Nicméně o připravovaném RPG z jeho dílny asi stejně ještě nic neřekne... Když se nerozpovídal ani v re-playi... kde "rozhovor" s Danem byla spíš úplně zbytečná... blbost.

Díky.

Zajímavé, že hodně videí které mají větší sledovanost než FC jsou na youtube vesele pořád a nikdo je namaže. Přitom tam jsou trailery a všechno možné.
To asi mažou nějak náhodně.

My vás Maďary taky zrovna upřímně nemusíme. :D

Takhle ostré hranice samozřejmě platí v ideálním světě. Tak např. existují aspekty, které jsou na hraně zaměřenosti na postavu/hráče, jde o nějaký kompromis. Některé tělesné/intelektové schopnosti suplují interaktivní "minihry" (šerm, hackování zámků apod.) - nikdo po mě tedy nechce, abych opravdu uměl máchat s mečem (abych uměl německy), ale nelze popřít, že mistička vah už se překlání od postavy k hráči. Zase tedy nastupuje určitý kompromis. Např. F3 to řešil tak, že nesplňoval-li hráč minimální hranici vědy, nemohl se vůbec pokusit o hack počítače, pokud ji splňoval, nastoupila minihra (provedení bylo sice totální vopruz, ale myšlenka zajímavá) - kompromis. Většinou se ale dá poznat, jestli se hra drží svého konceptu/základů, nebo jde proti nim. Cyberpunk (z toho, co víme) chce být o skillech a rozličných povoláních/postavách, řešit různé překážky v podobě implantátů (analogicky s inteligencí pro určování předmětů v BG), přičemž jde ale jen o penalizaci postavy, jejíž hráč neovládá daný jazyk. Přitom pravděpodobně budou ve stejné kategorii implantáty, které hráči taktéž něco propůjčí (větší síla), ale nijak se nebudou týkat hráče. Zacílení tudíž skáče z postavy na hráče bez jakékoliv vnitřní logiky, bez jakýchkoliv zákonitostí. IMHO spor... A závažnost tohoto problému poroste přímo úměrně významností této mechaniky...

Nebavím se tedy o FPS/závodních hrách (ani o nich nic nevím, nehraju je), netvrdím, jak má vypadat ideální RPG...

Asi jsme se v mnoha bodech nepochopili a nejsem dost dobře schopen reagovat na pasáže, které se podle mého názoru nevztahují k tomu, o čem mluvím. Zkusím to tedy analyticky vysvětlit a snad se mi nepřímo podaří na tvůj příspěvek odpovědět.

1) Triviální fakt: nelze ignorovat to, "co" je mezi židlí a klávesnicí 2) charakteristika úzce vymezeného subžánru RPG: hra zpravidla stojí na mechanikách a statistikách, které odrážejí zákonitosti daného univerza; umožňuje vytvořit si postavu, která nemusí mít nic společného s hráčem, jelikož její charakteristiky jsou postihnuty herními mechanismy (SPECIAL ve Falloutech, vlastnosti v DnD, DA, Arcanu, skilly, dovednosti apod.. 3) Jaká kombinace plyne z 1) + 2): Když si od svého "JÁ" abstrahuješ své tělesné a intelektuální schopnosti, co zbývá? V herní filozofii to zpravidla bývá svobodná vůle, motivace, hodnoty, mravnost, temperament, rozumnost (tu nevyjadřuje inteligence, inteligence se vztahuje k faktickým vědomostem, k chápání rozličných mechanismů - kombinatorika, numerické vztahy apod. - je pro mysl tím samým, co pro tělo síla/obratnost/vytrvalost) - tedy to, co by se dalo považovat za něčí "vnitřní identitu". Všimni si, jak se většina her stavících na tomto konceptu celkem věrně drží nastavených pravidel. Všechny tělesné a intelektuální schopnosti postihuje hra, tzn. existuje vzoreček, který ze síly/obratnosti odvozuje sílu úderu, z inteligence poznání předmětu/faktu či maximální počet kouzel, ze skillu zacházení se zbraněmi tvoje bojové schopnosti atd. atd. Takže to, jak jsem silný, jak jsem vzdělaný ve věcech fiktivního univerza (včetně jazyků) se vztahuje k postavě a hra to všechno odvozuje právě z postavy, nikoliv z hráče.

Hráči dává do rukou kontrolu nad "identitou" postavy, jde právě o ten nelineární a interaktivní role-play prvek (v něm se odráží tvé hodnoty, tvá rozumnost - jaké prostředky volit k danému cíli, tvůj temperament, tvoje strategie, tvoje taktiky...). Nakonec se tedy ukazuje, že chce-li hra v úplnosti nabídnout možnost role-playe, musí za fiktivní charakter převzít všechno, co hráč zastoupit nemůže (tělesné a intelektové schopnosti) a nechat mu volnou ruku v tom, co ovlivnit může (můžu např. hrát člověka, který je zbabělý a na prachy, přestože takový není, ale nikdy si nemůže "hrát" na schopného střelce/ vzdělaného vědce).

