Kdy se konečně dočkáme důstojných filmů podle videoher? Studia opakují dvacet let stejné chyby
-
Otázka spíše je - stále chceme filmy (byť dobré) podle her?
Podle mě to dnes už nemá smysl, protože hry jsou produkčně tak vysoko, že zkrátka vedle filmů obstojí (a často je předří) právě i z toho "cinematického" hlediska. Grafika her sice není fotorealistická, ale je tak vysoko, že si prostě ze zážitku ze sledování filmu nezadá - a není to jen o grafice jako takové, vždyž příběhové hry běžně používají performace capture, takže to prostě film jako takový je - hlavní postavy hraje herec. Prostředí ve hrách už dávo není nějaké jedna rozplizlá textura, ale dokonale vymodelované prostředí se vším všudy.
Smysl to podle mě mělo před 20 a více lety. V době kdy Lara Croft byla postava z pár polygonů, obličej byla placka v podstatě bez mimiky, prsa byly jehlany a za celou hru se proneslo pár vět - jo, tohle jsem chtěl vidět "reálné" ve filmu. Proč dneska? Poslední trilogie Tomb Raiderů má cuscény hrané reálnými herci, vše vypadá reálně. A co teprve takové Uncharted - vždyť ten cinematický zážitek je dokonalý (a to je čtyřka stará 9 let!).
Kdyby mi před 25 lety někdo řekl, že bude film na motivy Tomb Raideru, Dooma, Wolfensteina, No One Lives Forever, Unrealu, Half-life... tak budu skákat nadšením, že ty své oblíbené postavy a světy uvidím "reálné". Ale dnes? Proč? Ať raději udělají novou hru a ten zážitek tam budu mít i z toho filmového hlediska větší... ať nemusím nadávat, že Tom Holland fakt není Nathan Drake a že Rupert Friend není 47.
-
-
Souhlas. Raději chci stále lepší a lepší hry z dané serie.
-
Já osobně bych kvalitní film podle hry ocenil.
Jen si vem, kolik kvalitních filmů vzniklo na základě knižní předlohy. Představ si, třeba jen tak dobře natočený Deus Ex, jak byl kvalitně zfilmován Jurský park :)
-
-
Zrovna Deus Ex by mi nevadil, protože ten svět má sám o sobě co nabídnout.
Když nad tím tak přemýšlím, tak prostě jde o to, že je typ her, který je 1) pevně spojen s jejím hrdinou a 2) je sám o sobě natolik filmově zaměřený, že film by byl pouhá kopírka. A úplně zbytečná.
Typické příklady - Uncharted, Tomb Raider, Hitman... Ty hry prostě stojí na svojí hlavní postavě tak, že bez ní by nefungovaly. Tomb Raider bez Lary prostě nebude Tomb Raider, Unacharted bez Drakea nebude Uncharted (bez ohledu na to, jak byl Lost Legacy skvělý, tak to byl jen takový "přívěšek").
A když podle takové hry natočíš film, tak tam musí být ta konkrétní postava jako hlavní, jinak by to nefungovalo. A tam už nutně narážíš na to, že ten film dělá "to samé, co hra", ale hůř - hlavní postavu tam hraje někdo jiný, děje se tam to samé co ve hře, ale oproti hře na to jen čumíš, nemůžeš se zapojit. Prostě tam není žádná přidaná hodnota, která by existenci filmu odůvodnila. Proto jsou pro mě (v dnešní době) zkrátka filmy Uncharted, Tomb Raider nebo Hitman zbytečné (i kdyby byly jinak natočené kvalitně).
Ale vzít třeba svět Deus Ex, Bioshock, Fallout, Final Fantasy, klidně i ten Doom... a do nich vložit vlastní originální postavy a vlastní originální příběh, to samozřejmě fungovat může (a Fallout ukázal, že funguje). Pak už je to jen o tom, jestli se ten film povede..
