Jeden den v utečeneckém táboře. Změnil jsem názor. Už jim nebudu pomáhat !
Směřuji v naloženém náklaďáku s dalšími třemi dobrovolníky do tábora v Rakousku, kde je nyní soustředěno velké množství uprchlíků ze Sýrie, Iráku, Afghánistánu. Kromě nich je zde mimo jiné asi i 90 Maročanů a 25 Alžířanů. Naše velké nákladní auto je materiálem naplněno až po střechu. Máme potraviny, ovoce, teplé oblečení, balenou vodu, hygienické potřeby, léky, boty, přikrývky a.j. Hledáme nějakého odpovědného šéfa, kterému materiál chceme předat. Miro obchází už asi potřetí celý objekt a nikde nikdo. Odtud ho posílají tam, odtamtud zase jinam. Pak to vzdává. Vyložme to do skladu, navrhuji. Zkoušíme, ale sklad je samozřejmě zamčený. Tak pár krabic vykládáme na betonovou plochu, vždyť je celkem příjemně, nemrzne, snad to rozdáme uprchlíkům přímo my a na místě. Voláme na děti, aby si první vybrali hlavně ovoce a sladkosti.Odmítají. Máme tyčinky a čokoládu české výroby a oni trvají na Milka, Kinder vajíčkách a tyčinkách z Německa, Mars, nebo Bounty odjinud. No - neuspěli jsme ... nemáme. To nic, říká smutně Katka, možná je to náhoda. Zkoušíme to s ovocem. Jablka a hrušky se nechytají, prý by rádi banány a ananasy. Začínáme být nejistí. Triček a ětského oblečení máme také množství. Všechny jsou nové. Věnovala to jedna slovenská společnost, zabývající se jejich dovozem z Itálie. Jsme v koncích. Jelikož nemáme načkové Addidasy a Pumy, děti je pohrdavě odsouvají stranou. Stejně dopadly i tenisky z turecké rodukce. Co byste teda chtěli, ptá se Michal jednoho z dětí, které nás překvapilo velmi dobrou angličtinou. Nejprve trošku ostýchavě,ale pak už sebevědomé chalanisko říká – mobily i s kreditem. Ať můžeme trochu surfovat na internetu a zavolat domů, jak se máme. Nebo ještě lépe tablety, ty se dají použít univerzálně. A kam chcete jít v Německu? Já do Mnichova, říká téměř dospělý
chalanisko. Mám rád fotbal, chci chodit na Bayern. Ty by si měl hlavně chodit do školy, oponuje mu Mišo. Klukovi se zdála představa chození do školy natolik směšná, že se začal upřímně řehtat. Nač do školy? Vždyť dostaneme podporu skoro 1.800, € z toho nádherně každý vyžijem! Ale co chceš v Německu později dělat? Zkouší Mišo dále. Nic. Když nám přestanou vyplácet po třech letech podporu, půjdeme do Nizozemska, Švédska, Norska nebo Anglie a tam zase 3 roky na dávkách vydržíme. Pracovat nebudeme, není proč.
Začínal jsem si klást otázku, zda jsme s materiálem na správném místě.A vy jste odkud, ptáme se chalaniska, asi tak ve věku 20 let, který stál poblíž se svým otcem a zřejmě mámou. Z Maroka, říká s úsměvem. Tak to jste museli obrovský kus cesty, dokud jste se sem dostali, uklidňuje sám sebe. No, jak se to vezme, odpovídá. Letadlem z Casablanky přes Istanbul do Bělehradu a odtud již taxíkem na chorvatské hranice. Po 8 hodinách ve vlaku jsme vystoupili tady v Nickelsdorfu, láme perfektní francou zštinou název svého momentálního bydliště. Zde budeme asi 3 dny a přijede pro nás rodina z Paříže. Oni tam žijí už asi 30 let. Je to bratr mojí mámy. Budeme u nich na začátku bydlet a požádáme
o so ciáln&i acute; výpomoc. Z té se tam dá skvěle vyžít. Nastudoval jsem si to už tehdy, když jsme začali připravovat náš odchod do některé evropské země. Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko a Slovensko jsme vyloučili už na začátku, říká s úsměvem, který je znakem profesionální přípravy jeho rodiny na vtrhnutí do Evropy. Všichni čtyři členové naší humanitární výpravy jsme se začali nechápavě ohlížet ... No nic, zavelel Mišo po trapném, možná 5 minutovém mlčení. Dáváme pokyn Tomášovi, ať nastartuje náklaďák.Velice zklamaní a naštvaní nasedáme do nevyloženého auta a rychle odsud padáme! Snad někde na zpáteční cestě potkáme cigány, bezdomovce nebo jiné chudáky.
Ti si náš humanitární materiál určitě rádi rozeberou a nebudou ohrnovat rypáky.

S pozdravem Ing. Jiří Hubáček
Project Manager Formy Tachov s.r.o. Oldřichovská 1437 CZ 347 01 Tachov