Místní luzr makakuv chrchel alias Simonka STB Prase se vzteka *15*

"Ruská federace podřizuje svou komunikační strategii vojenským cílům, je tak nutné s jeho propagandou bojovat všemi dostupnými prostředky – mazat příspěvky, blokovat internetové účty i přistupovat k soudním opatřením," uvedl na konferenci předseda podvýboru pro obrannou a bezpečnostní politiku za KDU-ČSL Ivan Gabal.


jak demokratícké že

Jsme přece těsně před válkou s Rusem, takže kdo nevolá Sláva! na americké kolony a nemává vlaječkou s pruhy a hvězdami či alespoň nepíše oslavné články a básně na Brusel či uprchlíky, pěkně se propíchl, neb je to nutně Putinův agent.


Kdo takhle smíšlí je blázen a válečný štváč,který zapomíná na jakém kontinentě jeho zem stojí.

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Cenzura-pod-vedenim-Langsadlove-a-Jandy-Proevropske-elity-pry-tento-tyden-uz-uplne-propadly-hysterii-Petr-Zantovsky-ji-pro-vas-shrnul-424784

havel byl lhář, zloděj, vrah,ať se navždy smaží v pekle zrůda

Číně došla

Číně došla s ruskou neschopností stavět dálnic trpělivost a hledá náhradní dopravní trasy do Evropy přes Kazachstán, Azerbájdžán a Turecko. Rusko za celou putinovskou éru nepostavilo jediný kilometr vysokorychlostní železnice.

Právě budování moderních dopravních komunikací je důležitým atributem vyspělého státu. Na Číně se mně mnohé nelíbí. Ale tato země se modernizuje neskutečně rychlým tempem. Mezi Pekingem a Šanghají vede místy i osmiproudá dálnice v každém směru a obě města spojuje vysokorychlostní železnice, po které uhání vlaky až třísetkilometrovou rychlostí. Číňané dobře vědí, že kvalitní moderní dopravní komunikace jsou jedním z klíčových předpokladů pro zařazení mezi vyspělé státy světa a proto je zkrátka masivně staví. Čína je pro nás skutečně perspektivním státem z hlediska zahraničního obchodu a musíme jí věnovat velkou pozornost. To ovšem neznamená, chovat se vůči Číňanům poníženě a servilně. Když nějací čínští podnikatelé měli jít v Praze na diskusi s českými vysokoškolskými studenty, tak chtěli, aby odpovídali jen na jimi dopředu schválené otázky. Na to česká strana správně nepřistoupila, protože to už je za hranou. Číňanům je třeba v takových případech slušně ale důrazně říci, že u nás takové způsoby nejsou zvykem.

Ale zpátky k Rusku, které ne rozdíl od Číny akorát řeční, ale nestaví. Od roku 2000, tedy po příchodu Putina do Kremlu, nebyl v této zemi postaven jediný kilometr vysokorychlostní železnice. Rovněž slib, že při příležitosti mistrovství světa ve fotbale v roce 2018 bude zprovozněna vysokorychlostní železnice Moskva – Kazaň v délce 700 kilometrů, zůstane jenom na papíře.

Stejnojmenná kniha Petra Placáka patří k nejlepším historickým publikacím, které u nás vyšly v minulém roce. Přesvědčivě dokazuje, že komunismus, nacismus, fašismus a také radikální islám toho mají hodně společného.

Velkým plusem knihy je, že se nezaměřuje pouze úzce na Gottwaldovo Československo v letech 1948 – 53, ale na evropské příčiny společných znaků jednotlivých druhů totalitarismu.

Je dobře, že autor připomenul pakt Molotov – Ribbentrop ze srpna 1939, který nebyl jen nějakým vybočením z protifašistické linie, k němuž prý donutil bolševické Rusko Západ, ale logickým vyústěním dlouhodobé spolupráce Sovětského svazu a Německa později nacistického. Například již v roce 1920 zakázal SSSR účast německým komunistům v generální stávce, kterou zorganizovali sociální demokraté. Moskva tehdy prohlásila, že se raději dohodne s čestnou německou nacionalistickou vládou než se sociálnědemokratickými zrádci. Po uzavření Rapallské smlouvy v roce 1922 spolu obě země intenzivně spolupracovaly také ve zbrojení a výcviku armád. Je známou skutečností, že Německo mělo po I. světové válce povolený jen stotisícový Reichswehr a zakázané některé druhy těžkých zbraní. S těmi se ovšem němečtí vojáci cvičili právě v SSSR.

