Já už vzteky nevidím, brrrm brm brrrrm

Máslo za 40 a dárky na dluh, vivat pokrokový Havlstán! *15*

Kreml tvrdí, že prý se nevměšuje do vnitřních záležitostí jiných zemí, ale skutky ho usvědčují z opaku. V roce 2007 například vyprovokoval násilí v estonském hlavním městě, když tamní úřady přemístily sochu rudoarmějce.

Své o chování současného ruského režimu ví také Lotyšsko. To v několika případech postavilo před soud komunistické zločince, kteří za II. světové války v rámci údajného boje proti nacismu vraždili civilní lotyšské obyvatelstvo. Můj názor je jasný, válečný zločin, ať se ho dopustili nacisté nebo komunisté musí být potrestán. V těchto případech lotyšské soudy postupovaly správně. Ovšem Rusku nedal nikdo právo, aby zasahovalo do nezávislosti justice v sousední zemi. To hrubé a neomalené vměšování do vnitřních záležitostí jiných zemí. Představme si, že by USA kritizovaly rozsudek českého soudu. To by bylo řevu.

V roce 2007 rozhodly estonské úřady o přemístění sochy rudoarmějce z centra metropole Tallinnu na vojenský hřbitov. Stalo se tak na základě zákona přijatého tamním demokraticky zvoleným parlamentem o odstranění památníků, které urážejí city obyvatelstva. A jelikož je Rudá armáda vnímána v Pobaltí jako symbol sovětské okupace z roku 1940, jednalo se o pochopitelný krok. Navíc nešlo odstranění pomníku, ale pouze o jeho přemístění, což se dalo od Estonců ocenit jako vstřícný krok.

Bohužel radikálové z tamní ruské menšiny pod taktovkou Moskvy vyprovokovali v tallinnských ulicích násilnosti, při kterých byli zranění, a lůza ničila soukromý majetek. Estonsko se také stalo terčem masových kybernetických útoků a ruská policie v rozporu s mezinárodním právem nedokázala ochránit estonské velvyslanectví v Moskvě. My to známe z vlastní zkušenosti, když hitlerovské Německo na podzim roku 1938 vyvolalo násilnosti a teror německé menšiny v Sudetech. A putinovské Rusko kopíruje v Pobaltí nacistické vzory, když popouzí své tamní krajany k útokům na místní legitimní vlády.
A pokud se tady někdo hodlá ohánět Majdanem, tak pouliční výtržnosti v Estonsku se odehrály daleko dříve. Rusofilové by si tedy měli nejdříve zamést před vlastním prahem.

Brrrm brm brrrm, jedu za paní konzulkou Svobodného Demokratického Donbasu, brm!

Nehorázná byla především slova Lavrova, který vyhrožoval sousedním zemím. To platilo pro Švédsko a Finsko, které uvažují o vstupu do NATO. Dlouhodobým terčem ruských provokací jsou také Litva, Lotyšsko a Estonsko. Ruský ministr jako téměř vždy lže! Namátkou mohu uvést porušování vzdušného prostoru pobaltských zemí ruskými letadly, zločinné vměšování se do nezávislosti lotyšské justice v případě ruského vraha z II. světové války, vyprovokování násilností v estonském hlavním městě v Tallinu v roce 2007, zadržení litevské rybářské lodi v mezinárodních vodách v minulém roce, zneužívání monopolního postavení při dodávkách plynu a ropy a další provokace. Rusko také pořádá vojenské manévry, při kterých nacvičuje jaderný útok proti stále neutrálnímu Švédsku a obsazení Pobaltí.

A já se ptám, jaký udělalo Rusko vstřícný krok vůči Pobaltí, aby zdejší země nemusely do NATO vstupovat? Žádný! Garantovalo jejich nezávislost? Nikoliv! Místo toho se z Kremlu ozývaly a stále ozývají blouznivé hlasy o rozpadu Sovětského svazu jako o největší geopolitické chybě 20. století. Kdyby Rusové řekli jasně, ano, my respektujeme nezávislost a Litvy, Lotyšska a Estonska a chceme s nimi mít dobré sousedské vztahy, bude klid. To neudělali a místo toho opakovaně provokují, jako v případě Litvy, která když postavila mimo zákon nacistické a komunistické symboly, tak ji Gazprom najednou prudce zvýšil ceny plynu.

