Ve čteních z této první neděle liturgického roku převládají dvě témata: příchod Pána a bdělá připravenost. Spíše než o dvě témata se však jedná o dva „pohyby“: Pán přichází – pojďme mu naproti; Bůh přichází k člověku, ale setká se s ním jenom ten, kdo se nachází na cestě k němu, kdo je připravený. Tyto dva pohyby jsou popsány velmi příhodně také v podobenství o deseti pannách, což je podobenství svou povahou ryze adventní: „Ženich je tady! Jděte mu naproti!“ (Mt 25,6)
Ten první pohyb náleží Bohu, poněvadž on je už i skrze svou definice „ten, který přichází“, a to nejen v tomto případě, ale vždy. Dějiny spásy, jež dnešní liturgie opět otevírá, jsou ze své podstaty dějinami Boží iniciativy vůči člověku, jsou připomínkou mnoha jeho „příchodů“ k člověku, které pokud se všechny sjednotí, utvářejí obrovský advent, jenž se rozpíná mezi stvořením a paruzií.
V dnešní době však převládá nad vzpomínkou na jeho minulé příchody myšlenka na jeho příchod budoucí. O budoucím mimořádném zásahu Božím hovoří Izaiáš v prvním čtení. Zdá se, jako by chtěl přesunout pozornost svých současníků od velkých Božích skutků učiněných v minulosti (Abrahám, vysvobození z Egypta, uzavření smlouvy) a obrátit ji kupředu. „Stane se v posledních dnech: Pevně bude stát hora s Hospodinovým domem (tedy poznání a uctívání pravého Boha) na vrcholu hor, vyvýšena nad pahorky“ (překoná tedy všechny falešné modly). „Zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože“ (nastane tedy doba spravedlnosti a pokoje). Tímto způsobem byla představována nadcházející mesiášská doba.

My však nepřipomínáme toto starozákonní očekávání jenom z apologetických důvodů (abychom dokázali, že nalezlo své naplnění v příchodu Krista), ale rovněž jako výzvu pro náš duchovní život. Je to „znamení pro nás“, které k nám hovoří o Boží věrnosti ve vztahu k jeho zaslíbením, a především nás učí žít v očekávání. Z Ježíšových slov pronesených v evangeliu jsme mohli rozpoznat, že i my jsme lidé, kteří něco očekávají.

Ježíš vlastně ani tak nezdůrazňuje, že jednou nastane příchod Syna člověka, ale vyzvedá spíše „jakým způsobem“ tento příchod proběhne: „Až přijde Syn člověka, bude to právě tak“ (tedy neočekávaně jako příchod zloděje, děsivě jako příchod potopy za dnů Noeho). Téměř všechna Ježíšova podobenství směřují k tomu, aby posluchače postavila tváří v tvář této eschatologické perspektivě, poté co mu uzavřela všechny průchody a odstranila falešné jistoty, ke kterým se obvykle utíkáme, když se chceme zřeknout naléhavého rozhodnutí. V tomto okamžiku pro nás nemají tak velkou důležitost diskuse exegetů o tom, jestli tím Ježíš myslel na svůj velmi brzký příchod – ještě během života své generace – nebo na příchod někdy v daleké budoucnosti; jestli se spletl v čase, nebo zda se naopak o čas vůbec nezajímal, což se zdá být pravděpodobnější. Rozhodnutí, které po člověku žádá – a motivuje ho svým návratem – je „osobním“ rozhodnutím; dotýká se právě jeho, a ne abstraktního světa nebo dějin. Proto je stále aktuální a bezprostředně blízký pro kohokoli – samozřejmě i pro nás – kdo je otevřený k naslouchání jeho slova. Pro toho, kdo je schopen nastavit svůj sluch, se v každém výroku z Písma nachází výzva a napomenutí, jež adresoval prorok králi Davidovi: „Ty jsi ten člověk!“ (2 Sam 12,7), neboli teď se mluví právě o tobě. O tom, co se stane se mnou při příchodu Pána, se rozhoduje nyní, v odpovědi, kterou dám na jeho slova, jež ke mně hovoří o bdělosti, připravenosti a takovém způsobu jednání, jako by již stál za dveřmi: poněvadž on už za těmi dveřmi skutečně stojí!

