No a nějakej tip na příběhový RPG kde lze hrát za zlouna opravdu zcela bez postihů? Akční věci jako Fable tím nemyslím. Napadá mě snad jen Tyrany, ale co jsem slyšel tak tam to ultimátní vítězství zla ve finále nejde prosadit. Pokud se nepletu tak i ve Falloutu 2 to mělo nějakej háček, plno postav na mě automaticky útočilo jakmile mě zahlídly.

U akčnějších RPG a jiných her kde příběh byl jen cosi navíc to zpravidla neřeším a volím dobro když je nějaká volba.

Zato v rozsáhlých příběhových RPG jako BG2 a Torment mě lákalo bejt hajzl, jenže brzy jsem zjistil, že na expy se to překvapivě moc nevyplácí a radši jsem začal od začátku za chaotic good. Zejména zlo v Tormentu nabízelo jen extra nevýhodný akce jako prodat libovolnýho člena party za mrzkých 5000 což je nesmysl. 

Se  zlem jsem se jednou slušně vyřádil u starých Gothiců, šlo podrazit, okrást a nakonec zabít téměř všechny, bohužel neumožňovali vám bejt stoprocentní psychopat a po masakru se skamarádit se Spáčem a drakama i když jsem se o to snažil. Navíc se vždycky našel někdo nesmrtelnej komu se moje počínání nelíbilo, a tak občas nezbylo zlu nic jinýho než potupně utéct před nakládačkou.

Je vtipné, jak ve hře mají někteří lidé problém hrát za zlé postavy, ale ve skutečném životě se občas chovají jako pěkné ...

Možná je to tím, že mají pocit, že hra je pozoruje... a hodnotí. Tak si netroufnou.

Hry moc zlé být neumí, tak aby mě to uspokojilo. Většinou hraju všude lawful good ale sem tam se objeví hra, kde stojí za to být zlý.

Jmenovitě: Kotory, SWtor (sith), Dragon Age 2, King Arthur, Metro Last Light, Pentiment, oba Dishonored, teď jedu všechny Bioshocky a taky pojedu tu “zlou” variantu a z poslední doby si vzpomínám na Outer Worlds, kde jsem úplně všechny zabíjel a byla to zábava.

Mám rád pořádný carnage a když postavy trpí, ale jak říkám, málokterá hra to umí.

Za mne snad jedině Dishonored 1... A tam bych se do té temné role dokázal vžít i jako takový ten uražený a všemi zrazený "Hrabě Monte Cristo" co má rudo předo očima - "pusťe mne na něj!!! A kdo mi vkročí do cesty..." .

Grey Jedi fakt není zlá postava už z jeho podstaty neutrality, co predstavuje.. To co autor nadpisu mel na mysli je Dark Jedi. Krapet rozdíl. A pokud to mělo vyznět jako od neutrality po zlo, tak to chtelo krapet jiný nadpis. Například takový Qui-gon byl několikrát obviněn, že je tzv. Grey Jedi a fakt to nebyla zlá postava...

Dobrá hra se pozná podle toho, že cesta jak zla, tak dobra musí mít jak negativní, tak pozitivní dopady na postavu a příběh. Například ve 2. Mass Effectu, morálně pochybný výzkum na Kroganech. Pokud si čistě hrajete na pozitivní "kladnou" postavu, tak výzkum zničíte, protože byl získán pochybnými metodami. Ale ve 3. díle to bude mít naopak negativní výsledek. Jako v realitě, kdy dobro a zlo se prolínají a svět není jenom černobílý. 

Proto mam rad hry jako Dungeon keeperech, War for the Overworld a Overlord. Neni nadto vylidnovat kralostvi lidi nebo masakrovat pulciky na hostine 😉

Hrám za toho poslusneho carodeja, ktorý pomôže vždy a všade. Prehladavam mapu aby som našiel každý jeden quest a keď zistím na začiatku nového actu, že som mal niekoho zachrániť alebo nájsť v tom acte predtým tak loadujem a loadujem atd...hra by mohla troška viac napovedať kedy je možné zachrániť dane NPC, ktoré sa stratilo.

Hrať za zaporaka má určite výhody. Prišiel som do actu 3 s lvl 9. Pričom som pobral všetky questy. Občas zavítam na reddit aby som si overil svoje rozhodnutia a niektori hráči nemajú  problém mať lvl 12 už v druhom Acte. Jednoducho nechávaju  krv všade kde prídu a dostanu viac exp. Je to trocha nefér, keďže z veľa súbojov sa nedá vykecat.

Prekvapuje ma, že uplácať postavy aby som sa vyhol konfliktu alebo dostal nejaké informácie sa nedá. S výnimkou úplatku za krádež. 

Zajímavé názory. V počítačových hrách hraju skoro vždy absolutní klaďase v rámci možností, co hra nabízí. Ale v zásadě se dokážu ztotožnit s názorem Vaška. Tedy, že hodně záleží, co si a mých činech myslí ostatní. Na páchání zla člověk nemůže být sám, musí mít kolem sebe partu, která ho v tom podpoří víc než jen přihlížením k vašim činům. Třeba v prvním KotORu vypadaly volby temné strany většinou dost trapně, ale ve druhém už to funguje o dost líp a vlastně i to hraní absolutního klaďase je tam trochu výzvou, u které člověk musí trochu zapřít sám sebe. Tedy ano, Tyranny je pro hraní záporáka ideální materiál.

Pokud jde o stolní RPGčka, tak tam je nutnost zapadnou do party (a tedy hrát spíš klaďase) ještě důležitější, protože jinak kazíš hru ostatním živým hráčům a v krajním případě ti ostatní buď neherně řeknou, ať přestaneš hru rozbíjet nebo tvou postavu vyhodí z party či rovnou zabijí. Zato se padoušské choutky dobře vybíjejí v roli vypravěče. Nechat zmasakrovat vesnici, zatímco se postavy vydaly zachránit dítko jednoho sedláka? Jasně, po návratu bude o emoce a tím pádem i motivaci postav (a zachráněného sirotka) postaráno. Ale stejně mám radši padouchy, kteří jsou ve vlastních očích v podstatě dobří. Jen potřebují splatit dluhy nebo zajistit přežití svého vymírajícího národa, a že kvůli tomu okolí trpí a umírá ve velkém, jsou jen nutné vedlejší škody.

A nesouhlasím s Alešovým názorem, že zlo páchané s odstupem v CK je menší zlo. Nutit své podřízené páchat zlo je ještě horší. Jen je to snazší. Ale u jeho a Vaškových gamesplayů CK jsem se bavil výborně.