Česká vlajka nad Alčevskem aneb pomoc z Česka pro děti Donbasu
Štítky: Společnost, UkrajinaAutor: Nikola Čech
Když jsme 20. července na webu Levé perspektivy zveřejnili básně desetileté „dcerky“ Bohdanky Něščeret, statečné dívky z donbaského Alčevsku a členky brigády Přízrak (ZDE), již jsme avizovali, že se v brzké době připravuje přímá materiální pomoc dětem v Donbasu, a to právě i v místě Bohdančina bydliště. Neuplynulo ani jeden a půl měsíce a můžeme konstatovat, že k předání této pomoci alčevským dětem opravdu došlo, a že šlo o po všech stránkách radostnou a milou událo

Je ostudou této země, že komunistický zločinec Ondráček místo v parlamentě nesedí v kriminále.

V půl deváté to vypuklo. Šlo o krásný hodinový program. Nejprve zazněla luganská státní hymna, pak byl slavnostní pochod s vlajkou Luganské lidové republiky. Ředitelka představila hosty – dva zástupce z radnice, tři vojáky a popa. Pak představila mě. Po projevu ředitelky pak jeden chlapec a jedna dívka provázeli dalším programem. Následovala pěvecká a taneční vystoupení a představení asi dvaceti prvňáčků, z nichž každý měl kratičké vystoupení – básničku, písničku, nebo říkadlo. Proběhlo i představení deváťáků. A pak…

Dostal jsem slovo. Nejdříve zazněla česká stání hymna. Měl jsem trochu připravené, co řeknu, ale najednou… Nevěděl jsem, co říct. Nikdy jsem k takovému shromáždění nemluvil. Krátce se mi vše promítlo v hlavě. Pak jsem se pomalu rozmluvil. Připomněl jsem svou jarní cestu na Donbas, tři velké reportáže v novinách, naše humanitární aktivity na pomoc Donbasu… Popřál jsem dětem hodně zdaru

Skvěle pane Ondráček, jen tak dál. *14*

rusáky tady nemáme rádi. V jakékoliv podobě představují ten hnůj, který nás přišel v 1968 okupovat. A zanechal tady krvavou stopu. V jejich případě je třeba krev oplatit krví. Rusa není nikdy škoda. A co se týká tebe - budeš si koledovat, koledovat až najednou možná mlaskne facka. Nic osobního. Taková kontrolní. Jen, aby jich nebylo víc. To víš, rusáky tady nemáme rádi. Kolaboranty zejména.

Hnusný teplý prase Simon, jdi do prdelééé idioote...hi..hi..píp

Následně předstoupilo osm dětí, od 1. do 8. třídy. Dával jsem jim školní batohy. Mělo to obrovský ohlas. Děti nadšené. Pak se rozešly. A až později jsem se dozvěděl, co se dělo dál. Děti totiž nevěděly, že je něco i uvnitř. Prý došly na své místo a podívaly se do batohů. Začaly lovit sešity, pera a pastelky. Prý měly takovou radost, že propukly ve velký jásot! Přátelé, tak se to povedlo. My, Češi, jsme udělali obrovskou radost těmto chudým dětem v zemi války!!! Budou už navždy vědět o naší zemi, České republice! Budou si jí vážit. Vědí, že v ní mají přátele…

Někdo rusáky, jiný američany. Co tady zanechají ti druzí to se teprve ukáže, lze však již dnes předpokládat, že následky budou fatální.
*********
Už zanechali, rozumbrado!
Je to bohužel dost dloho, takže ty si to asi nepamatuješ.
UNRRA se to jmenovalo, zeptej se dědečka....

Co se týče Polska, tak komunistický Sovětský svaz napadl tuto zemi 17. září 1939 bez vyhlášení války, čímž hrubě porušil mezinárodní právo, protože tato země v té době z právního hlediska stále existovala. Navíc Stalinovo Rusko udělalo cár papíru z rižského míru z roku 1921 a z polsko-sovětské smlouvy o neútočení z roku 1932, které garantovaly východní hranice Polska.

Aktivní sovětská pomoc německým nacistům

Pobaltské republiky okupoval SSSR v roce 1940, kdy donutil tamní prezidenty jmenovat komunistické vlády připravené v Kremlu, Poté v Litvě, Lotyšsku a Estonsku nová komunistická vedení zorganizovala volby dle sovětského vzoru, které se vyznačovaly terorem vůči nezávislým nekomunistickým kandidátům a pro jednotnou kandidátku údajně hlasovalo ve všech třech případech více než devadesát procent voličů. Pravdou však bylo, jak uvádějí historici Luboš Švec, Vladimír Macura a Pavel Štol v knize Dějiny pobaltských zemí, že v Litvě dosáhla volební účast odhadem 18 – 32% registrovaných voličů. Tyto volby byly tak dokonale zmanipulované a chybějící domácí obyvatele nahradili sovětští vojáci. Čili k regulérnosti měly hodně daleko. Sovětská okupace znamenala prudké snížení životní úrovně Pobalťanů, nastal nedostatek spotřebního zboží a potravin, před obchody se objevily pro socialismus tak typické fonty. Nelze se tedy divit, že již v prosinci prvního roku okupace stávkovali proti drahotě, vynuceným přesčasům a zrušení nezávislých odborů dělníci v továrně Rudý Krull v Tallinu.

V Pobaltí také nastaly typické brutální komunistické represe, popravy, zatýkání nepohodlných lidí a jejich masové deportace na Sibiř. Nelze se tedy divit, že většina Litevců, Lotyšů a Estonců vítala v červnu 1941 německé vojáky jako osvoboditele a v protisovětských a protikomunistických partyzánských jednotkách bojovalo celkem na sto tisíc Pobalťanů. Pravdou tedy je, že velká většina obyvatel pobaltských zemí sovětskou nadvládu odmítala.