Tak jsme se dostali až k druhému „pohybu“ – k naší cestě vstříc Ženichovi, který přichází. Tato myšlenka prostupuje v různých podobách celou bohoslužbu slova dnešní neděle. Izaiáš říká: „Vzhůru, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Jakubova Boha! Ať nás naučí svým cestám, choďme po jeho stezkách,“ a v responzoriálním žalmu jsme společně opakovali: „Do domu Hospodinova půjdeme s radostí.“ Pavlovi byl (ve druhém čtení) svěřen úkol převést tuto výzvu do konkrétních životních souvislostí, poněvadž eschatologická rovina Písma se nevyčerpává pouze v čistém a abstraktním „pozvání k rozhodnutí“ (jak se nám snaží tvrdit jistý soudobý radikální teologický směr), ale vyjadřuje rovněž, jakým směrem se má takové rozhodnutí ubírat, jaký obsah má nést a jaké formy na sebe vzít.

První věc, kterou Pavel doporučuje, je „probuzení ze spánku“, nebo řečeno důrazněji: Obraťte se! Svatý Augustin přirovnává takový stav k bdělosti nad obrácením, k polospánku, v němž už polovina lidské vůle, která je probuzená a vydala se na cestu k Bohu, přikazuje druhé polovině, aby dále nespala, probrala se a učinila rozhodnutí. Spánek nebo polospánek nejsou jenom stavem toho, kdo se nachází v těžkostech hříchu nebo žije v zapomenutí na Boha, ale jde také o vlažnost, nerozhodnost nebo přijetí kompromisu – o takové „zamlčené“ křesťanství, které bychom mohli vhodněji pojmenovat jako „pohaslé“ křesťanství. K těm, kdo se v takovém stavu nacházejí, obrací apoštol Pavel svou pozornost také na jiném místě, kde předkládá svou upřímnou výzvu: „Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých, a Kristus tě osvítí“ (Ef 5,14). Zůstat bdělí a v plném stavu vlastního sebeovládání, s otevřenýma očima pro přijetí (či darování) světla, jako je tomu během dne; skutečně asi není lepšího komentáře Ježíšovy výzvy, která zazněla v dnešním evangeliu: „Bděte!“

Podobenství „oblečme se do výzbroje světla“, jež následuje v úryvku z Pavlova listu, je na první pohled velmi zvláštní. Tento obraz je však o něco dále vysvětlený, když Pavel říká: „Ale oblečte se v Pána Ježíše Krista a nepečujte o tělo tak, že by to vyvolávalo žádosti.“ Výsostnou zbraní světla je Duch vzkříšeného Krista, který jako jediný dokáže pomoci překonat temné skutky tělesných žádostí vyjmenovaných v úryvku: hodování a pitky, necudnosti a prostopášnosti, svár a závist. „Jestliže však s pomocí Ducha ničíte záludnosti těla, budete žít“ (Řím 8,13).

Byla to právě dnes připomínaná slova svatého Pavla, která u svatého Augustina způsobila poslední krůčky na cestě k obrácení; nacházel se v jedné milánské zahradě a byl ponořen do zápasu mezi „dvěmi vůlemi“, když v tom uslyšel tajemný hlas zpívající: „Tolle, lege“ – „Vezmi a čti!“ Vzal tedy Bibli, otevřel ji a přečetl si tato Pavlova slova, jež hovoří o probuzení ze spánku, a nalezl v nich pokoj a světlo pro své srdce. Konečně se mu podařilo dospět k jasnému rozhodnutí před Bohem.

Mluvili jsme o našem očekávání. Nesmíme se však nechat oklamat významem tohoto pojmu; to naše očekávání už není stejné jako očekávání lidí starozákonní doby. Nejde už jenom čistě a pouze o očekávání, ale rovněž o připomínku a přítomnost. O připomínku z toho důvodu, že ten, koho očekáváme, již přišel (což si připomínáme během vánočních svátků); přítomností je jeho stálé zůstávání s námi. V jeho slovu, kterému jsme naslouchali, byl On s námi; v jeho eucharistii, kterou budeme nyní slavit, je On s námi. Křesťanský advent je radostným vykročením na cestu k tomu, kdo kráčí s námi po našem boku.

Se svolením převzato z knihy: Raniero Cantalamessy: Slovo a život, Zamyšlení nad Božím slovem pro neděle a svátky v ročním cyklu A, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Kniha je součástí publikací pro liturgický rok A.