-
-
Jen ještě dodám, že film nebo seriál podle hry podle mě má význam ve chvíli, kdy nějakým způsobem dané univerzum (pokud je k tomu vhodné) rozšiřuje a nedělá jen to, že okopíruje příběh nebo postavy ze hry. Jsem si vědom, že třeba seriál Last of Us je uspěšný a chválený, ale já prostě nemám potřebu ho vidět - na ten příběh a na ty postavy mám hru. Ale třeba Fallout - vzali si ten svět a dali do toho své postavy a svůj příběh. A to podle mě smysl má.
Nepotřebuju na plátně nebo v televizi vidět Solid Snakea, Laru Croft, Nathana Drakea nebo Commandera Sheparda. Ale klidně mě bude zajímat dobře natočený film nebo seriál, který přijde se svými postavami a se svým příběhem (který ale nebude stavět na hlavu původní příběh her) a bude se odehrávat ve světě Bioshocku, Mass Effectu nebo Final Fantasy.
-
-
Tak tady je ale otázka, jestli ten seriál točíš jen pro fanoušky herní předlohy nebo tim spíš chceš získat pozornost pro ostatní diváky.
Zrovna TLOU je podle mě přesně případ toho, že na to sice nalákáš původní hráče, ale studio chce ten příběh dostat i mezi nehráče. A v tom je to skvěle funkční. Troufnu si tvrdit, že je to tak úspěšný mj. i proto, že se na to můžou koukat přítelkyně i rodiče hráčů, aniž by u toho umírali nudou. A v tom je určitě jednodušší adaptovat už funkční (a sám o sobě dost filmovej) materiál, než přícházet s něčím novým. To, že je to pro hráče samotný víceméně zbytečný, je věc druhá a v tomhle případě nepodstatná.
-
-
-
Nikdy.
Řekl bych, že tomu brání dva velké problémy, kdy oba demonstruje níže příspěvek SeppJorgena.
1) Herní fanoušci mají úplně nerealistické představy ohledně toho, jak lze stohodinové hry smrsknout do dvouhodinového filmu tak, aby to dávalo smysl i pro lidi, co hru nehráli.
2) Místo posuzování kvality filmu jako takového se fanoušci her zabývají hlavně tím, jestli si náhodou filmaři nedovolili snížit počet chlupů na zadku prastrýčka hlavního hrdiny s pěti sekundami screentime.
A kvůli tomu ty filmy nejen přicházejí o svou cílovku, ale ještě je po jejich vydání kolem nich nablito na internetu spoustu negativity. To je potom těžký.
-
-
Souhlasím s tím "nikdy" (nebo by to mohla být hodně vzácná záležitost), ale přidal bych to, že hra a film jsou až příliš odlišná média. Jasně, obojí se promítá na nějaou formu obrazovky a je u toho zvuk a hudba, ale tím podobnosti v zásadě končí.
Ve hře je příběh zakomponovaný v rámci hratelnosti-interaktivity a když se osamostatní, rozpadne se to tak, že je dost obtížné ho poslepovat dohromady tak, aby dával smysl jak filmovým tak herním fanouškům. A ti, co film natáčejí, se řadí většinou k těm filmovým.
Další věc je, že filmy podle her se točí primárně pro peníze a jako reklama na původní produkt (či parazitování na něm). Ne proto, že by šlo o nějaký fantastický autorský záměr. Ze stejného důvodu dopadá mizerně i většina her podle filmů (čest výjimkám).
Filmové adaptace knih dopadají o fous nebo dva líp v zásadě proto, že kniha je filmu blíž než hra - je to zážitek předkládaný autorem bez možnosti čtenáře či diváka do něj zasahovat a bez možnosti toho, aby se konzument zabavil i něčím jiným než pasivním sledováním (chroupání popcornu nepočítám). Taky není tak kritické obsazení herců, protože v knize jsou postavy pouze popsané a případné ilustrace jsou jen interpretací kreslíře podobně jako masky a kostýmy jsou interpretací filmových výtvarníků.
