Žít ve vztahu, kde není láska je nesmysl. Žijeme jenom jednou, tak bychom měli být šťastní. I proto jsem se rozhodla se nechat rozvést. Bylo to nefér, a z mé strany, ale já už jsem manžela přestala milovat, potřebovala jsem nový životní impulz a ten mi dodal kolega z práce. Proto jsem si našla právníka tady a požádala jsem o rozvod.

Tak to my si se ženou například nemůžeme moc stěžovat na nedostatek lásky. Spíše naopak. Nedávno jsme ale začali pociťovat, že náš vztah začínám pomalu, ale jistě upadat do stereotypu, tak jsme se s tím rozhodli něco dělat. Začali jsme společně zkoušet nové věci. Myslím si, že to je nejlepší recept na to, pokud se váš vztah dostane do takovéto fáze. Teď před pár týdny jsme například poprvé vyzkoušeli takové ty erotické masáže a to bylo super. :)

Zamilovaný, kterému už nechutná ani jídlo a stále myslí na svoji milovanou, je jako psychotik. Proto jedná často iracionálně a může snadno sklouznout do roviny trestné činnosti. Otázkou zůstává, zda-li pardonovat zamilovaného a pochválit nezamilovanou polovičku, protože tato polovička jedná rozumně, nebo naopak se snažit o hlubší pochopení a nerozdělovat případné zavinění tak jednoznačně, tedy nepohrdat zamilovaným atd. Pravdou zůstává, že kdo nebyl nikdy zamilovaný, ten prožil marný život. 

S obsahem článku naprosto souhlasím. Ženil jsem se zamilovanější než má první manželka. Byl jsem vychovaný v tom starém stylu. Muž se stará převážně o obživu a žena o děti. Děti dorostly a vyletěly z hnízda. Následných 5 let jsem se snažil domluvit s manželkou jak budeme dále žít. Marně, žádný zájem se o tom bavit a bez oboustranné komunikace nešlo nic řešit. Odmítl jsem pasivně čekat na smrt. V 59 letech jsem sbalil kufry a po 35 letech z prvního manželství odešel. I dcera, která samozřejmě drží s mámou, uznává, že důvodem mého odchodu z nefunkčního manželství byla skutečnost, že jsem utíkal OD a ne K nové známosti. Nedokázal bych být sám a našel jsem si novou partnerku, respektive jsme spolu již 11 let oddáni.

Když to shrnu:

Na všechno jsou v manželství dva a základem je vzájemná komunikace. Mluvit spolu i kdyby měl člověk pocit, že partner přichází s blbostmi. Má pro to nějaký důvod a je potřeba vyslechnout a bavit se o tom. Jinak nastupuje prázdnota a je škoda života na nefunkční vztah.

V průběhu manželství dochází k různým rozporům. Proto je klíčové mít stejné měřítko hodnot, pořadí priorit, společné zájmy. Hrubě vyjádřeno první jsou děti nebo zahraniční dovolené nebo auto nebo? Pouze stejnými hodnotami a společnými zájmy se vztah opět slepí a funguje.

Jednou se mého starého kamaráda ptal třicátník co na tom manželství po 50 letech je. Kamarád se zamyslel a řekl, že jsme a chováme se k sobě s manželkou jako kamarádi. Prostě vědět, že se mohu s čímkoliv na partnera obrátit a on pomůže. Musí to platit oboustranně.

Tak mám druhou manželku, která je kamarádkou a domnívám se, že spolu dožijeme šťastně dny, které nám zbývají. .

V zamilovanosti člověk vůbec neřeší proč jsme na tomto světě. Abychom prožili vlastní život ohraničený plus mínus 80 lety nebo jsme tu proto, abychom pomáhali všem okolo nás? Je potřeba najít mezi tím rovnováhu a není to vůbec jednoduché. Bez kompromisů a vzájemného pochopení <font id="SLOVNIK_HIGHLIGHT" style="color: rgb(0, 0, 0); background-color: rgb(255, 136, 136);">to</font> nejde a opět bych se obloukem vrátil ke komunikaci. Mluvit spolu, mluvit spolu a mluvit spolu. Poslouchat se navzájem a přemýšlet, proč to partner říká, případně proč se tak chová a najít společnou řeč jak dále.

Radvol