Přejít na výpis diskuzí
Nová strana na scéně: Český král hazardu posílá do politiky zabedněného Slováčka
24.8.2016 | Jaroslav Bican
21 příspěvků
-
Vypovídající byl v tomto ohledu už rozhovor Felixe Slováčka pro DVTV, ve kterém předvedl, že se o nic nezajímá a nic neví, ať už jde o financování jeho kampaně nebo to, co v senátu v případě zvolení bude vůbec dělat. Konec citátu. To Felixi Slováčkovi při jeho návštěvách ruské ambasády neřekli, co má dělat??? To bych se ale opravdu divil.
-
Doufám,že se nenajde ovce,která je bude volit.
-
Nuda, teplouš Semjon Gayínek by tu pod mým nickem jistě už psal ty svý legrace k popukání!!!
No nic, je nenávratně pryč!!!
WOW !!! -
-
To neni vyhrozovani . To je slib.
-
-
jsem mocný Novorosijec *10*
-
-
Jsi jen ubohá rusácká sra.ka jako celý zástup stejných tupců - kteří pod heslem "já jsem rusák", kdo je víc zasviňují česko.
Jsi-li rusácký zm.d, táhni kam patříš - do vychodostepní zemljanky a tam se uchlastej samohonkou a nepruď mezi lidmi. -
-
ozval se VIL zdegenerovaný b l b českého národa.ruce dozadu,vše ukrást do všeho kecat..
-
-
-
Vekslákovi a bývalém číšnikovi ze motorestu Všeminy za Zlínem nikdy nejde o blaho lidí a národa.To již dokázal v herním průmyslu,kde udělal stataticíce lidí nešťastnými. Nahrabal si zde málo? Proč neplatí daně v ČR,ale v Monaku ? Jeho ambice v politice jsou jen proto,aby mohl vzkvétat dál Synot- brloh všech brlohů.
Lidé bděte!!!! -
já myslel že všechny strany jsou sdružení soukromníků. Ve stranách má členství přibližně dvě procenta populace. A tyto směšné trapné dvě procenta jakýchsi sektářů chtějí diktovat svou vůli a své představy stu procent lidí tedy i 98 procentům nestraníků. To i za komunistů bylo demokratičtější poněvadž tehdy bylo straníků zhruba 11% a pouhých 89% nestraníků. Skutečně nechápu proč nějaká strana kydačů hnoje nebo soukromý zájmový spolek kopáčů tunelů má rozhodovat za 100 procent svéprávných lidí.
-
V diskusi k uvedenému rozhovoru se více našich čtenářů ozvalo, že Vladimír Dlouhý je spoluzodpovědný za likvidaci českého průmyslu, tak teď nemá co mluvit. Pochopitelně z pozice prezidenta Hospodářské komory má, ale mě by zajímal v té souvislosti váš pohled na český průmysl. Jaký je a zda byl opravdu, ať už kýmkoli, počínaje rokem devadesát likvidován?
Tohle je neobyčejně složité, protože na to, co se stalo s českým průmyslem, na to má každý, koho se to týká, anebo kdo to prožil, svůj názor. Jinak na to asi odpoví ocelář z Poldi Kladno či montér z ČKD Praha nebo Škody Plzeň a jinak mladý zaměstnanec nově vzniklé strojírenské firmy. Zkusím svůj postoj vysvětlit trochu šířeji. A možná mi dovolíte, abych začal úplně osobní vzpomínkou. Když jsem chodil na střední školu, vídal jsem na jednom domě nedaleko naší školy pamětní desku doktora Hanuše Karlíka, budovatele českého průmyslu cukrovarnického. Je umístěna ve výši prvního patra na domě a procházející chodec si jí povšimne asi jen náhodou. Je uvozena základním mottem –Hospodářská síla je zárukou svobody. Odhalena byla v roce 1930, kdy se vytvářely kořeny novodobého státu.
Moc jsem tehdy nerozuměl tomu heslu. V osmnácti letech člověk moc neuvažuje, co to asi tak znamená. Teprve dnes s přibývajícími léty si člověk uvědomuje smysl a hlubokou pravdu této myšlenky. Karlík (mimochodem má heslo v německé wikipedii, ale nikoli v české) stejně jako generace jeho současníků, jako byl Křižík či Kolben nebo z mladší generace Baťa či Wichterle nebo Janeček a mnoho dalších, věnovali své síly a vědomosti vybudování českého a později i československého průmyslu. V jejich díle pak pokračovalo mnoho dalších, často dnes, bohužel, bezejmenných. Doba, kdy se zdůrazňoval kolektivismus, tomu nebyla nakloněna. Vzpomene si vůbec někdo například na jméno hlavního konstruktéra L-29 Delfín, cvičného proudového letadla vyrobeného v největší sérii na světě? Výsledkem práce těchto generací pak byl československý průmysl, který byl před rokem 1989 schopen vyrábět letadla, stejně jako dieselové či elektrické lokomotivy, nákladní auta do terénu či na silnice, textilní stroje vysoké kvality, obráběcí stroje, chemická zařízení, tepelné elektrárny, skvělé letecké motory a také moderní zbraně a tak dále. Jeho struktura spočívala na velkých koncernech, které se uvnitř skládaly z firem, které prováděly finální dodávky technologických celků či finálních výrobků, pro něž dodávaly komponenty a subdodávky menší firmy, které vyráběly například čerpadla nebo elektromotory a podobně a byly jak uvnitř koncernu, či mimo něj. K tomu bylo nutno připočíst i projektové a vývojové ústavy.