-
-
Hru dela zabavnou hlavne hratelnost. To, ze se sami primo ucastnite deje. Tohle u filmu logicky chybi a je potreba to nahradit kvalitnim scenarem. Naprosta vetsina dnesnich filmu dobry scenar nema ani v pripade, ze vychazi ze super knizni predlohy. Je potom jasne, ze filmy podle herni predlohy dopadaji vetsinou bidne.
-
-
Problém je v tom, jak je "show business" postaven. Největší prachy si berou herci. Ale zaplatit kvalitnímu scénáři se už producentům moc nechce.
Proč to tak je? Bohužel je to smutné, ale nejvíce lidí do kin a k televizi přitáhnou hezké tváře a pěkné trailery a kvalitní scénář moc už ne.
-
-
Ono je to taky tim, ze ty nejvetsi hvezdy si v minulosti vybiraly v cem budou hrat i podle scenare / rezisera. Takze byla dost velka sance na kombo reziser + scenar + herec.
-
-
-
A to se ještě přešlo, kolik knih podle her jsou naprosté braky :D
-
Nojo, proste "nejlepsi" adaptace podle her mel Uwe Boll - ty byly tak spatne, ze si je clovek alespon i zapamatoval, narozdil od soucasne produkce. ;)
Jinak k tomu Silent Hill bych klidne i pridal Prince of Persia - ano, nebyl to zadny filmovy zazrak, ale tak nejak byl poplatny hre (to take nebyl zrovna scenaristicky klenot) a vlastne me celkem i bavil. Ale to uz je take letita zalezitost.
-
Důstojných filmů podle her se dočkat občas můžeme, ale moc na to nesázejte.
Hry jako takové mají kolikrát mnohem vyšší scénáristické, produkční, herecké - zkrátka filmové hodnoty, než filmy samotné.
Takže není úplně běžné je překonat. Kdysi hráli herci ve filmech podle her, dneska hrajou desítky slavných lidí reálně ve hře - je to prostě neopak.
Taky existuje morda lidí, co hry nehraje, ale kouká na hraní jako by to byl seriál - prostě je to samo o sobě lepší než film.
-
Ono, proč dělat film podle herní i knižní předlohy? To už opravdu došli dobří scenáristi/režiséři?
Doma máme Max a Disney + a já na tom kouklám věci jako Ghostbuster, Predátor, Komando, Barbar onan, Alien, zkouknu popisek nějakého nového filmu a vlastně nevím proč bych na něj měl koukat? Naposled kdy jsem byl nadšen z nového filmu byl snad Inception nebo John Wick nebo seriálu Wednesdey.
To samé seriály, dokola doma koukáme na MASH, Dva a půl chlapa (pouze série s Charlie Sheenem), Big Bang Theory. Zkoušeli jsme nějaké nové věci Twisted Metal byla dobrá ujeťárna ale znovu se na ni koukat nebudu, Fallout jsem nedokoukal, Terannova hrůza, Prvních 100 nekoukatelný....
PS Pravidelně mě zaráží jak jsou hlavní postavy strašně hloupé (Viz právě prvních 100 nebo Danerys jsem blbá jak tágo z GoT)
Ono se stačí i podívat na nějaký žebříček, pro nás nejbližší asi csfd - ve 100 nejlepších filmech je jich 6 mladších než 10 let z toho dva animáky, co se týká jejich kategorie nejoblíbenější filmy tak tam není žádný mladší deseti let.
Ale abych nedštil jen síru, třeba Amazoňácký Reacher (podle knižní předlohy) byl super. -
-
"To už opravdu došli dobří scenáristi?"
Nedošli. Ale jenom producentům se nechce platit vysoký honorář dobrým scénaristům.
Bohužel většina lidí se rozhoduje, jestli navštví kino či koukne na televizi, jenom na základě známém jménu herce a ještě jak je dobrý trailer. Na kvalitu scénáře kouká málokdo.
