ještě dodatek od té paní katoličky, sousedi si na něj pravidelně stěžovali, naši ho zavírali a já řvala, aby ho pustili. Dokonce jsem s ním chodila na procházky, když měl zaracha. Přitom když jsem se narodila, tak na mě vrčel a snad mě i kousnul, to si pamatuju. Ale později jsme se měli moc rádi.
Alfa si naši koupili od nějaké paní profesionálky, která se zabývala chovem bernských salašnických psů. Pamatuju si, že to bylo okolo Vánoc a že jsme se cestou zastavili podívat na třebechovický betlém, nad čímž jsem tehdy ohrnovala nos. Na rozdíl od Beníka, který vždycky všechno přežil, žral zbytky, spal venku a prakticky nikdy se s ním nejezdilo na veterinu, měl Alf vybrané granule, vlastní boudu, absolvoval různé zdravotnické zákroky, nosil psí krunýř a všechno možné. Sedmdesátikilový Alf taky podle mého tehdejšího mínění malého Beníka šikanoval, navíc se s jeho příchodem stal z Beníka jasný outsider, pro které mám docela slabost. Takže jsem k němu přilnula ještě víc. K Alfovi ani ne. Beník umřel nakonec přirozeně - jednoho dne si lehnul na sluníčko a prostě usnul. Řekli mi to až druhý den, ani jsem se s ním nemohla rozloučit. Nebyla jsem tehdy ještě věřící a tak mi ani nepřišlo blbé mu sbít dřevěný kříž - časem stejně shnil.
Poslední dobou byl Alf velmi nemocný, často brečel a já se poprvé přistihla, že jsem kvůli němu vstala z postele a šla ho ven pohladit. Včera jsem se dozvěděla, že už nevstane a dostane tedy asi injekci. Možná. Sebralo mě to nevídaně. Večer jsme ještě s bratrem u něj klečeli a bratr říkal, že je na tom líp a že možná... Ne. A protože jsem v Praze, ani tentokrát u toho nejsem. A mrzí mě to. Tak odpočívej v pokoji, můj milovaný rozmazlenče.