Dalajlama je hlavním představitelem politicko-náboženského nevolnického systému starého Tibetu. Tento otrokářský systém je ze všech nevolnických systémů v historii nejtemnější. Neexistovala v něm žádná forma demokracie, svobody či lidských práv, existovala pouze výsadní práva otrokářů.

Vzpomínky tibetského generála žijícího v XVIII. století obsahují popisy boje mezi budhistickými sektami - stejně krvavé a nelítostné jako ostatní náboženské konflikty. Tato ponurá historie však zůstává dnešními stoupenci tibetského budhismu na Západě bez povšimnutí.
Michael Parenti píše ve své práci "Přátelský feudalismus - mýtus o Tibetu" (úryvek je delší ale dávám ho sem celý z důvodu jeho názornosti): Jedna 22letá žena, uprchlá nevolnice, vyprávěla:
"Hezké nevolnické dívky si obvykle brali hospodáři jako domácí služebné a používali je pro své rozmary. Byly prostě otrokyněmi bez jakéhokoli práva." Pokud chtěl nevolník kamkoli jít, potřeboval povolení. Majitelé měli zákonné právo chytit ty, kdo se snažili utéci.

Jeden 25letý uprchlík vítal čínskou invazi jako "osvobození". Později svědčil, že v průběhu svého nevolnictví byl obětí nepřetržitého trápení, mrznul a hladověl. Po třetím nezdařeném pokusu o útěk byl nemilosrdně bit lidmi statkáře, a to tak dlouho, dokud z něj všude netekla krev. Potom mu na rány nalili alkohol a sodu, aby znásobili jeho bolest.

Nevolníci byli zdaňováni za manželství, narození každého dítěte i za smrt každého člena rodiny. Platili daň za výsadbu stromu na svém dvoře i za držení zvířat. Daně byly za náboženské svátky, veřejné tance a hru na bubny, daň byla vybírána za uvěznění i za propuštění z něj.

Ti, kdo nemohli najít práci, platili daň za to, že byli nezaměstnaní, a pokud se vydali do jiné vsi práci hledat, platil daň za cestování. Když lidé platit nemohli, kláštery jim peníze půjčovaly na úrok 20 - 50 %. Někdy dluhy přecházely z otce na syna, z děda na vnuka. Dlužníci, kteří nebyli schopní své dluhy splatit, riskovali, že budou prodáni do otroctví.
Teokratické náboženské učení se opíralo o třídní uspořádání. Chudé a utlačované učili, že si své neštěstí způsobili sami svými hříchy z předchozích životů. A tak byli nuceni se se svým těžkým osudem v současném životě smířit, přijmout ho jako karmický trest a žít s nadějí na lepší život v budoucích inkarnacích. Bohatí a mocní chápali svůj šťastný osud jako náhradu za zásluhy v minulém i současném životě.

První fáze čínské okupace Tibetu v letech 1950 až 1969 zcela vyvrátila tuto zemi z tisíciletých kořenů. Kláštery byly zbořeny, pětina populace vyvražděna, lidé byli zbaveni svých zvyků, kultury, tradic. Zůstaly ruiny a nivelizovaná realita komunistické společnosti. Ačkoliv po roce 1969 (a zejména po návštěvě první dalajlamovy delegace v roce 1978) došlo k určitému uvolnění, a to nejen náboženského, ale i politického a kulturně národnostního útlaku, tibetskému národu jako distinktivní skupině hrozí akutní nebezpečí zániku. Stejně jako u náboženské svobody i zde platí, že otevřené vraždění vystřídaly mnohem skrytější a plíživější metody - zejména čínské přistěhovalectví a politika systematického diskriminování a odnárodňování tibetské populace. Tibet se postupně stává jednou ze zcela uniformních provincií Číny nesoucí jen zbytkové znaky kdysi vyspělé a kompaktní kultury. Tibeťané sami pak ve své vlastní zemi začínají být pouze jakousi přežívající folklórní minoritou sloužící víceméně k pobavení turistů.

První vlna čínského přistěhovalectví následovala bezprostředně po obsazení Tibetu Čínou a zejména pak po odtržení provincií Kham a Amdo od Tibetu a jejich rozpuštění v přilehlých čínských správních provinciích. Další vlna následovala v souvislosti s novými ekonomickými reformami Teng Siao-pchingova vedení v polovině 80. let. Oficiálním důvodem této nové vlny přistěhovalectví byla tzv. pomoc čínských odborníků k překonání ekonomických rozdílů mezi Tibetem a ostatními částmi země. Výsledkem pak je skutečnost, že již dnes v původních hranicích Tibetu žije přibližně 6 mil. Tibeťanů oproti 7,5 mil. Číňanů a tento trend neustále pokračuje. [35] V roce 1950 se přitom počty Číňanů žijících v celém Tibetu daly počítat jen na stovky.