Evangelium
Jan 1,29-34
Text lze dobře pochopit jako katechezi, která stručně a názorně ukazuje, kdo je Ježíš: je to ten, kdo je větší než Jan Křtitel, ten, který snímá hříchy - tedy Mesiáš, nositel Ducha. Toto poznání nemá Jan jen sám ze sebe, ale z Božího přispění. Zatímco Jan je svědkem, Ježíš je ten, o koho jde, v koho je třeba uvěřit.


K úvaze
Zvláštní pozornost si asi zaslouží pojem "svatý", kterým Pavel označuje korintské křesťany. Naše náboženské povědomí zná totiž toto slovo prakticky jen jako označení vynikajících lidí, církví uznaných, kteří v životě projevovali "ctnost v heroické míře" (jedna z podmínek uznání za svatého) - tedy označení lidí vyjímečných, vzorů, což vede k následování, ale také k laciným výmluvám. Lidé si jsou totiž právě vědomi toho, že nejsou nijak výjimeční, každý se s hříchem potýká. A tak se za svatého nepovažuje, případně ani považovat nechce. Ovšem, všichni neděli co neděli říkáme, že věříme "v jednu, svatou, všeobecnou... církev". Je tato "církev svatá" něco mimo nás? Naše náležení do církve je též naší účastí na svatosti, která je dána posvěcením, tedy ospravedlněním, v Ježíši Kristu.

Myšlenky k promluvě
1 Kor 1,1-3
Kdo byl Pavel, to celkem víme. A proto nás nepřekvapuje, že sebe sama označuje za "povolaného apoštola Ježíše Krista". Pavlovo konání i jeho autorita na ničem jiném nespočívá, než právě na tomto "povolání" a "poslání" (apostolos = poslaný).
Ale kdo byli korintští křesťané, kteří jsou označování jako "svatí", "povolaní do stavu svatých"? Vynikající společnost? Poloviční andělé? Elita v tehdejším křesťanstvu? Vůbec ne! Z další části dopisu vysvítá, že byli mnohdy chybující, hádající se, nechápající, oč v křesťanství v posledku jde. Proč je tedy Pavel nazývá svatými? Rozhodně ne ze zdvořilosti! Ani ne v nějakém nadneseném významu. Ale proto, že byli "posvěceni v Kristu Ježíši". Jejich svatost je v prvé řadě věcí Kristovy milosti, následek vyvolení - křtu. Je to tedy "to Boží", co v nich bylo křtem, milostí uskutečněno. Něco, co tu je a co oni vlastně mají v sobě objevovat. Což ovšem neplatí jen o křesťanech tehdy v Korintě, ale o všech a vždy, tedy i o nás.

My jsme v paradoxní situaci. Pro většinu křesťanů je svatost něco, co sice u druhých (světců) právem uctívají, ale co se jich samotných jakoby netýká, s čím nemají nic společného. A tak je už jen krůček k tomu, aby křesťan považoval sebe samého bez pochybností za "obyčejného člověka", za někoho, kdo se musí starat o svůj život jako ostatní, trochu poctivě, trochu ne - jak to zrovna jde - jako někdo, kdo se sice modlí, chodí do kostela, věří, nedělá snad velké hříchy, ale kdo je vlastně svým smýšlením, postojem, jistotami tak trochu jako ostatní, protože, jak si říká, to snad ani jinak nejde. A svatost - to je něco, co pro něj leží nanejvýš v budoucnosti, až nebude mít starosti, až bude mít čas, až děti vyrostou, až bude v penzi.

Z pedagogiky je známo, že člověk, kterému se stále opakuje, že je neschopný, nesamostatný, prostě k ničemu, po čase skutečně takovým bude, že se přizpůsobí tomuto obrazu, který je mu stále předkládán. Zrovna tak křesťan, který si na sobě žádné stopy svatosti (tedy Božího působení!!) nepřipouští, se asi skutečně stane po čase tím, kdo je jen "jako druzí".

Jde tedy o to namlouvat si, že jsme něco, čím ve skutečnosti nejsme? Vůbec ne! Jde ale o to, uznat, co s námi ve křtu udělal Kristus. Uznat, že skrze něj jsme se stali Božími, a proto svatými. A na tomto sebevědomí stavět a žít jako na nejhlubší pravdě, kterou o sobě samých (a taky o druhých křesťanech!) víme.