Velké firmy vyvážející prostřednictvím podniků zahraničního obchodu byly tím, kdo ovládal určitý segment trhu, měly okruh finálních zákazníků. Měly svůj trh, což byla jejich velmi důležitá přednost a konkurenční výhoda, což si jen málokdo z těch, kteří to pak navrhovali k privatizaci, uvědomoval. Na tom, jak tito velcí fungovali, byl proto závislý segment malých a středních firem – jejich dodavatelů.
To asi nikdo rozporovat nebude, ale nebyla počátkem devadesátých let naprostá proměna tehdejšího průmyslu nevyhnutelná, protože jeho výrobky nebyly úplně na světové špičce?
To byla zčásti pravda. Zaostávalo zavedení automatizace a výpočetní techniky ovlivněné tehdy existujícím embargem na vývoz takové technologie do Československa, ale většinou si s tím technici dokázali poradit. I přesto výrobky tehdejšího průmyslu byly schopné konkurence, protože i na světovém trhu je dost místa pro takové výrobky, řekněme druhého sledu, a také dost těch, co mají zájem o cenové dostupné technologie. Nikde není řečeno, že všichni potřebují jen nejmodernější, ale také velmi drahé technologie. -
-
Na počátku devadesátých let tu tak byla skupina tehdejších politiků, nově přišlých k moci a zpravidla bez zkušeností s reálnou ekonomikou, která pokládala československý průmysl za přežilý, nekonkurenceschopný, a tedy zralý na zásadní redukci a změnu. Proto se tak zrodila tehdy okřídlená myšlenka, že Poldi Kladno klidně prodáme někomu za korunu … Tu Poldi – výrobce vysoce legovaných ocelí jako základu pro výrobu nástrojů a pro obráběcí stroje, která byla konkurencí pro jiné evropské výrobce. Snad ještě na vysvětlenou – výroba nástrojů a přípravků byla součástí každého většího strojírenského podniku. Je to práce vyžadující nejen velmi kvalitní ocel, ale především mimořádně kvalifikovanou pracovní sílu. Nástrojářů si proto v každém podniku velmi považovali.
Po roce 1990 v procesu privatizace se tato struktura průmyslu opírající se o velké firmy rozpadla. Jednak byly malé a střední firmy privatizovány samostatně, a tedy jejich dosavadní vazby na velké firmy byly přerušeny. Částečně také proto, že ti malí a střední měli pocit, že kooperace s těmi velkými není to správné, co by chtěli, a začali si proto hledat svůj odbyt samostatně. ( ... ) -
-
Snad i tento vývoj mohu doplnit osobní vzpomínkou. Produkce spotřebního průmyslu stejně jako jiných odvětví byla vyvážena prostřednictvím podniků zahraničního obchodu. A tak velmi rychle někteří šéfové menších firem došli k závěru, že pro ně bude lepší zbavit se tohoto mezičlánku a vyvážet samostatně. To se také v mnou prožitém případě stalo. Bylo to po devalvaci koruny, kdy tato firma začala do zahraničí prodávat přímo své výrobky snad za polovinu dosavadní ceny v dolarech. Samozřejmě, že inkasovala v devalvovaných korunách více než dosud. Tehdy se přítomný zástupce podniku zahraničního obchodu chytal za hlavu a marně vysvětloval, že na původní ceny se už nikdy nemohou vrátit, jak si naivně mysleli. A nejen to, že shodili ceny sobě, ale i všem ostatním ze stejné branže. Nikdo tomu nevěřil. Dodnes přežila jen malá část původních kapacit. Hluboká devalvace koruny v těch letech byla také jednou z příčin, která přispěla k rozpadu průmyslu.
Přežít tehdejší obrovské změny neměly šanci ani ty velké podniky?
