Odpověď na poslední otázku: chyba je v sebestřednosti. Protože většina lidí očékává, že když něco dělají, musí za to být odměněni. A pokud toto očekávání není naplňeno, tak je logické se cítit nedoceněn a případně z toho vyvodit důsledky, jako například příště danou věc neudělat. Pokud aktivity jako pomoc, otevírání dveří atd. budou vycházet z tebe, z tvého charakteru (ať už jsi se tak narodil, dostal výchovu která tě profilovala a ty jsi ji přijal za svou či jsi ji prostě "jen okoukal"), nebudete na to potom takto nahlížet. Osobně bych mohl dát hodně životních příběhů do vínku. Prostě tak jak to popisujete je jedna z hlavních chyb v úhlu pohledu(jenom tímhle bych tady asi dokázal popsat pár A4ek).
"Hra odměňuje, dává nám, co chceme. Proto ji hrajeme. Získáváme užitek z činností, a to nás dále motivuje v tom je vykonávat." - Tohle je rozhodně pravda a je to perfektně a stručně napsané a nedokázal bych to napsat lépe. Ale tahle věta by se měla rozvést. Je nutné říci také, že vše co ze hry získáte je virtuální, nereálné!!! Dříve se na obhajobu her uvádělo, že zlepšují reakce nebo můžete lépe strategicky uvažovat atd. Bohužel to jen ve velice VELICE omezené míře dané mantinely hry a technologiemi. Pokud budu chtít zlepšit reakce, existují mnohem účinější prostředky. Je nutnost si uvědomit že hry, resp. hraní je tolerovaná droga. Proč tedy hrát? Proč tedy hrajeme? Jednak jak bylo napsáno, tak je to jistá satisfakce za naše činy (třeba ty "dobré"). Jednak je to únik do jiného světa, kde věci fungují jenododušeji (striktní pravidla na která přistoupíme). Ale asi hlavní důvod je fungování společnosti (náš potenciál není potřeba). Máme mnoho způsobů jak trávit náš čas a je to jen na nás jak tuto nejdůležitější věc v životě zužitkujeme.

Možná by bylo vhodné abych se trochu představil (resp si namastil ego :) ). Jsem normální pako jako ostatní lidé. Hry jsem vždy miloval, stejně jako humor a život. Nicméně v životě jsem zažil dost zajimavých věcí (ne více nebo méně než ostatní samo). Tak to zatím stačí. Ale zpět k tématu. To co ve svém příspěvku popisujete je právě nebezpečné uvažování, které pravděpodobně povede k uzavíraní sebe samého (potežmo do jiného světa), resp. k odcizování od společnosti/individualizaci. Pokus te se neudělat tuto chybu. Nerad bych tady v tuto chvíli zabředl do debaty o psychologii.
Držme se prozatím jenom tématu her resp. pokusme se pomalu dostat k tomu, co jsem nahlodl v předchozím příspěvku.
Osobně jsem byl z vývoje her za posledních dvacet let dost rozčarovaný. Pokusím se to zkrátit a zasoustředit se zatím jen na pár věcí. Tvorba her se točí v neustálém jednom a tom samém cyklu a hry jdou kupředu jenom velice pomalu. O tom jak stěžejní jsou pro tento pohyb vpřed důležití nezávislí vývojáři se v tomto období píše dost. O tom jak Velký bussiness kazí vývoj atd... Prostě v tomto směru si každý dokáže doplnit vzdělání/udělat názor sám. V zásadě to co vzniklo z toho co já považuji za středověk her (cca období prvních 3D karet, které vrátili vývoj her někam do křídy) nakonec vyústilo v to co jsem proklamoval a přál si někdy v roce 2001, když jsem pracoval s Insanity enginem. A to sice naprosta dostupnost a otevřenost nástrojů, jednoduchá dostupnost programů k vytváření her. V dnešní době si už hodně lidí neuvědomuje, jakou revoluci ve tvorbě her sehrála tato otevřenost a volnost internetu. Z průmyslu se stal neuvěřitelně dynamický business který se rozvětvil do několika linií. Je to neuvěřitelné ale v zásadě dokáže uživit to co hodně lidí zatracuje, tedy jakýsi herní Hollywood (ještě stále se bude nějakou dobu profilovat, ale v zásadě se již plně stabilizoval). Nicméně díky předchvikou zmíněné otevřenosti se podařilo "malým" profesionálům uchytit se sami za sebe. Ale ještě navrch otevřenost umožňuje žít i opravdovým průkopníkům. Na toto téma také nechci úplně zabřednout, takže jenom shrnu.

