Pocit osobní odpovědnosti je budíčkem nejlepším. Třeba jsem měl být ráno ve čtyři na smluveném místě a tak jsem si natočil spolehlivý budík, ale i tak (jako obvykle) jsem se probudil krátce před kokrháním budíku. Tělo se samo naprogramuje na dobu buzení. Někdy jsem při vědomí odpovědnosti spal napůl, každou chvíli se budil a díval na hodiny, kolik mi ještě zbývá času do probuzení. Člověk, který nechce zaspat, nezaspí. Dochvilnost má za určitých  situací mimořádný význam. Všichni jsme vázáni časem.

A kdo budil ty klepače? 😛