Proti takovému nevyzpytatelnému sousedovi je třeba si v případě nutnosti zajistit pomoc a tou je členství v Severoatlantické alianci. To plně chápu, a NATO už dalo jasně najevo, že případný ruský útok proti pobaltským zemím, bude mít pro Moskvu velmi těžké následky. Západ se tak poučil z hrubé chyby v roce 1938, kdy zločinci Hitlerovi vydal malé Československo a odmítl oběti ohrožované násilnickým sousedem přijít na pomoc. A to je dobře, protože malé Pobaltí nyní pro změnu čelí zločinci Putinovi.

Jako pokrytečtí se jeví stoupenci Kremlu, kteří v případě Sýrie tvrdí, že tamní pobyt ruských vojsk na žádost diktátorské Assadovy vlády je v pořádku, protože ta je legitimní. Na druhé straně jim ale vadí americká armáda v Pobaltí, která je tam na rovněž pozvání legitimních demokraticky zvolených zdejších vlád, což je vlastně srovnatelná situace. Tak kde je problém? Navíc, kdyby se Rusové chovali slušně, pobaltské republiky by neměly důvod zvát si na svoji obranu Američany a další armády NATO.

Paní konzulka je i byla skvělá žena. To říkala moje prateta a měla pravdu.

Uznávám, že ta ruská čuba z Ostravy to nemá asi v hlavě v pořádku, chtěla by být velvyslankyní jakéhosi Novoruska, nejjistější ji bude zavřít do blázince.

Ruský teplouš semjon BTW tradičně podvádí s bodováním.
S tím plus mínus 12 bodů ve stejné vteřině je nenápadný jak howno na prostřeném ubrusu *15* *15*

BRRRM BRM BRRRM, a je teplouš Semjon Gayínek našlápnutej!!!
Jak já to dělám??? Jsem prostě dobrej!!!







YEAH !!!

Vedení Sovětského svazu zachvátila po německém vpádu v červnu 1941 panika. Stalin byl po úvodních drtivých porážkách Rudé armády zoufalý, nabízel nacistům v podstatě kapitulaci a rozsáhlé územní ústupky.

Dobrých publikací o masovém vrahu gruzínského původu není nikdy dost. Ta z dílny bohužel už zesnulého Václava Vebera Rudý car s podtitulem Stalin v čele Sovětského svazu v letech 1924 – 1953 k nim bezesporu patří. Historik Jan Slavík vyznával tezi. „Rusko není třeba milovat ani nenávidět. Rusko je třeba studovat a znát.“ K poznání historie Ruska respektive Sovětského svazu výrazně přispívá kniha docenta Vebera, který patřil k největším českým odborníků na ruské dějiny.

Ten si všímá velkého rozporu mezi komunistickou teorii a praxi. Sovětský svaz se prohlašoval za stát dělníků a rolníků. Ve skutečnosti ovšem na tom byli sovětští pracující hůře než jejich kolegové v ostatních evropských zemích. Ti běžně bydleli ve chlévech a brali žebrácké platy. Za zmínku stojí citace z Dějin Ruska 20. století, dílu I., které editoval Andrej Zubov. „Dělník v Petrohradě si v roce 1913 mohl za průměrnou měsíční mzdu koupit 314 kg chleba, v roce 1932 jen 13 kg, masa v roce 1913 43 kg, ale v roce 1932 jen 7 kg, másla v roce 1913 18 kg, ale v roce 1932 jen 3 kg atd.“

Nutno dodat, že v Rusku byl teprve v letech 1935 – 36 zrušen přídělový systém na potraviny, tedy čtrnáct a patnáct let po skončení občanské války. To přesvědčivě dokazuje fakt, že Rusko životní úroveň většiny svých obyvatel za socialismu nezvýšilo. Dobře se v něm žilo jen úzké skupině komunistických papalášů. „Rusko odstranilo cara, ale nikoliv carismus,“ prohlásil T. G. Masaryk. Jak je ovšem patrné, v éře posledního ruského panovníka z dynastie Romanovců Mikuláše II. na tom byli dělníci lépe než za Stalina.