Vývoj velkých firem byl mnohem složitější. Odbytovými trhy byly často trhy v zemích východní Evropy, kde tehdy souběžně došlo také k rozpadu ekonomik a možnosti odbytu se zde zmenšily na často zlomek původních objemů. A do této ne právě příznivé situace vstoupila privatizace jako zcela nový jev spojený s mnoha iluzemi. Právě v případě těch velkých firem. Mnohé z nich byly vytlačeny z trhu proto, že jejich odběratelé najednou měli možnost získat dodávky přímo od konkurentů českých firem ze západní Evropy. Za ceny mnohem vyšší, ale i oni žili v iluzích. -
-
Snaha udržet tyto velké firmy v chodu vedla k jejich zadlužení. Zadlužení však vznikalo i tak, že noví majitelé vycítili příležitost, že zastavením velkých majetků se dají získat úvěry, které se dají použít i jinde. Podobně skončily mnohé projektové a výzkumné ústavy – o jejich výstupy nebyl zájem, a ony měly budovy a ty se přece daly pronajmout jako kanceláře. Koho zajímali nějací projektanti ... A v některých případech se stalo i to, že noví majitelé získali majetek za tak výhodnou cenu, že ho dokázali rozprodat, aniž by se vůbec zabývali nějakým pokračováním výroby. Vždyť to, co dnes vidíme v případě OKD, není nic jiného než vytunelování do té doby fungující firmy v rozsahu desítek miliard. V devadesátých letech se privatizátoři pohybovali v menších číslech a sotva by si toto dovolili. Asi se doba změnila.
Je podle mého soudu zásadním problémem, že se tehdejší politici pustili do procesu změny české ekonomiky bez toho, že by byli ochotni vypracovat odpovídající právní rámec pro chování všech firem. A když už se právní rámec vypracoval, často byl natolik děravý – a možná, že úmyslně – že vymahatelnost práva a jeho plnění byla nízká. ( ... )
Iluze, které tehdy ovládly veřejné mínění, se bohužel podepsaly asi nejvíce právě na postavení a vývoji českého průmyslu. Co by nám asi tak řekl Hanuš Karlík, budovatel československého cukrovarnického průmyslu, kdyby viděl, jak se nenávratně likviduje moderní cukrovar v Hrochově Týnci, jenom proto, že si ho koupil jeho zahraniční konkurent? A podobných případů za uplynulé roky v českém průmyslu nebylo tak málo. Třeba Cagiva a likvidace výroby motorek. -
-
Český průmysl žije a díkybohu zcela nezmizel ze světa. Kromě těch známých značek z autoprůmyslu, jako je Škoda Auto či nové automobilky a další firmy, které jsou filiálkami zahraničních matek, je dnes zde rozvinut sektor, který je především subdodavatelem těch velkých, kteří už nejsou na našem území. Potom i jejich postavení v tomto vztahu dodavatel–odběratel, kde jsou těmi slabšími, se odráží do jejich příjmů. Snad právě proto se setkáme například v českém pohraničí poblíž hranice s Německem s filiálkou zahraniční firmy, do níž se dovážejí již vypálené porcelánové výrobky, které se u nás dekorují a vracejí zpět německé firmě k finálnímu vypálení. Odměna za tuto práci – česká minimální mzda.
Dnes zde chybí především dodavatelé investičních celků typu elektráren a některých významných technologií a strojů, jak bylo vzpomenuto výše. Z toho pak pocházejí i další smutná čísla. Kolem 300 miliard dividend ročně opouští českou ekonomiku a směřuje ke svým zahraničním vlastníkům. A další desítky miliard mizí v transferových cenách mezi českými dceřinými společnostmi a jejich zahraničními matkami. Jak bohatá země bychom byli, kdyby se jenom tyto transfery omezily třeba na polovinu.
-
-
-
-
-
Možná si bude přát dotace EU na automaty ve stínu ptačích hnízd,přece socani a automaty jako spojení již funguje ,vyšší dávky více prohraných peněz.Omlouvám se předem těm co socialku nezneužívají a skutečně ji potřebují.
-
Ať si říkáte že to jsou laciné sliby, kdokoliv půjde do voleb s tím že stát má omezit svůj vliv na život, snížit raketově výdaje a příjmy a to co chce aby se vybiralo má končit co nejblíže těm od koho se to vybralo.... je u mě volitelnejsi než kdokoliv kdo mi slíbí větší utrácení z cizího.
obecně bych si přál co nejvíce "laciných" slibů ohledně snizovani státních rozpočtů....
O evpskem rozdělování formou "na rozvoj regionu "cr" dáme bambilion peněz o jejich efektivní přidělení se postará úřednice co žije od vylaty k výplatě co nikdy neviděla ani 5 milionů pohromadě, natož aby s takovou částkou umělá hospodařit, mi je už hanba mluvit.... Státní rozdělování je špatně.... Eu dotace už je extrém mimo všechna měřítka spatnosti. -
Další nevolitelní podvodníci a prospěcháři kteří nic neumí a proto musí jít do politiky.
-
-
ale umí-podvádět přece
-