Tak pod "násilím" si nemusíš rovnou představit potoky krve na obrazovce. Například jde o atmosféru násilí v tom světě. Přičemž drtivá většina RPG se odehrává právě v násilném světě (Zaklínač, Fallout, Jade Empire, Mount & Blade, Skyrim atd...).
Argument, že v RPG jde hlavně o vylepšování statistik postavy, a tudíž to nemá s násilím vůbec nic společného, je dle mě špatný. Jelikož ve velké většině z nich je získání zkušeností vázáno na provedení nějakého toho násilí (ať už přímo zabití nepřítel, nebo splněním úkolu, při němž byli zabiti). Navíc celé to vylepšování postavy (event. party) má za cíl právě zefektivnit schopnost zabíjet a postupovat hrou dál (výjimka samozřejmě je, pokud hrajete za důsledně nenásilného zloděje). *1*
U strategií je to složitější, spokojme se proto s tím, že většinou je to podbarveno násilím ve formě nutnosti zničit nepřítele, byť zde je to spíše taková tapeta na pozadí, přičemž prim hraje samozřejmě uvažování o využívání "zdrojů" (surovin, vojáků atd...)
Jinak své tvrzení jsem postavil na tom, jaké hry hrají hráči nejčastěji (COD, Skyrim, Mass Effect atd...). Bez generalizace a průměru bychom si nemohli vytvořit názor vůbec na nic. Ani například na kvalitu TV Nova, protože část její produkce je skutečně kvalitní (Okresní Přebor). Takže ano, vím, že existují v herním průmyslu zcela nenásilné tituly, ale ty prostě většinou žebříčky netrhají. Naopak hry, co je trhají, jsou násilné až na půdu.
O výklad středověkých děl jsem se nepokoušel, jen jsem zdůraznil, že v nich násilí mělo nepopiratelnou úlohu, což ,myslím, popřít nemůžeš

Haha, v strategiich a rpg je take plno nasili. V rpg le elujes na zaklade zkusenosti, kterou typicky ziskavas za zabijeni.

Ale jsou zanry bez nasili, napriklad logicke nebo sportvni hry.

Lidská přirozenost je také zášť, závist, nenávist atd. a co jako? Skoro každý také žere dorty a co jako? To absolutně nevypovídá o tom, co se má, nebo nemá dělat...

Pokud vím, nikde není definováno, kdy lze někomu přiřknout právo na názor. Je tudíž silně relativní, jestli mi stačí dva roky, nebo celý život. Tyto věci musí být nastavovány uměle a také se tak děje např. formou vysokoškolského diplomu (což nic nevypovídá o efektivnosti).

Nechápeš pointu. mluvím o právu na názor z ryze subjektivního (a tedy vnitřního) hlediska, nikoliv objektivního. Mně nezajímá, co musím objektivně splnit pro to, abych mohl mít názor, to je relativní. Mně to zajímá z hlediska sebereflexe, tedy rozdíl mezi člověkem, který je ochoten odsuzovat, rozhodovat, jednat atd., aniž by byl poučen o problematice a rozdíl mezi člověkem, který si dříve, než jedná, rozhoduje a odsuzuje, o problematice něco zjistí. Nemluvím tedy o faktičnosti, ale o PŘÍSTUPU jedince. A z hlediska přístupu ti říkám, že nejednám a ani nedělám závěry, dokud nejsem s problematikou obeznámen, toť vše.

To je pouze otázka sebereflexe. Dostatečně uvědomělý člověk si může říct "Pozor, teď hodnotím něco, čemu moc nerozumím a měl bych se tudíž poučit, nebo svému názoru přikládat nulovou hodnotu". Je to podobné jako s myšlenkami a skutky. Když někomu přede mnou vypadne peněženka, asi se nevyhnu myšlence (sláva těm, co nehřeší ani v myšlenkách...), že bych ji sebral a utek. To ale není směrodatné, směrodatné je, jestli to udělám...

Ale vím. Vím jedinou podstatnou informaci, kterou o nich potřebuji vědět k tomu, abych je mohl označit za tydýty. *3*

Myslíš, že stornuje multimilionový projekt, když mu odřekne herečka? To by asi spíš obsadil třeba i svou marockou posluhovačku. Němou.

Tak to je mi vašich dětí líto, že mají takového nezodpovědného rodiče. Hry, které mají doporučení od 18ti let, 13ti letým do rokou nepatří.

*2*