Však my vám tu pravdu překlikáme! Jenom co dojdou Ruble na opravu klikavčanskaje mašínky!

Já to skladuju do Čapího hnízda. Poto sa podělíme.

Naštěstí!

vládne fašista!

nemáme co skladovat!

soudruh fašista Putin je velice oblíben. Milujeme fašistu a jeho ideologii!

vládne fašista Putin!

*1* *1*

*1* *1* *1*

Ja vohl

vivat Putin

Ještě že se nestal světovou měnou rubl. To by tak akorát byl nadbytek toaletního papíru a vedlo by to ke krachu světové asociace hajzlbab. *1* *2* *15*

Hmm, a kam zmizel náš uran, za který nám VB po WW2 nabízela neuvěřitelný blahobyt na mnoho desítek let? Kam zmizela naše svoboda, kterou jsme ztratili 15. března 1939 a znovu nabyli teprve 17.listopadu 1989? Kam zmizely nedocenitelné památky a písemnosti, které církev uchovávala v kostelích a v klášterech? Kam zmizely nedocenitelné hodnoty uchovávané po staletí na zámcích? Kam zmizela pracovitost, slušnost, morálka?

Den před Štědrým večerem uplynylo rovných 100 let od chvíle, kdy americký prezident Harold Wilson podepsal zákon, který dosavadní právo státu vydávat měnu předal do rukou hrstky bankéřů. Důsledky tohoto kroku, který provází řada až neuvěřitelných situací, ovlivňují svět dodnes.


Zástupci rodů Rothschildů, Morganů, Rockefellerů, Warburgů a Kuhn-Loebů se tři roky předtím setkali na tajné schůzce v Rockefellerově letovisku na Jekyll Islandu. Po devět dní tam jednali o světovém finančním systému a dohodli se, že založí mocnou a soukromou emisní banku, aby mohli ovládnout finanční trhy, rozhodovat o úvěrové politice, míře inflace, boomu či naopak krachu burz nebo o zrušení zlatého standardu. Konečným cílem nebylo nic menšího než v první etapě ovládnout Ameriku a poté celý svět. Jak později vzpomínal Paul Warburg: „Jedinou otázkou bylo, zda toho dosáhneme dobyvatelskými výpady, nebo na základě dohody.“
Bankéři tehdy své ideje zakotvili do návrhu zákona, který nazvali Federal Reserve Act. Ukázalo se však, že získat pro něj většinu hlasů v Kongresu bude obtížné. V roce 1913 se ale konaly prezidentské volby, v nichž velké banky zaplatily masivní kampaň Harolda Wilsona – a ten ve volbách zvítězil a Federal Reserve Act podepsal 23. prosince 1913, tedy v době, kdy se většina poslanců rozjela domů slavit Vánoce a pravděpodobnost jejich protestů byla prakticky nulová.
Následovala pak konference v Janově v roce 1922, na níž bankovní klika prosadila „svůj“ americký dolar a libru jako hlavní světové měny, a to zřízením zlatého devizového standardu při současném oddělení měn ostatních států od zlata. Od té doby se dolar stal jedinou krytou měnou se skutečnou hodnotou, což uvolnilo prostor pro rozsáhlé machinace, které svým způsobem pokračují dodnes. Někteří seriózní historici jsou totiž toho názoru, že poválečná finanční krize z roku 1921 a pečlivě naplánovaná světová krize z roku 1929 byly ve skutečnosti jen rozcvičkami na události příští.