Rozhodně výživná úvaha. Je to začarovaný kruh.

Článek na toto téma bych rád uvítal!

Ignorujte ty dva vtipalky nademnou, vazne si toho moc nepamatuji. Rozhodne byl pomer her, co se daji hrat oproti tem spatnym MNOHEM nizsi (nekolikanasobne).
90. leta byla kolebkou legendarnich her, vznikaly zanry, tvorily se nove napady.
Jen tak pro zajimavost, tohle jsou hry, ktere jsem vytahl z databaze a vsechny bych hodnotil nadprumernym hodnocenim:
Alpha Centauri, Civilization, Doom (1,2), Diablo I, Duke Nukem 3D, EverQuest, Heretic (1, 2), Hexen (1,2), Quake (1-3), Starcraft, System Shock, Unreal (1, Tournament), Wolfenstein 3D (legenda), Commander Keen, Age of Empires, Tom Clancy's Rainbow Six (1, RS), Final Fantasy (4-8, Tactics), Half-Life, SiN, Escape Velocity, Warcraft (1, 2), Lemmings, The Lost Vikings, Star Wars (...), Loom, Indiana Jones and the Fate of Atlantis, Sam & Max, Full Throttle, Monkey Island (3x), Ultima Online, The Neverhood, Asheron's Call, Earthworm Jim, Star Control, Planescape: Torment, Zelda, SimCity (x2), Carmageddon, Metal Gear Solid, Leisure Suit Larry, Total Annihilation, The Journeyman Project, Descent: FreeSpace, Alien Breed, GTA, Transport Tycoon, Bioforge, The Settlers, Creatures, Earth 2150, Blood, TES: Battlespire, X-COM, Fallout.

Zda se vam jich za deset let malo? Neco nejsou jen hry, ale cele serie. A to jsem urcite spoustu kvalitnich her nehral.

Pod davidaBraye se – coby děcko z devadesátek – taky podepisuji!

Jenže on se jeden tomu porovnávání nakonec neubrání, a ti, co zažili minulou, předminulou i tu před předminulou dekádu, nebudou troubit do světa, že videohry jsou všechny vlastně pořád stejné. Svým způsobem ano, protože je všechno ‚stejné‘, ale atmosférou nebo tím ‚něčím‘ – se nedají vůbec porovnávat. A třeba z technologického hlediska takový pařan z 80. let musel s nástupem prvních 3D karet zažívat malou průmyslovou videoherní revoluci! Přelomy v dekádách jsou vždy výrazné, jenom tenkrát byly zkrátka výraznější.

Jasně že vycházely srakči, jako vychází i dnes, ale videoherní žánrové rozložení bylo pro mě prostě tak akorát. Navíc jsem měl už tenkrát na hry čmuch či co, takže když jsem si přečetl vaše komentáře tady, sundal jsem z poličky staré kusy a jak šly za sebou, tak jsem jich pár vypsal: Oddworld: Abe’s Exodus (1998), Gabriel Knight: Sins of the Fathers (1993), Realms of Arkania III: Shadows over Riva (1996), Earth 2150 (2000), Half-Life (1998), Thief: The Dark Project (1998), Sanitarium (1998), I Have No Mouth, and I Must Scream (1995), AquaNox (2001), Omikron: The Nomad Soul (1999), Ignition (1997) a mohl bych pokračovat ‚donekonečna‘. A ty hry stále rozehrávám a bavím se u nich a nepřijde mi, že by nějak zestárly, že by už nefungovaly; možná za to může stigma, které si s sebou stále nesu, a to, že her, které bych skutečně dohrál, moc nebylo.

bylo tak vždycky, na jednu výbornou hru připadá 10-20 "špatných, horších" tak je to i s filmem, knihama, se vším. Dál si uvědom kolik ti bylo a co všechno tě dokázalo zaujmout. Já to na sobě vidím třeba u fimů. V 10ti letech jsem určitý film miloval a chlámal jsem se od začátku do konce. Když si ho pustím dnes, přijde mi to jako hodně trapná zábava a tak si tyhle filmy už raději znova nepouštím, abych si nezkazil dojem. Takže kdybys začal hrát hry letos, nebo minulý rok, byl bys z nich taky nadšený, protože by to pro tebe bylo něco nového, ale protože už hraješ 20let, když píšeš že od 90tých (jsme na tom stejně) je potom těžké tě něčím zaujmout. Mám na to návod - moc to nepitvej a užívej si co vychází, protože ty "starý dobrý časy" jsou už stejně v p****i :)

*15* *15* *15* *15*