Teroristi nediskutují, jen zbaběle vraždí. 

CVBN přečti si Korán - celý a pořádně,

jinak se ze své hloupé nenávisti nevzpamatuješ.

a naštval místní dezoscénu, která teď neví čí je. 

Vadí jim islám, ale přitom podporují palestinské teroristy, 

kteří by nejradši každého evropana rozmlátili na kaši, 

a první zejména LGBT+ komunitu, která se jich tak hloupě zastává.

CVBN - přestaň šňupat hašiš a zkus používat mozek na něco jiného, než na přepisování idiotských příruček Hamásu. 

Palestinci jen sklízejí, co zaseli. Na těch největších zvěrstvech se podíleli i civilisti. Teď jsou zbaběle zalezlí v tunelech a strkají před sebe své ženy a děti, jako živé štíty. 

Ohání se Koránem, který sami perverzně znesvětili.

Uzavření Tiranské úžiny bylo jedinou záminkou, kterou Izrael mohl využít
pro útok proti egyptským pozicím na Sinaji. Pro preventivní útok
hovořilo ale i posilování syrské a jordánské vojenské přítomnosti na
severní hranici doplněné přísunem iráckých a saúdskoarabských posil. Jordánská propaganda společně s dalšími arabskými zeměmi kritizovala Násira za ustupování
Izraeli, takže egyptský vůdce byl do konfrontace s Izraelem tlačen,
jinak by ztratil svou pozici panarabského vůdce, kterou si pracně
budoval. 30. května byla v Káhiře proto podepsána jordánsko-egyptská
smlouva o vzájemné obraně a jordánská armáda byla podřízena egyptskému
velení. 1. června byl na post izraelského ministra obrany díky veřejnému
tlaku jmenován Moše Dajan, zastánce politiky tvrdého úderu proti
Násirovi, jako odpověď na váhání premiéra Eškola, který zastával pozici
umírněnou. Stanovené vyčkávací čtrnáctidenní období bylo předčasně
ukončeno na zasedání izraelské vlády v noci ze 3. na 4. června. Důvodem bylo uzavření jordánsko-egyptské smlouvy z 30. května a přistoupení Iráku do arabské koalice. Válka
propukla 5. května úderem izraelského letectva proti leteckým základnám
Egypta. Tedy jinou zemi napadl Izrael. 23. července Násir prohlásil
šestidenní válku z hlediska Egypta za vyhranou, neboť cíle izraelské agrese, zničení egyptské revoluce, nebylo dosaženo. K prvním střetům došlo již 7. dubna,
kdy Izrael odpověděl jednak na útok palestinské bojůvky na vodní čerpací
stanici a také tím odpověděl na syrské ostřelování. Izrael údajně také odpověděl dělostřeleckou palbou proti syrským
pozicím na Golanských výšinách a následným leteckým úderem proti syrským
cílům. Při tomto úderu došlo ke střetům izraelských a syrských letadel. Z
hlediska mírových rozhovorů se ukázaly stěžejními dvě události: přijetí
Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242 a summit arabských zemí v Chartůmu
v srpnu 1967. Rezoluce č. 242 byla z hlediska OSN kompromisem, ale
ukázala se jako nepřijatelná pro všechny strany. Izrael, který vyklizení
okupovaných území podmiňoval uzavřením mírových smluv, rezoluci odmítal
proto, že v ní ani jednou nebylo zmíněno slovo Izrael. Navíc Izrael
vyklizení obsazených území podmiňoval bezpečnostními zárukami (svobodné
proplouvání Tiranskou úžinou a Suezským průplavem a nedotknutelnost
hranic). Arabské země naproti tomu odmítaly rezoluci přijmout, protože z
jejího kontextu vyplývalo, že jednou ze stran je právě Izrael. Přijetí
rezoluce by se tedy rovnalo uznání státu Izrael (toto stojí za
povšimnutí - čím se Izrael zasloužil o toto odmítání ?). 16. srpna 1995 v
rozhovoru pro izraelský rozhlas obvinil Arie Jicchaki z Bar-Ilanocy
univerzity armádu, že během šestidenní války izraelští vojáci z
průzkumných jednotek zabili přibližně 1000 egyptských zajatců. Tisk
následně přišel se svědectvími účastníků šestidenní války o dalších
případech zabíjení. Někteří velitelé to dělali, jiní to odmítli. Ale
věděl o tom každý.

21. září 1995 oznámila egyptská vláda nález dvou hromadných hrobů
s pozůstatky 30-60 egyptských vojáků zabitých příslušníky IOS na
Sinaji.

Izraelský generál Matitjahu Peled pět let po skončení války, 19. dubna
1972, prohlásil: „Teze, že v červnu 1967 nad námi viselo nebezpečí
genocidy a že Izrael bojoval za svoji fyzickou existenci, je bluf, který
se zrodil a vyvinul po válce.“

Komentář: Jaká země by mohla chtít za svého souseda Izrael ? Stávající ČR jistě.