Dobře nadesignovaná hra vlastně nedělá nic jiného, než že veškerou nadstavbu dělá naprosto v souladu s konceptem. Dalo by se říci, že konečný produkt z hlediska funkcí vyplývá ze základních pilířů hry. Kde tomu tak není, jde IMHO o naprosto objektivní chybu a selhání; tak se ve Skyrimu, u něhož je jedním z pilířů naprostá nelineárnost, neobjevují v questech volby, které by postihly alespoň několik málo základních osobnostních archetypů. Ve výsledku máš chrabrého rytíře, který nemůže jinak, než se přidat ke guildě zlodějů, nebo jejich očividné zločiny zbaběle ignorovat... Je to spor v naprosto stejném duchu, jako kdyby ti hra povolila pouze koženou zbroj a boj s magií, přestože se o ní říká, že je v těchto aspektech nelineární... Je to schizofrenní design, je to popření vlastního konceptu - objektivně. Je to podobné, jako když ti v matematice nevyjde zkouška. Např. Arcanum nepopírá samo sebe. Arcanum v souladu se svými základy vychází v boji ze síly postavy, v počtu zapamatovaných schémat z inteligence postavy, zatímco dojde-li na volby, resp. na cokoliv z množiny "identity", dává kontrolu do rukou hráči. Naprosto tedy splňuje to, co je jedním z jeho pilířů: zaměřenost na postavu/možnost nelineárního role-playe. Pokud by ti při učení nového schématu najednou vyskočilo okno, které by ignorovalo inteligenci postavy, ale místo toho by na tebe vyskočilo schéma variace na Newtonovu mechaniku s časovým limitem, jde o špatný design: Proklamovali jsme, že cílíme na co nejvěrnější hraní role, přesto interakci odvozujeme z hráčových schopností...

Perfektně to lze udělat jen tak, že:
- mateřský jazyk hráče bude mateřským jazykem postavy
- cizí in-game jazyky, kterým postava nerozumí, musí být zároveň jazyky, kterým nerozumí hráč. Aby se vychytaly všechny situace, bylo by nutno, aby takové jazyky byly buďto nově umělé (LOTRovská sindarština) nebo, jak se hezky česky říká, "gibberish" (mumlání Simíků). S prvním se nikdo patlat nebude (a taky by to fungovalo jen do momentu, kdy ten jazyk někdo začne studovat) a druhé by působilo trapně.

Ale jinak, pamatujete, že v Planscape Torment lite verze něčeho podného byla? Tzv. Jazyk mrtvých aneb schopnost Mluv s mrtvými.

"Na každej pád mi ale přijde, že to zbytečně hrotíš." - To je v mém případě klidně možné, mívám s tímto nedostatkem osobnosti problémy často...

"Jak to ostatně chceš řešit jinak, aby to pro tebe bylo čistý?" - No právě, vůbec bych to do her, které principiálně komunikují s hráčem, ne s herní postavou, nedával. Vidím to jako perfektní prvek např. pro takové Watch Dogs...

Bývaly doby, kdy jsem Dooma považoval za videoherní hyperrealizmus.

Je to téma na dýl, ale přijde mi, že se to všecko posouvá, jak vnímání „realističnosti“ her, tak toho, co dnešní děti unesou. Generace vyrůstající na současných Call of Duty se na ně v dospělosti bude dívat s úsměvem stejně jako my na Dooma, řekl bych. Tam v budoucnosti to bude zase o chlup „realističtější“ a tak pořád dokola.

Dneska už děti taky nedostane Mládí v hajzlu, který nám tehdy přišlo super erotický. The Times They Are a-Changin'.

Beztak se ale u Grygarů budou především hrát dívat na hvězdy.

.

Jo s tím souhlasím. Pravda, že pár pixelů nás nemohlo tolik ovlivnit, ale tak třebas ten Mortal Komabt byl až supr real, hlavně tolik rukou kolik vypadlo z postavy při fatalitě :D mno CoDko bych jim určitě nepustil :D Ale takovej Dishonored. Já tak nějak doufám, že stejně si najdu i v té době čas na hraní a děcko bude spíš takovej coop parťák (starý chlapáky ženy na lanku už jen tak nepustí). Jo a GTA to zase souhlasím s Mart9 .. krom ježdění v tom věku nic jiného nebavilo. V té době abscence češtiny a přece jen jsem se začal pořádně učit anglicky až po podlehnutí k sérii Final Fantasy. Ale jak se podotklo hlavní je ta komunikace a klidně mu tam tu hru pustit, ale sledovat co v ní dělá místama. Jenže jak uhlídat to, že Pepík od vedle to může hrát a bez našeho vědomí on na návštěvách u něj bude přejíždět štětky :D

Já jsem zrovna v 10 letech GTA 3 hrál. Ovšem dodnes jsem to nedohrál, protože tehdy mě tam bavilo jezdit autama, hrát si v tom městě, ale že bych měl střílet, zabíjet lidi a plnit mise, to ne, v tom jsem žádné vyžití neviděl. No a pak už přišlo Vice City a ke trojce už jsem se nedostal...