Drda je vděčnej, že je v "televizi", ještě aby se nevracel :D

V tom případě nemluvíš o umění, ale o vlastním estetickém citu, neboli vkusu. I ty čmáranice můžou být uměním. To umění, ale nespočívá v tom, že jde o "cákance", které nikdo nikdy neudělal a proto musejí být uctívány. Při sledování takového obrazu se spíš míš pokusit o reverzní rekonstrukci autorovy nálady, nebo vzít v úvahu, že to "umění" je v tomhle případě ta tvorba, kdy umělec ventiluje emoce právě volbami barev a "cákáním" různými směry a silou proti plátnu - uměním je akt vedoucí k výsledku, nikoli poze ten výsledek.
Osobně se mi to nelíbí, nedal bych si to nad krb, ale k zamyšlení dobré, ne?

Problém je, že v současnosti je třeba tomu umění opravdu "rozumět", je třeba vědět, jak ho interpretovat. V opačném případě vzniká rozčarování nad tím, jak někdo může považovat za umění ramínko vyfocené na židli apod...

Evidentně se stále najdou jedinci, kteří ještě nepochopili cestu a dobrodružství objevování. Ano, každý může přijít k obrazu a doprostřed namalovat piditečku, protože to už někde viděli. Jenže takhle to nefunguje. Je totiž dost podstatný, kdo s tou tečkou veprostřed prázdnýho obrazu na začátku přišel a jak se k ní dostal. Cesta.

Dost z vás tu má rádo vynikajícího skladatele Jeremyho Soula. Až budete mít někdy čas a chuť, natáhněte si celou jeho diskografii a projíždějte si ji od samého počátku rok za rokem až k Mists of Pandaria. Pochopíte, o čem píšu. A že vás nezajímá růst umělce? Pak pochopitelně stačí, že jste z jeho několika skladeb úplně paf. Když následně někde náhodou slyšíte něco, co ho výrazně kopíruje (nikoliv cituje!), tak přece víte, že to není ono.

Je přirozené, že když člověk něčemu „nerozumí“, tak tomu ani moc „nevěří“. Podstatné ale je s tímhle přístupem nezakrnět a rozvíjet sám sebe dál. Schválně: komu se nikdy nestalo, že kdysi nemohl dokoukat nějaký film, dočíst divnou knížku, naprosto nepobral jednu hru, aby se pak po letech shodou okolností a zvláštních náhod dostal k onomu danému dílu a... voilà: „Jak se mi to proboha nemohlo líbit?!“

Pokud by se horda umělců nahnala do přednáškového sálu, pravděpodobně se mnozí z nich budou znát, budou vzájemně chápat vlastní vývoj a důležitost/nedůležitost toho, co každý z nich tvoří. Každý si sice bude „mlít o tom svém“, ale ti blázni si porozumí, protože v tom prostě jedou všichni spolu. I proto by bylo nejlepší, kdyby třeba takové recenze her dělali tvůrci-vývojáři, kteří se v tom sami pohybují. Jenže to není moc reálné, a tak to posuzování zůstává na bedrech nás, milovníků her :-)

A proč by mělo existovat nějaké ultimátní chápání? Na France Kafku taky nemáš a nikdy nebudeš mít ultimátní chápání jeho díla. To je jen tvůj problém, že se něco snažíš pochopit ultimátně. Tam kde jsou nějaké pocity, se to dá chápat zase jen pocity, a ty přece nejsou ultimátní ;)

Dobre. Pre mňa zase nie. A teraz mi skús povedať, že máš pravdu.

a je jedno jaké "techniky", "postupy" a kdovíco použili popřípadě jak dlouho plátno patlali, protože ve výsledku to vypadá stále stejně

Aplikuješ tuhle logiku i na další obory lidskýho vědění? Lidi, co studujou jadernou fyziku, mají tak maximálně najetou historii? Kristepane.

Um i umění jsou relativní. Existuje nádherná klavírní skladba Für Alina, kterou může zahrát v podstatě kdokoli. Kdokoli ji ale nesložil, byl to konkrétní umělec. Kolik umu to obnášelo? Jinej zpívá v jedný svý písničce, že "the trouble with a classicist / he looks at a tree / that's all he sees, he paints a tree" a potom taky "the trouble with an impressionist / he looks at a log / and he doesn't know who he is, standing, staring, at this log", aby to bylo vyvážený. Písnička je to shodou okolností o Warholovi. Oběma vám, pánové, srdečně přeju, ať se vám ty pohledy na svět ještě někdy rozšíří. Nikoli proto, aby se vám nutně zalíbily takový či makový čmáranice, ale abyste si uvědomili, že umění nekončí na špičce vašeho nosu.

No a? Viděl jsi to celé?

Přijde mi, že zapomínáte, že kluci se znaj, jsou to kámoši, a proto si k sobě takové chování mohou dovolit. Není to tak, že by Karla viděli podruhé v životě...

Hele, všimnul sis někdy, jak se Karel obecně projevuje (z posledního dílu doporučuju jako studijní materiál pasáž "drž hubu drž hubu drž hubu")? Občas mu ty smeče vrátit je všechno, jenom ne arogance nebo povýšenost - zvlášť v prostředí kolegiálního špičkování (který chápu, že může navenek působit všelijak).

Fight Club!