstatě dokonalá kombinace.
-
To asi nebude tento případ. Ta posloupnost byla vývojář a potom až účast v boji. Pokud se tedy neúčastnil války v roce 2014 na Donbase. Každopádně zajímavá úvaha, já osobně bych toho nebyl schopen a teď po tom, co se děje "za rohem" mám k tomuto žánru už obecně odstup. Nějak se mě to ekluje, hrát si na válku.
-
-
Mně to právě poslední dobou taky moc nebere. I když - dá se říct, že my hráči máme přeci jenom určitou minimální průpravu v tom, jak fungují zbraně a výbušniny, a jak se orientovat ve SNAFU. S velkým důrazem na slovo _minimální_.
-
-
Je to zaujimava uvaha, ale nebude na nu existovat univerzalna odpoved. Kazdy je iny svojou povahou a vnimanim veci... viem si predstavit uplne protichodne odpovede, od "po realnom zazitku uz v zivote nevystrelim ani virtualne" az po "pomohlo mi to lepsie programovat simulaciu strelby"
-
-
Myslím, že i v tom druhém případě, pokud teda ten člověk není úplnej psychopat, to bude spojené s větší emocionální zátěží při práci. Každopádně těm vývojářům nezávidím.
-
-