Hlavní postavou arabských států sousedících s Izraelem byl egyptský
prezident Násir. Ten již od Suezské krize usiloval o vytvoření jednotné
protiizraelské koalice na Blízkém východě - proč asi, čeho se obával ?
Proč koalice arabských států nechtěla uznat Izrael ? Ptala se jich OSN
na jejich názor, když rozhodovala o vzniku Izraele ? Po četných
hraničních střetech mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy, zejména
Sýrií, vyzval egyptský prezident Gamál Násir v květnu 1967 k odchodu
jednotky OSN  ze Sinaje. Mírové jednotky zde byly umístěny od roku 1957
po britsko-francouzsko-izraelském útoku, jehož cílem bylo ovládnout
Egyptem znárodněný Suezský průplav, tedy válce známé jako Suezská krize.
Po odchodu mírových jednotek shromáždil Egypt, za podpory ostatních
arabských zemí, při hranicích s Izraelem na 1000 tanků a téměř 100 000
vojáků a uzavřel Tiránskou úžinu pro všechny lodě plující pod Izraelskou
vlajkou, či přepravující strategický materiál. Izraelská vláda se
rozhodla, že vyhlásí mobilizaci, která proběhla 20. května, a že
uzavření Tiránské úžiny bude považovat za válečný akt. Šestidenní válka z
5.–10. června 1967 bylo vojenské střetnutí mezi Izraelem a koalicí
Egypta, Sýrie a Jordánska. Jednotkami mimo to přispěl Irák, Saudská
Arábie, Súdán, Tunisko, Maroko, Alžírsko - proč taková jednota ? Jaké
měla koalice obavy?  Násir proto 18. května
vyzval k úplnému stažení jednotek OSN ze Sinaje, aniž to předem
konzultoval se SSSR. Pozice jednotek UNEF zároveň začali obsazovat
příslušníci egyptské armády. Cílem obsazení Sinajského poloostrova bylo
podle všeho varovat Izrael před útokem proti Sýrii, ale rychlost, s
jakou jednotky OSN své pozice vyklidily donutila Násira, který si chtěl
udržet iniciativu, vyhlásit blokádu Tiranské úžiny. 20. května byla v
Izraeli vyhlášena částečná mobilizace. 21. května egyptská armáda
obsadila Šarm aš Šajch a den na to Egypt uzavřel Tiranskou úžinu pro
izraelské lodě (a zároveň pro neizraelské dopravující do Izraele
strategický materiál) a tím i vstup do Arabského zálivu. Izrael tak byl
odříznut od hlavních obchodních tras. Odříznutím přístavu Ejlat byl
Izrael zároveň připraven o přísun ropy. Obecně a častěji se uvádí, že
uzavření Tiranské úžiny bylo aktem agrese z hlediska mezinárodního práva
a USA v poselství zaslaném do SSSR upozornily, že Izrael má právo na
vojenskou odpověď - takovémuto nápadu USA se jistě nelze divit.
Prohlášení o uzavření úžiny ale Egypt nedoprovodil žádným vojenským
opatřením, čímž se zdůvodňuje, že Egypt tento akt neplánoval.
Uzavření Tiranské úžiny Izrael použil jako casus belli
pro pozdější vojenské akce (Egypt byl tímto aktem klasifikován jako
agresor). Egypt jednal v rozporu s rezolucí OSN z roku 1957, v níž bylo
zakotveno právo Izraele na používání úžiny, jakož i v rozporu s Úmluvou o pobřežních vodách a pobřežních oblastech,
která byla přijata na konferenci o mořském právu 27. dubna 1958. Egypt
se navíc řídil podmínkou, kterou dostal 22. května od SSSR; totiž že
podpora Sovětského svazu arabským zemím je možná
pouze za předpokladu, že Egypt nezaútočí první, neboť podpora agresora
odporuje zahraniční politice Sovětského svazu. Podle jiných výkladů je
ale uzavření Tiranské úžiny jako válečného aktu sporné, neboť Egypt se
nikdy nestal signatářem Úmluvy o pobřežních vodách a pobřežních oblastech,
navíc přes přístav Ejlat šlo pouze 5 % izraelského zahraničního obchodu a během let 1966-67 neproplula Akabským zálivem ani jedna loď pod
izraelskou vlajkou.
Válku si nepřál ani Násir, neboť třetina jeho armády byla umístěna v
Jemenu, Izrael (politické vedení státu v čele s L. Eškolem preferovalo,
na rozdíl od velení armády zdrženlivost). Nepřál si ji
ani SSSR, který, ačkoliv chtěl zatáhnout Egypt do izraelsko-syrských
problémů, se obával přímé konfrontace s USA a ztráty vojenského a
politického vlivu v regionu v případě pádu spřátelených režimů v
arabských zemích, zejména v Sýrii.

