To jsou pouze hry s čísly a pavlačové kecy staré Blažkové. Pro českého důchodce bezvýznamná statistika.

Že se u nás v důchodech nerozevírají nůžky, je důsledek rovnostářství mezd zděděné z komunismu a v podstatě uplatňované i v současnosti. Je smutné, když si musí všichni příliš hlasitě říkat, že chtějí mít přidáno. A pokud si to přece jen vymůžou, hned to vrací i s úroky zásluhou inflace a zvýšenými životními náklady. To je samozřejmě u důchodců markantnější ještě víc. Proto je urážkou prostých lidí, když se vlády, ale i statistici honosí proklamacemi, že u nás roste životní úroveň. Už bylo dost času na to, aby se rozlišovali od sebe poctivci a podvodníci, pracanti a flákači, vzdělanci a hlupáci, odborníci a plebejci a především zaměstnanost potřebná a umělá. Ale v tom tady nebude pořádek nikdy.

Winston Spencer Churchill kdysi pronesl, že věří jen statistice, kterou sám zfalšoval. To není výčitka statistikům. Oni pracují s čísly. Ale reálný život se do nich často nevejde.

Chtělo by se říct, jak jsme tedy na tom dobře, co ti naši senioři pořád chtějí? Demografický a ekonomický pohled už tak potěšující nebude. Zkoušeli jste vážení žít z důchodu 12 000 v Praze jako samostatná osoba? Při takovém důchodu jste asi neměli peníze na koupi domu a jste odkázáni na nájemní bydlení. Tedy pokud jste "po komunistech nezdědili nějakou tu králíkárnu na sídlišti." To potom máte to privilegium umírat hlady v domácím prostředí. 

Praha se tak za čas stane městem relativně bohatých mladých, bohatých starých (restituenti, kteří jsou dááávno díky airbnb za vodou) a potom cizinců, kterým se u nás pořád žít vyplatí. To už není tak nažehlený pohled. 

Abeceda má 29 písmen a statistici někdy končí u "D." I můj příspěvek nepracuje se všemi proměnnými.