Rusko v Sýrii bombarduje hlavně oblasti, kde Islámský stát není

Z nejnovějších informací mapujících letecké údery amerického a ruského letectva v Sýrii vyplývá, že Rusko se mnohem více zaměřuje na protivládní rebely bojující proti prezidentu Asadovi, než na pozice Islámského státu.

Mapy vydal dnes list New York Times, přičemž čerpal z informací syrských pozorovatelů a Carterova centra, které mapuje současné mocenské rozložení v Sýrii. Jak je vidět na dvou mapách, na pozice ISIS (vyznačené na mapě červeně) mířila pouze velmi malá část ruských náletů.

Komuniści muszą zginąć

Berlín – Rusko bombardováním v Sýrii zaměřeném na oponenty režimu Bašáda Asada „umožnilo začátek mírového procesu“, tvrdí bývalý německý vysoce postavený německý generál.

Tohle asi nerozdejcháš, nácku, že?! Tohle jasně vyvrací ty tvé lži o ruském bombardování, které pouze zabíjelo ženy a děti....JO, pravda vyděsí, nácíčku!!! *14* *14* *14*

Karel Schwarzenberg u mně zabodoval. Jako český šéf resortu zahraničních věcí stojí v čele iniciativy pěti zemí, které požadují, aby popírání zločinů komunismu bylo trestné v celé Evropské unii.

Není jistě náhodou, že dopis Evropské komisi, ve kterém požadují celoevropský zákaz popírání zločinu komunismu podepsali i ministři zahraničí Bulharska, Maďarska, Litvy, Lotyšska a Rumunska, tedy států, které mají s tzv. reálným socialismem velmi smutné zkušenosti.

Za tuto iniciativu jsme hrdý na svého ministra zahraničí. Karel Schwarzenberg si mně tímto získal. Souhlasím s tím, že nelze měřit dvojím metrem. A jestliže tedy je v mnoha státech Evropské unie trestné popírání nacistických zločinů, pak musíme stíhat i popírání zločinů komunistických, které byly stejně brutální a je všeobecně známou věcí, že v bolševických sovětských gulazích zahynulo více lidí než v nacistických koncentrácích. I bývalý tajemník ÚV KSSS Alexandr Jakovlev, který se v devadesátých letech rozešel s rudou ideologií v knize „Rusko plné křížů, uvedl, že počet obětí bolševických represí dosáhl otřesných 25 milionů.

Některé bolševické zločiny předčí i ty nacistické. Je známou skutečností, že když v mnoha sovětských městech tamní místní náčelníci sovětské tajné policie NKVD nesplnili denní plán zatčených, tak vyslali své lidi na nádraží, aby tam zatkli náhodné cestující čekající na vlak.
Nacistické gestapo má jistě také na svědomí otřesná zvěrstva, ovšem zatýkalo jen lidi podezřelé z protinacistických zločinů a dokonce, když zjistili, že dotyčný je nevinný nebo mu nebylo schopné nic dokázat, tak ho propustilo. Masové nádražní hony na nevinné oběti nepořádalo. U bolševické NKVD také nepřicházelo do úvahy, že by propustila nevinného, protože ta z lidí přiznání vždycky vymlátila.

Soudruh Grebeníček a soudružka Semelová nám opět předvedli, co jsou bolševici zač. Prý zákon o protikomunistickém odboji podporuje terorismus, přičemž ve skutečnosti komunisté byli, jsou a budou s teroristy jedna ruka. Takže k jejich sněmovnímu exhibicionismu mohu jenom dodat, zloděj křičí chyťte zloděje.

Pro německé nacisty byli partyzáni teroristé, a jelikož nacisté a komunisté jedno jsou, nelze nedivit, že bolševici rovněž považují lidi, kteří proti nim bojovali za svobodu a demokracii, za teroristy. Inu rudá vrána k hnědé sedá.

Prvním známým komunistickým teroristou byl samotný soudruh masový vrah Stalin, který za svého mládí byl prachsprostým bankovním lupičem a neváhal a bezohledně zabíjet všechny lidi, kteří mu chtěli v loupežích bránit.

Komunisté vždycky šířili svoji moc bezohledným násilím, bez ohledu na důsledky. A tak neváhali podporovat různá tzv. národně osvobozenecká hnutí v rozvojových zemích. Ovšem často se nejednalo o mravně čisté bojovníky za svobodu svých utiskovaných národů, ale o obyčejné zabijáky. Takové rudé mosambické FRELIMO neváhalo k dosažení svých cílů, tedy osamostatnění se z portugalské nadvlády, vraždit bílé obyvatelstvo včetně žen a dětí, jejichž jediným proviněním byla barva kůže. Přitom, když se toto zločinecké hnutí dostalo v roce 1975 v Mosambiku k moci, život obyčejných Mosambičanů se stal peklem na zemi a miliony lidí trpěly hlady, mnozí umírali, podvýživa se stala masovou záležitostí, což za koloniální éry nebylo. Odpůrci režimu byli jako v každé „správné“ komunistické zemi vraždění bez soudů. „Zlatí Portugalci,“ vzdychali si mnozí obyvatelé této východoafrické země.

Na počátek čtyřicetileté devastace naší vlasti bylo zaděláno přesně před devadesáti lety. Ve dnech 14 až 16. května 1921 se konal tzv. ustavující sjezd KSČ. Od začátku to byl jeden velký podvod na lidech a v roce 1929 po tzv. bolševizaci se tato stran změnila v klasickou sektu.
V sobotní příloze Lidových novin Orientace měl k tomuto výročí zajímavý příspěvek Petr Zídek, který rudou partaj přirovnal k sektě a na komunisty máme podle něj pohlížet jako na Svědky Jehovovy a podobné náboženské sekty.

