Super komenty všech.

Snažím se hrát na střední obtížnost, a pokud mozno, tak spíš na o něco těžší, např. předposlední, pokud jsou možnosti 4 anebo 5.

Co si pamatuju, tak snižovat na nejlehčí jsem s těžkým srdcem musel naposledy u Callisto Protocol, kde byl ten závěr fakt totálně přehnanej oproti zbytku hry, a pak mě ještě nebavily na vyšší obtížnost poslední dva bossfighty v Jedi Survivor, na to sem fakt neměl čas ani prostor, opakovat to v rámci xx hodin furt dokola...

Ja hry nedohravam ze dvou důvodů. 

Nedostatek času, takže se mi špatně naskakuje do rozehraných příběhových her, takže je většinou uz ani nepustím.

A druhy je, ze mezi tim vyjde jiná pro mě zajímavá hra, nebo jsem ovlivněn okolím a začnu hrát neco jiného. ( Co taky nedohraju ) 

Naposledy se mi podařilo dohrát tahovku Mechanicus, protože Steam Deck na dovolené a když vám spí dítě v posteli, tak s přítelkyní stejně nemůžeme nic dělat. 🤣

Spíše určití hráči zblbli ze Souls her, ono tomu pomohli i novináři  s tím meme, jak všechno přirovnávali k Dark Souls. 

Dark Souls bylo skvělé kvůli world buildingu, atmosféře, lore, mytologii, hudbě, artu a obtižnost byla jen jeden aspekt toho úspěšného kola, ovšem určitá klika hráčů si udělala špatný dojem, že je to postavené na obtížnosti a ty klony těch her většinou nabízí jenom tu obtížnost.  Pro tyhle hráče musí být vše strašně těžké, jinak to není zábavné. Chyba lávky.

Prakticky všechno hraju na normal-střední obtížnost. Výjimkou jsou stealth hry typu deus ex, které hraju na nejtěžší, aby to plížení mělo grády:) taky skyrim nebo teď oblivion remaster hraju na expert, protože normál je moc lehké a je těžké zemřít. Takže hlavně záleží na balancu hry. Někde je easy prakticky střední obtížnost a někdy je to obráceně.

Jinak snížit se na lehkou obtížnost se mi taky s lehkým srdcem úplně nedaří. Připadám si jako lama, obtížnost pro casualy. Snažím se hru naučit, protže ono je to často spíš o pochopení toho jak hru správně hrát. Ono už ty popisky u voleb, easy je pro hráče kteří nejsou obeznámeni se hrou tohoto typu apod. přeci jenom, když člověk hraje 30 let :D

Vědu bych z toho nedělal. Podívejte se někdy na Steamu na statistiky u achievementů. Celkem běžně je u spousty titulů k vidění, že zatímco třeba 1. kapitolu hry úspěšně absolvovalo 70% hráčů, achievement za její dokončení už má pouze 15%. 

Když jsem v devadesátkách s hraním začínal, tak jsem jako kluk hrál všechno na nejjednodušší obtížnost (a někdy i s cheaty). Chci hru dohrát, tak proč bych si to měl komplikovat? Později jsem u her, které mě zvlášť bavily, zkoušel druhý průchod na některou z těžších obtížností, ideálně na nejtěžší, pokud pro mě byla hratelná.

Dnes většinou začínám na střední obtížnosti, na kterou byla hra primárně navržená a občas pořád zkouším i ty hardcore výzvy při druhém hraní. Snižovat obtížnost mi až tak moc nevadí, ale beru spíš jako špatný design hry, pokud mě k tomu donutí během závěrečného boje, ve kterém nefunguje můj styl, se kterým jsem prošel v pohodě celou hrou.  Učit se nové taktiky uprostřed hry mi nevadí, ale zazděný závěr rád nemám.

Jinak mám rád detailní nastavení obtížnosti, kde si můžu vypnout hromadu berliček pro začínající hráče, nastavit vyšší obtížnost puzzlů nebo přidat na realističnosti chování zbraní a vybavení při zachování rozumné obtížnosti bojů, ve kterých nepřátelé nejsou houby na náboje, které mě odpraví jednou ranou. Zároveň jsem rád, že tam ty berličky a nižší obtížnosti jsou, protože to pak můžu půjčit i dětem, které to budou schopné hrát samy.

Zalezi od titulu… v niektorych hrach easy sposobi, ze ta hra je nudna, pretoze sa vytrati challenge a strati zmysel 60% level dizajnu a hratelnosti.

Najhorsie su hry, ktore naviazu platinum achievement na urcity stupen obtiaznosti ktory sa odomkne az po prvom prejdeni hry ako napr. Yakuza 0

Hraji příběhovky, když jsem v devadesátkách s hrama začínal, furt jsem tam chtěl vidět ten "film", nebo náhradu filmu, příběh. Ač to tehdy v náznaku zaručovaly jen adventury. (Beneath a steel Sky, Gabriel Knight)

Dnes jsou příběhové hry dovolím si říci filmovostí i nad některými filmy samotnými a já chci vidět konec :)

Takže typicky u bossů někdy obtížnost potupně snížím (Jedi Survivor), protože na to fakt nemám.. No a co? Furt lepší, než "film" vypnout těsně před koncem.

PS: vím že článek je o jiných než typicky příběhových hrách..

Já tedy osobně jsem vždy hrál hry na easy nebo normal protože já hraji hry na odreagování a minulý rok jsem si koupil rise of the ronin a byl mile překvapen že tam je easy obtížnost Musim říct že pecka ale pak po dohrání se objevila obtížnost midnight a to už jsem nemohl hrát bylo to až na trhání vlasů je to také důvod proč nikdy neskusím elden ring nebo dark souls 

Tak to já se snižováním obtížnosti nemám vůbec problémy. Když mi za to ta hra stojí, nedaří se mi dostat se dál a je tam ta možnost, klidně si obtížnost snížím. Takhle mě svého času štvalo, že když jsem zkoušel A Plague Tale: Innocence, tak mě tam ty akční sekvence strašným způsobem otravovaly, některé souboje jsem musel mockrát opakovat. Až jsem to v určitou dobu vzdal, protože mi to za ty nervy nestálo. Ale kdyby byla možnost tyto akční pasáže zjednodušit (nebo ideálně úplně vypnout), určitě bych to dohrál...