No, vidím, že se nikomu do toho nechce, tak Já začnu. Hry hraju mnoho let, cca od poloviny osmdesátých let a opravdu jsem proseděl před monitorem, či tv nepočítaně hodin, jsem proto divný, či dokonce duševně nemocný(?), nevím , ale jedno si uvědomuji zcela přesně, hry a jejich hraní mne pomohly překonat prvotní šok ze zjištění mojí vážné nemoci a její progrese se spojeným invalidním důchodem. Hry mne udržují nejen ve střehu, ale i dokážou stále něco učit, či nutí přemýšlet o dalším postupu a mohu odpovědně prohlásit, že médium her dokáže i člověka odvést od divných myšlenek a nálad. Doktorka ze zmiňovaného článku má nejspíš stejné zjištění a my podivní tvorové co zíráme do monitorů nemusíme být diagnostikováni pro duševní nemoc jenom proto, že víme co je třeba GoW....

Souhlasím a jen čekám, kdy se téma her jako terapie pořádně a vážně rozjede i u nás. Prošla jsem si v životě dosti silným traumatickým zážitkem a (i) hry mi pomohly překonat několik těžkých fází. Konkrétně hlavně dvě: Night in the Woods a Gris. (A předpokládám, že se jejich seznam bude dále rozšiřovat.) Gris je sice hra kraťoučká, donutí člověka prožít si to "znovu", ale na závěr se mu dostane kýžené katarze a je to reálný pocit a prožitek, který už v něm zůstane. Tohle mi žádné prášky nahradit nedokázaly.