Kam zmizelo zlato?
Zvláštní kapitolou tohoto příběhu se stala konference v Bretton Woods v americkém státě New Hampshire, kterou uspořádaly čtyři vítězné mocnosti – USA, Anglie, Francie a Sovětský svaz. Pozvánku dostali rovněž představitelé dalších 44 států a všeobecně se vžila představa, že právě tehdy došlo k dohodě, podle níž se dolar stal hlavní světovou měnou. Mladý německý filozof a historik Georg Zoche nicméně v knize Welt Macht Geld, která vyšla v roce 2009, dokládá, že státy se na dolaru jako hlavní světové měně nejenže neshodly, ale že o této otázce vůbec nejednaly. Událo se prý něco zcela jiného: během konference – konkrétně v noci z 13. na 14. července 1944 – američtí zástupci tajně přepsali dokumenty určené k podpisu. Když pak delegace druhý den parafovaly znění předjednaného textu, nevšimly si, že slovo „zlato“ je doplněno o formulaci „nebo americký dolar“. Dolar se tak stal světovou měnou způsobem, který Británie později označila za podvod.
Stalin podle očekávání odmítl podle takových pravidel hrát a svou říši od dolarového systému izoloval, v čemž ho později následovala i Čína. Spojené státy nicméně zemím, které dolar uznají, slíbily, že dolary z obchodních transakcí kdykoli vymění za zlato. Směnný kurs byl stanoven na 35 dolarů za trojskou unci. Pro samotný tisk dolarů však žádná množstevní omezení určena nebyla, a tak FED de facto získal možnost tisknout zelené papírky podle vlastního uvážení. Svět přitom předpokládal, že USA dávají do oběhu jen tolik bankovek, pro kolik mají krytí ve zlatě, aniž by ovšem někdo zavázal FED dokládat, jaké rezervy ve zlatě má. Nikdo je ostatně nekontroluje dodnes – jedinou osobností, které se podařilo navštívit úložiště zlata FED, byl americký prezident Dwight Eisenhower v roce 1953.
Tato situace se velice nezamlouvala zejména francouzskému prezidentovi generálu De Gaullovi, který chtěl za každou cenu uchovat vojenskou i diplomatickou nezávislost své země. Poválečná obnova ho ale přiměla požádat USA o miliardovou půjčku – a výměnou za to musel slíbit, že jeho vláda přestane podporovat dovoz a intervenovat ve prospěch franku. V roce 1965 už ale otevřeně kritizoval USA kvůli neoprávněným výhodám plynoucím z dolaru coby mezinárodní měny a požadoval návrat k obvyklému zlatému standardu. „V lednu 1965 Francie nakoupila zpět zlato za 150 milionů dolarů a má v plánu proměnit na zlato dalších 150 milionů,“ popsal v únoru 1965 situaci americký týdeník Time, podle kterého se ke stejnému kroku chystalo i Španělsko. Ministr financí USA Douglas Dillon „vůbec poprvé veřejně přiznal, že platební deficit USA z roku 1964 je mnohem vyšší, než se očekávalo – nedostává se zlata k pokrytí tří miliard dolarů,“ dodal Time.
Tehdy začalo být účastnickým stranám brettonwoodského systému jasné, na co přistoupili.
S vyšachováním státu z emise peněz se ale nehodlal smířit prezident John F. Kennedy a 4. června 1963 podepsal výnos, podle něhož měl stát začít tisknout bankovky kryté stříbrnými rezervami ministerstva financí a bez vědomí FED. Nedávno si svět připomněl 50. výročí atentátu na Kennedyho a jedna z bezpočtu konspiračních teorií praví, že si právě tímto výnosem prezident podepsal rozsudek smrti. Když byl v Dallasu zavražděn, stačily se do oběhu dostat nové bankovky jen za čtyři miliardy dolarů.
Ať tak či tak, brettonwoodský systém se začal hroutit. V roce 1971 z něj západní Německo vyvedlo svou marku, což ji okamžitě oproti dolaru posílilo o 7,5 procenta. Na finančních trzích propukla panika a mnohé státy začaly z USA stahovat své zlato. Systém zkolaboval ještě v roce 1971, kdy prezident Richard Nixon oficiálně zrušil krytí dolarů zlatem, aby zabránil runu na trezory amerického zlata ve Fort Knoxu. Byla tam totiž podle oficiálního přiznání Bílého domu „jen třetina zlata nutného k pokrytí všech dolarů v oběhu“.
Hodnota dolaru pak začala klesat a těsně před nynější krizí v roce 2007 odpovídala už jen dvěma a půl procentu původního dolaru z roku 1913. Po roce 2008 se propad jen urychlil.

Světový kartel tiskařů nekrytých peněz
Loni 7. listopadu média věnovala překvapivě malou pozornost zprávě zásadního významu: centrální banky Kanady, Británie, Japonska, Švýcarska a s nimi i Evropská centrální banka (ECB) přešly z dočasné dohody o swapu na likviditu na swapovou dohodu s neomezenou platností. Přeloženo do srozumitelného jazyka to znamená, že se tiskaři peněz spojili s cílem tisknout peníze bez konce, čímž učinili další významný krok k převzetí centralizované ekonomické vlády nad západním světem. FED, který během krize prostřednictvím velkých bank poslal do světa na 16 bilionů dolarů, aniž by o tom informoval americký Kongres, hodlá mezitím měsíčně emitovat 85 miliard dolarů.
Kartel ústředních bank, které se dohodly, že si budou navzájem a v neomezené výši půjčovat likviditu v různých měnách, tak nově v praxi předpokládá, že americký FED může (a podle očekávání i bude) permanentně půjčovat Evropské centrální bance neomezeně dolary, nové a vzduchem kryté. Přitom tisk peněz v rukou soukromých bank manipulujících státem i Evropskou unií už podle některých (jen na pohled?) varovných odhadů převyšuje trojnásobek světového HDP.
Co si od toho všeho slibují ekonomové? Zaprvé rychlejší nárůst spekulací bank, které umožní FED neomezeně tisknout dolary, což by mělo následně umožnit monetarizaci amerických dluhů, čímž se sprovodí ze světa otázka dluhového stropu USA, byť za cenu vzniku další velké spekulativní bubliny; swapy na kanalizaci dolarů směrem do Evropy, Kanady, Japonska a hlavně zóny volného obchodu jsou zároveň nástrojem k oslabení spojenců i konkurentů, lze očekávat, že osud Řecka, Itálie, Irska, Španělska a Portugalska budou následovat další země; dá se do pohybu inflační kolotoč, neboť banky začnou tisknout peněz více, než je třeba, a tak dojde k jejich znehodnocení. Prezident Barack Obama už Američanům sdělil, aby počítali s inflací minimálně kolem 6 procent s tím, že prý to není škodlivé. Je zajímavé, že právě v tomto období se ČNB „nenadále“ rozhodla pobídnout inflaci v české ekonomice devalvací české koruny.
Od vzniku světového kartelu tiskařů nekrytých peněz lze těžko očekávat nějaká pozitiva. Předpokládá se, že postupně dojde ke ztrátě suverenity centrálních bank a k posílení centralizace západní měnové politiky. Některé hlasy už nyní varují, že přes jednotnou měnovou politiku povede cesta k jednotné politice světové, odtud pak k nové centralizované měně, která se stane účinným nástrojem definitivního vyšachování států a k vytvoření jedné světové vlády...
Že by jen další konspirační teorie? Nebo právě tento trend vysvětluje, proč Čína stále častěji a hlasitěji mluví o nutnosti nastolit globální finanční systém, který by fungoval bez amerického dolaru?