To je zajímavá a řekl bych pravdivá myšlenka. Je toho vícero, co spojuje příznivce rudé hvězdy s náboženskými fanatiky. Jsou to především nepřátelský postoj vůči okolnímu světu, fanatické lpění na své jediné údajné pravdě a hlavně život ve lži: Něco jiného říkám, ale úplně jinak se chovám.

To bylo pro komunisty typické, oni hlásali beztřídní společnost, slovně vyhlásili válku palácům a chudobě. Ve skutečnosti jim ale na těch dole nikdy nezáleželo.

Z jejich strany to byla pouhá propaganda lidově řečeno, na zblbnutí obyčejných lidí, k jejich ovládnutí a získání moci.

Už zakladatelé komunistického hnutí Karel Marx a Bedřich Engels byli podvodníky. Engels byl továrníkem a není známo, že by jeho továrna byla ostrovem humanity. I v ní lidé tvrdě pracovali od nevidím do nevidím a z těchto peněz získaných „vykořisťováním ubohých dělníků“ si žil na vysoké noze i Marx. Nemajetné vrstvy měly být v duchu Leninových tezí těmi neužitečnými idioty, kteří jim pomohou uzurpovat vládu.

Tak nelelkuj a makej Semjine Bukviči, ty náš smrdutý komanči. Pokračuj.

šašek z Šapito

Bolševici povraždili na celém dvě stě milionů lidí, porušovali všechna psaná i nepsaná pravidla, zotročili celé národy, podporovali mezinárodní terorismus, který eufemisticky nazývali národněosvobozenecké hnutí, ale ve skutečnosti se jednalo o obyčejné bandity. Proto se nelze divit, že se s nimi Západ v mnoha případech vůbec nemazlil.

Sérií podvodů začal Sovětský svaz už na Jaltské konferenci, kdy národům východní Evropy slíbil svobodné rozhodování o svém osudu prostřednictvím demokratických voleb, což nedodržel. V Polsku a Maďarsku byly zfalšovány parlamentní volby pomoci machinací a zastrašování opozičních nekomunistických stran. V Československu se sice v roce 1946 konaly relativně svobodné volby do Národního shromáždění, ovšem ty byly na dlouhých čtyřicet čtyři let posledními. Pak už přišlo na řadu něco, co se volbami dá nazývat těžko.

Sovětský svaz pak provokoval svobodný svět v roce 1948 blokádou Západního Berlína, ve které utrpěl zásluhou amerického a leteckého mostu těžkou porážku. O dva roky později pak komunistická severní Korea přepadla svého jižního souseda. Důkazy o tom, že Severokorejci byli agresorem podává dopis, v němž jejich vůdce Kim Ir-Sen píše Stalinovi, žádá ho o souhlas s útokem na jih a ujišťuje jej, že Američané nemají na Korejském poloostrově žádné zájmy a tudíž nezakročí. Tento dopis je uložený v Archivu Ruské federace. Za další, jihokorejská armáda byla podstatně slabší než severokorejská a útok by z jejich strany byl sebevraždou a proti zdravému rozumu. Nakonec v souladu s mandátem OSN přišly Jihokorejcům na pomoc „modré přilby“, čili jednotky vyslané světovou organizací tvořené většinou Američanů. Jih Koreji se tak podařilo zachránit před komunistickou okupací a jeho obyvatelé mohou děkovat USA za to, že se jejich země nestala jedním velkým koncentračním táborem a mají mnohonásobně vyšší životní úroveň než na rudém severu, kde panuje hladomor a hladoví vojáci žebrají o jídlo.

Výborně Semene, výborně.

šašek z Šapito

13. srpna 1961 vyšla pravda najevo, marxisté nejsou žádní humanisté, ale obyčejní násilníci, kteří neváhají vraždit, terorizovat a věznit i vlastní obyvatelstvo. Berlín tehdy na téměř třicet let rozdělila zeď, která se stala důkazem rudé neschopnosti.

Na tři a půl milionů obyvatel komunistického východního Německa uprchlo do roku 1961 přes ostrov svobody uprostřed své země k západním sousedům za důstojným životem. To bylo samozřejmě pro bolševiky špatně. Zaparafrázuji si nyní Jiřího Kodeta z proslulého filmového hitu Pelíšky, kde asi soudruzi z NDR udělali chybu. Tak především v tom, že chtěli lidem nutit svoje štěstí, aniž by se zajímali o to, jestli o ně dotyční stojí. Už povstání východoněmeckých dělníků v roce 1953 proti bolševické diktatuře, které krvavě potlačily ruské tanky, ukázalo, že asi moc ne.

Nicméně volný průchod mezi Západním a východním Berlínem byl pro východoněmecké soudruhy v čele s Walterem Ulbrichtem zvaného též kozí bradka noční můrou. Lidé jim utíkali a země šla do kytek. A tak „první německý stát dělníků a rolníků“ sáhl k řešení, které z údajně vládnoucích dělníků a rolníků udělalo nevolníky.

Jak již napsal spisovatel Jiří Grůša v pátečním komentáři MF DNES, stačilo málo, fotografie z východního Berlín na kterých se lidé snaží na poslední chvíli dostat na Západ, známé jsou snímky lidí skákající z oken svých bytů na západní stranu, celosvětově proslulý je obrázek vojína armády NDR Conrada Schumana, jak skáče přes ostnatý drát na Západ zároveň odhazuje samopal. Ještě později se snažily stovky Východoberlíňanů dostat na Západ za svobodou například podzemními tunely. Přemýšliví lidé na celém světě po postavení zdi pochopili, že socialismus je jeden velký podvod.