Čínská vláda láká nové usedlíky do obtížných klimatických podmínek himálajského Tibetu celou řadou výhod: příplatky za nadmořskou výšku, nejvyšší platy v Číně, delší dovolená, okamžité bydlení, výhodné podnikatelské úvěry, atd. Zejména městské oblasti Tibetu jsou dnes proto predominantně čínské. Lhasa, hlavní město Tibetu, se z původní třicetitisícové osady vesnického typu stala betonovým fádním městem bez špetky individuality, kterému dominují čínské obchody, restaurace, kasárna a paneláky. Ačkoliv Číňané trvají na tom, že alespoň tři čtvrtiny obyvatel Lhasy jsou Tibeťané, každému, kdo Lhasu navštívil, je jasné, že to nemůže být pravda. [36]

Číňané městskému životu dominují na první pohled. Naprostá většina obchodů ve Lhase, ale i ostatních městech, městečkách a větších vesnicích patří Číňanům. Podobná situace je s restauracemi, dílnami, službami. Čínské betonové obytné domy socialistického typu zabírají několikanásobně větší plochy než tibetské tradiční domy a novostavby určené k bydlení těch Tibeťanů, kteří byli z tradičních domů vysídleni (dají se odlišit podle modlitebních praporků vlajících ze střech). O dynamice čínského přistěhovalectví do Tibetu svědčí celé nové čtvrti, které ve Lhase, Žikace, Gjance, Ali a dalších městech Tibetu vznikly v letech 1994 až 1997.

Číňané se však přestávají spokojovat s osidlování měst. Dokonce i větší vesnice, zejména poblíž hlavních dopravních tepen začínají být převážně čínské, s většinou čínských domů, obchodů a obyvatel. Stará tibetská zástavba musí ustoupit, aby vytvořila místo pro nové budovy k uspokojení rostoucí potřeby přistěhovalectví. Pod rypadly buldozerů končí středověké paláce ve Lhase, Žikace a Gjance, stejně jako staré rodinné domy Tibeťanů na venkově. Nově vytvořené kapacity bydlení i obchodní prostory jsou přitom přednostně udělovány Číňanům, zatímco Tibeťané se obvykle musejí stěhovat na okraj obce bez dopravního spojení a do podmínek, které jsou oproti těm původním mnohonásobně horší

Podívejme se tedy na dokumenty. Melvyn Goldstein ve své knize "The Snow Lion and the Dragon: China, Tibet, and the Dalai Lama (University of California Press, 1995) píše:

"...O několik století později armáda čínského císaře byla poslána do Tibetu, aby poskytla podporu Nejvyššímu lámovi - ambicióznímu 25letému muži, který sám sobě udělil titul Dalai (oceán) Lama, vládce celého Tibetu.

Dvě jeho předchozí inkarnace coby lámy byly zpětně uznány za jeho předchůdce a tak změnil prvního Dalaj-Lamu ve třetího Dalaj-Lamu. Tento první (nebo třetí) Dalaj-Lama uchvátil kláštery, které nepatřily k jeho sektě, a rovněž zničil budhistické spisy, které nesouhlasily s jeho nároky na svatost. Dalaj-Lama, který ho později nahradil, byl zase požitkář, měl mnoho milenek, pořádal velkolepé hostiny ve společnosti přátel a celkově nevedl život odpovídající jeho vysokému postavení. Za to byl svými kněžími zabit. V průběhu 170 let tak bylo bez ohledu na jejich přiznanou svatost zabito představiteli vyššího duchovenstva nebo svými dvořany pět Dalaj-Lamů."

V roce 1660, v době pátého Dalaj-Lamy, vypuklo povstání v provincii Tsang - citadele soupeřící sekty Kaga, v jejímž čele stál vrchní láma jménem Karmapa. Pátý Dalaj-Lama přistoupil k rozhodným krokům proti povstalcům a vypravil mongolskou armádu, aby zničila muže, ženy i děti "jako vejce rozbíjená o kámen... Stručně řečeno, nechť jsou z tváře země setřeny všechny jejich stopy, dokonce i jména".