Je to rána pro ty, kteří tvrdí, že současné Rusko už není Sovětský svaz. To však není pravdou, protože jeho vládci se líbí komunistické myšlenky a stále má doma schovanou stranickou legitimaci.

opět dokázal, že je třeba se před jeho agresivitou mít na pozoru, protože de facto zpochybnil právo národů na sebeurčení a nezávislost zemí, které se odtrhly od Ruska. On by je chtěl připojit zpátky k Rusku i za cenu teroru a násilí. Tak jak se to stalo v Podněstří, Abcházií, Jižní Osetii, Krymu a východní Ukrajině. Nicméně jakmile dalo NATO najevo, že bude bránit Litvu, Lotyšsko a Estonsko proti případné ruské agresi, tak se poněkud zklidnil.

A ta jeho sympatie ke komunistickým myšlenkám. Všichni dobře víme, jaké byly jejich plody. Masivní komunistické zločiny spočívající v desítkách milionů mrtvých, gulazích a brutálnímu teroru vůči skupinám obyvatelstva. Tak například komunistické bojůvky použily ve středním Rusku při potlačování rolnických povstání na začátku dvacátých let minulého století otravný plyn proti lidem ukrývajících se v lesích před bolševickým terorem. Umíraly přitom i ženy a děti.

Hrůzné zločiny komunistů

Přesvědčivě jsou také doloženy zločiny rudé sebranky, a jejíž zločiny byly s nacistickými srovnatelné. Ruští bolševici vedeni zločincem Leninem dokonce neváhali nasadit i bojové plyny proti vlastním civilistům. V květnu 1921 vypuklo v Tambovské gubernii rolnické povstání proti rudým a mnozí vesničané i s rodinami se před jejich terorem ukrývali v lesích. Rudé armádě, která byla proti odbojným rolníkům nasazena, velel pozdější maršál a oběť Stalinových čistek Michail Tuchačevskij. A ten právě podepsal rozkaz, který nařizoval použití otravných dusivých plynů proti ukrývajícím se lidem, které by zlikvidovaly vše živé. A jen u vsi Pachotnyj Ugol bylo plynem otráveno na sedm tisíc lidí včetně žen a dětí.

Bída a hlad za Stalina

Ze lži také ruští historici usvědčili blogera Jaromíra Petříka, který tady už dříve opakovaně tvrdil, že prý se Rusové měli za Stalina dobře a jídla bylo dost. Opak je pravdou. V knize jsou uvedeny osobní zážitky spisovatele Ivana Soloněviče z třicátých let minulého století, který popisoval sovětský lístkový systém. Na příděl bylo prakticky všechno včetně základních potravin. Ale v podstatě nárok měl člověk pouze na chleba a 800 gramů cukru měsíčně. Ovšem jak popisuje Soloněvič, bylo to zařízeno tak, že každý lístek platil pro určité výdejní místo. V jeho rodině on, žena a syn měli každé jiné takové místo v různých a do sebe daleko čtvrtích Moskvy. Navíc se i tak stály dlouhé fronty a člověk neměl jistotu, že na něj něco dostane. Po třech čtyřech hodinách čekání se dověděl, že chleba už došel nebo, že cukr přivezli včera, ale vy stejně máte smůlu, protože platnost Vašich lístků na cukr dnešním dnem končí a je to vaše vina, že jste otálel. Nic nedokazuje zrůdnost komunistů jako fakt, že více než deset let po skončení občanské války, kterou svým nezákonným pučem sami zavinili, neuměli dát lidem ani najíst.

Na knize oceňuji fakt, že autoři publikují vzpomínky konkrétních lidí, což je vždy zajímavější než pouze popisovaná neosobní suchá historie. To je velký klad publikace, že kromě výkladu obecných dějin, se čtenář dozví i příběhy pamětníků. Je rovněž dobře, že v úvodu je popsána ruská historie od počátků Kyjevské Rusi, tedy od 9. století.

„Od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu byla přes kontinent spuštěna železná opona.“ Od těchto slavných slov uplynulo včera sedmdesát let. Troufám si říci že, britský expremiér tak přispěl k zastavení komunistické rozpínavosti.

Svůj vynikající projev za přítomnosti amerického prezidenta Harryho S. Trumana pronesl Winston Churchill na Westminsterské koleji univerzity v americkém Fultonu 5. března 1946. Brilantně v něm analyzoval brutální sovětský komunistický útisk východní Evropy. Tato řeč tehdy bývalého britského předsedy vlády nebyla počátkem studené války, jak lžou podle svého zvyku komunisté, ale konstatováním faktu, že Rusové nedodržují ujednání Jaltské dohody, které národům osvobozeným od německého nacismu slibovalo svobodné a demokratické volby.

Dá se říci, že také toto razantní Churchillovo vystoupení přispělo k rozhodnějšímu postupu prezidenta Trumana k Sovětskému svazu. Ten se totiž jako jeho předchůdce Franklin Delano Roosevelt zpočátku stavěl k Stalinovým nárokům smířlivě a byl ochoten k ústupkům. Pak však správně pochopil, že bolševický vůdce chápe jeho smířlivost jako slabost a přitvrdil. Výsledkem byla tzv. Trumanova doktrína v roce 1947 o zadržování komunismu.