Ve studii (pokud jsem to nepřehlédl) úplně ignorují Coriolisovu sílu a vše počítají jen z hlediska "svislého" zatížení. Jednoduše řečeno, se stoupající výškou bude nutno upravovat i vodorovnou rychlost, aby se rovnala oběhové rychlosti nosného lana v dané výšce, jinak bude lano dodatečně kolmo zatěžováno a nemusela by ani být stabilní poloha horního uchycení (tedy družice sloužící jako ono horní nádraží). Čím rychleji by se výtahová kabina pohybovala, tím větší síla by musela působit (platí přímí úměrnost). Jak by to bylo řešeno (zejména zdroj energie - výtah by si musel táhnout s sebou dodatečnou hmotnost média i v případě elektricky honěného iontového motoru s kabelovým přívodem elektřiny, nemluvě o klasickém raketovém motoru) a jaké dodatečné náklady by to neslo?  

Vesmírný výtah není nová koncepce. Myšlenku poprvé publikovali ve formě dopisu John Isaacs, Hugh Bradner a George Backus ze Scrippsova oceánografického institutu v časopise Science 11. února 1966 v článku Satelity s prodlouženým dosahem – kosmický jeřáb. 

Není to tak úplně pravda - viz Space elevator

S první myšlenkou ve formě věže přišel Konstantin Eduardovič Ciolkovskij v roce 1895. Do použitelnější podoby myšlenku rozpracoval Jurij Nikolajevič Artsutanov - navrhl použití geostacionárního satelitu jako základny, ze které bude vlákno taženo směrem dolů. Použitím protizávaží by byl kabel ukotven z geostacionární oběžné dráhy na povrchu Země, zatímco vlivem protizávaží by kabel zůstával neustále na stejném místě na povrchu Země. Artsutanovova myšlenka byla představena rusky mluvící veřejnosti v rozhovoru publikovaném v nedělním dodatku Komsomolskaja Pravda v roce 1960.

O nejširší popularizaci vesmírného výtahu se zasloužil sir A.C.Clarke v povídce Rajské fontány

(vyšlo v roce 1979).

Pojedeme až na Měsíc.

Hm...

A co tam?

Neproveditelná utopie!