-
Tak zrovna Barbar Conan je podle knihy :D
-
-
Nejjednodušším mustrem pro řešení problému troj media (film - Hra - Kniha/komiks) nám pravidelně představuje WB (nebo dost často spíš představovalo) - ať vezmeme naprostý klenot v zpracování Moderního Batmana, nebo dobře ucházející a podceněný Mad Max i případná díla kolem Harry Potter a LoTR. (snad u žádného ze zmíněných nejde říct že by šlo o zneuctění) A zásadním problémem je délka do které musíte vzájemně děj přenést + obsáhlost rozsahu spektra stylů děje v jedné hře (hororové sekce, komediální, akční, emocionální drama...) Jednoduchou interpretaci v tomto má Call of Duty kde jde +/- kopírovat jako děj okolo dvou třech vojáků kde na konci dojde k protnutí linií a je hotovo víc není co dodat a máte cca s hodnocením 70% akční film s možným emocionálním drama. RPG je vždy minimálně na trilogii natáčenou na jednou - už jen pro zachycení vývoje děje i postav - první vždy chce vytvořit emocionální zainteresovanost ( řadová osoba která aspoň do půlky neobjeví svou předurčenost k změně osudu - trening/leveling time (+ trochu emocionálního drama s nepochopením svých údělů) s úvodní orientací v ději a v poslední třetině kataklysmatický jev rozbíjející nastavené vazby = v základě cliffhanger do Akčnější tématiky děje (bod s prostým "vstaň a bojuj") - druhý díl je heroickou epopejí (a u některých námětů stačí = ne vždy se ve hře objeví další zvrat s tím že dosavadní nepřítel byl jen loutka) - třetí je opravdové finále (hrdina zná svět motivace a emoce se vněm usadily a jde si pro zasloužený konec) a bohužel často i pojímatelné v kratší podobě než přechozí části (i proto tak dobře sedí forma seriálu hrám) = většinou půjde i o uzavřenou formu obsahu. ( a samozřejmě nehodící se pro každou hru kde 50% vývoje dělají vedlejší příbehy = tam je prostě odsouzeno k seriálu/sérii knih) - pak už zbývá jen právě verze WB s volnými inspiracemi a využitím ducha nebo formy světa jako opravdové podstaty příběhu a opravdové části co spojuje Hru, film i případnou knihu.
-
Nechápu smysl tohoto článku. Hra a film jsou dvě naprosto odlišné věci. A v první řadě jde u obou o zisk, o nic jiného. Žádné filozofické bláboly na tom nic nezmění.
-
-
Moc nedáváš smysl. Pokud film dle nějaké předlohy dopadl jako trapný propadák, tak tvůrci moc velký zisk nezískali. Očividně někde udělali chybu.
-
-
Díky za zajímavej článek, vesměs s ním souhlasím. Jedna věc mě ale zarazila, a slyšel jsem ji už i od Pavla Makala (asi v nějakým podcastu). I Pavel mluvil o Detektivovi Pikachu jako o něčem výbornym v porovnání právě se Sonicem. Nečekal jsem, že podobnej názor si přečtu znova, skoro mi přijde, jak kdybych koukal na jinej film.
Za mě je Detektiv Pikachu absolutně průměrnej film, kde to navíc zachraňuje bohužel jen pár hlášek R. Reynoldse a jedna scénka s mimem. Timhle už si protrpět nepotřebuju a nefunguje to ani jako dětskej film, protože ta akce/humor je tam dost nulová.
Sonic je sice taky dost pitomej, ale minimálně neteř se u toho bavila a má to dostatečně kvalitně zpracovanou akci, aby se u toho člověk neuzíval. Plus tomu vypomáhá Carrey a výborný herecký obsazení všech těch potvor.
Docela by mě, Aleši, zajímalo, proč je D. Pikachu i pro tebe tak zajímavej film.