V roce 1792 byly mnohé kláštery Kagy konfiskovány a jejich mniši byli násilně obráceni k sektě Gelug (sekta Dalaj-Lamy). Škola Gelug známá také pod jménem "Žluté klobouky" totiž nehodlala jiné budhistické sekty tolerovat. Tradiční modlitby této sekty obsahovaly slova:
"Blahoslavený Ty, ó krutý bože učení Žlutého klobouku, který obracíš v prach veliké bytosti, vysoké hodnostáře i obyčejné lidi, kteří znečišťují a kazí učení Gelug,...".

Barroso odmítl úvahy o nezávislosti Tibetu: "Potvrzuji, že Evropská unie uznává územní integritu a suverenitu Číny, a to se samozřejmě vztahuje i na Tibet."

Semjon gayínek BTW je nejen ruský agent co podvádí s hlasováním ale také pořádný
lhář a gauner.

Bartoš nebyl zavřen za kritiku vlády. Bartoš byl pouze dočasně zadržen za vyzývání k popravení členů vlády. a to je značný rozdíl. Za slušnou kritiku se v EU nezavírá.
To dělá právě tvá Čína po sovětském vzoru. tam kd nedrží hubu a krok tak jde sedět.

Semjon Gayínek je ale pračůrák. Tady se lidé za kritiku vlády nezavírají. Jenom Bartoše zavřeli!!!

Nicméně ponížení nejsou vystaveni jen otroci. Známý novinář Vsevolod Očinnikov, který v 50. letech Tibet navštívil, vzpomíná:

"Vysvětlili mi, že sekta "Červené čepice" odedávna rozvíjí u mladých lámů schopnost telepatických kontaktů. Aby zlepšili "roaming" takového spojení, používal se jistý krutý zvyk: pod základní kámen každé nové klášterní stavby dávali mladičkého lámu. Mládence uvedli do stavu "samadhí", který je podobný letargickému spánku, a bez jeho vědomí navždy spícího zakryli kamennou deskou. Říká se, že podobně jako kůň ucítí hrob svého pána zemřelého i před několika lety, tak i mrtvoly mladých lámů vydávaly záření usnadňující telepatům přístup k požadovanému objektu.

V roce 1990 jsem ve Lhase besedoval s profesorem bohosloví Tibetské univerzity. Jako dítě byl poslán do kláštera Ganden a zde byl vybrán pro tento smutný osud. Byl však včas varován učitelem, kterému se jeho žáka zželelo, a utekl."

Jenže co když to všechno jsou jen agenti čínské propagandy a drze pomlouvají bezbranné a dobré lámy?

Ruský agent BTW to zase přehnal s fetováním vodky.
čína nemá historický nárok na Tibet. V čase budování tibetské říše byl Tibet vojensky silný se značnými expanzivními tendencemi. V 8.st. dokonce Tibet okupoval značnou část Číny, nakrátko se zmocnil i tehdejšího čínského hlavního města Si- anu a dosadil do čela čínské říše svého loutkového císaře. Příchod buddhismu však Tibeťany transformoval z obávaných válečníků v mírumilovný národ, který nadále byl spíše terčem nežli strůjcem vojenských invazí.

Jinak nic takového jako historický nárok na cizí území právně neexistuje - tím se jen dnešní Putinovci - Hitlerovci snaží obhájit zločin v podobě kradení cizích území. V tom případě však musí velou část rusku přenechat Mongolům - dřívěhším vládcům Ruska *2*

A zde je ještě jedno svědectví o tam vládnoucích pořádcích od lidí, kteří v Tibetu pobývali. Francouzská cestovatelka Alexandra David Neel v knize "Starý Tibet před novou Čínou" napsala: "V Tibetu jsou všichni rolníci doživotními nevolníky a je nepravděpodobné mezi nimi najít někoho, komu se podařilo se z dluhů dostat."

A David MacDonald, který ve 20. letech XX. století pracoval jako obchodní zástupce Velké Británie v Tibetu, v knize "Skutečný Tibet" napsal následující řádky:

"Nejtěžším trestem v Tibetu je trest smrti. Odsouzeného zašijí do koženého vaku a hodí do řeky. Zpočátku takový vak plave na hladině, ale v průběhu pěti minut se začne potápět. Pokud člověk uvnitř neumře, hodí ho do řeky znova. Když umře, vyndají ho z vaku, mrtvolu rozsekají a naházejí do vody. Kromě trestu smrti však tu existuje i řada krutých trestů: lámání rukou i nohou, vypichování očí, lití horkého oleje nebo vroucí vody do očí, čímž otroka oslepí atd. Pokud to nevolník přežije, zůstane po zbytek života invalidou. Zločinci i podezřelí jsou drženi ve studených, temných a špinavých kobkách až do konce svých dní."