Výsledky prací oněch "lékařů" v Hitlerově Německu - hlavně v těch "pracích", prováděných na vězních - od dětí až po staré lidi - v těch koncentračních koncentračních táborech (dr Mengele i další) byly pro normální praxi ve zdravotnictví - nepoužitelné. 

Stejně jako je odsouzeníhodná byla i aktivita německých "lékařů" r. 1933 působících v oboru psychiatrie - injekcemi kyanovodíku do žil, později uvnitř plynových komor - v areálu psychiatrických léčeben - v Německu skončilo na 70tisíc pacientů psychiatrických léčeben. 

Již 14. července 1933 tehdejší Německo schválilo tzv. zákon k zabránění početí  tzv. údajně dědičně postiženého potomstva (Gesetz zur Verhütung erbkranken Nachwuchses), v  srpnu 1939 Říšský výbor pro vědeckou evidenci závažných dědičných a vrozených těžkých chorob (Reichsuasschus zur wissenschaftlichen
Erfassung von erb- und anlagebedingten schweren Leiden) rozhodl o zahájení likvidace nemocných a postižených osob, označované jako „eutanazie“.

O jejich osudu rozhodovali "ošetřující lékaři". Červený křížek na formuláři  chorobopisu byl ortelem smrti, červené "minus" možnost prodloužit život pacienta. 

Lékaři pak v úmrtních listech falšovali příčinu i datum úmrtí na úmrtních listech, což po II. WW bylo prokázáno porovnáním úmrtních listů pro pozůstalé se záznamy v chorobopisech. 

Šanci na přežití měli podle pana profesora  Hohendorfa (co se problematikou v roce 1962 - 20001 intensivně zabýval) -  jen "ti, kdo byli schopni pracovat"...