Jsou především Židé a židé. A i ti se dají dělit.

Tak si tam vyplácal játra, sebral diety a hajdy domů.

Děkuji, nemusíte. Je to Vaše věc. 

Hlavně ty bys už měl přestat.

Pane, já jsem naprostý abstinent. Ale když myslíte, požádám zdejší vodárnu, aby  udělala rozbor dodávané pitné vody, jestli má správný poměr kyslíku s vodíkem. H2O2 by už mohlo být něco jako FET, to je fakt! 🙂

Ještě Vás poprosím: píšete "Izraelští židé sionisté, vyznávající Satana...". Jsou tedy i jiní Židé, ne-sionisté? V životě jsem totiž poznal pár lidí s židovskými kořeny a nemohl bych o  nich říci nic špatného; jeden mi dokonce zachránil život a odmítl přijmout jakoukoli odměnu, kromě mého přátelství a mé ochoty učinit pro něj totéž, pokud by nastala taková situace. 

Mírumilovní sousedé jako Egypt? Vy jste dezinformátor jako Fiala.

Izraelci civilisté v  Gaze masakrovali. Hlavně dříve. Příležitostně i nyní. Už vám nebudu odpovídat. Diskusí se nemůže vytvářet žádná hodnota.

Promiňte, ale nezaznamenal jsem (asi nejsem pozorný pozorovatel), že by izraelské kriminální komando civilistů vtrhlo na území Palestiny a masakrovalo tam obyčejné lidi. To vážně nevidíte rozdíl? 

Asi nejsem sám nepozorný pozorovatel. 

Jen fakta. Už to svinstvo neberte.

Všiml jsem si už dříve... To musel být docela dlouhý proces, nežli jste dospěl k takové nenávisti. Jako byste byl věřící muslim, zdá se mi.

1 + 1 = ? Nevinné rukojmí vzali už asi před minimálně rokem Izraelci - zadržovali velký počet hlavně žen a dětí. Zaměňujete minimálně pořadí.

Zabalte se do palestinské vlajky a jděte vykřikovat na Václavák. Policie bude bděle dohlížet, aby se na vás nikdo ani škaredě nepodíval. 

Zbaběle zaměňujete příčinu a důsledek. Když jsou lidé z Hamásu takoví navonění fešáci a demokraté, proč potřebují nevinné rukojmí? To se vám líbí? 

Nejsem žádný bezpečnostní analytik, ale mám pocit, že počet civilních obětí v Gaze je také dílem zbabělého Hamásu, který používá osoby jako živé štíty. 

Čím déle konflikt vyvolaný teroristy Hamásu trvá, tím více se deformuje obraz reality v jejich prospěch. 

Demokratické vlády dávají neomezený prostor propagaci islámského terorismu všude na světě a to se jim v konečném důsledku nevyplatí.

Izraelští židé sionisté (což je název pro fašismus židů; ve skutečnosti
vyznávají Satana), usilují o Velký Izrael. Kvůli tomu vedli se sousedy a
třeba i podporou boje proti Sýrii, několik válek s celkem mírumilovnými
sousedy. Viz třeba s Egyptem. Jemenu jde o boj proti terorismu Izraele -
toho vojensky podporuje například Írán. Proti Íránu Izraelci stále
brojí a intervenovali několikrát vojensky například na jeho centrifugy,
aby si Írán nemohl vyrobit jaderné bomby. Radikální křídlo povstalců v
Gaze - Hamás - odbočka egyptských Muslimských bratří, kterému jde o
opětovné osídlení Gazy muslimy , si nechce dát líbit například územní
ústrky a další diskriminaci ze strany Izraele. Izrael se rozhodl s
těmito radikály a za účelem vyčištění Gazy od Palestinců bojovat, aby
získal jeho území, aby například získal přístup k vydatným zdrojům ropy v
moři u hranic s Gazou. Proto například  znesvětil muslimskou posvátnou
mešitu Al- Aksá, třetí nejposvátnější místo muslimů. Je to zlodějna,
terorismus a genocida. Dva izraelští ministři jsou vyslovení fašisté. V
Gaze žili vedle sebe původně v pohodě Izraelci a muslimové, ale Izraelci
začali krvavým způsobem zabírat vesnice. Tak kdo je ten terorista ?
Nyní náš křivák - Muž tisíce Ř.tí dává finanční podporu izraelským
civilistům.

To se nám školený záškodník Pavel zase předvedl. To se tam zase slovně producíroval.A to nemohl zatelefonovat? To si musel udělat výlet za státní peníze? Jen se věří že tam nesliboval zbraně ani peníze.Nic z toho už tady nemáme. Mohou si podat ruce - on a ten Budulín z ministerstva. Oba k ničemu, jen spotřebovávají veřejné prostředky.