-
Wimme, Wimme tak složité, tak složité!!, tak teologicko-filozoficky spletité a složité k věčnému teologickému a k filozofickému hloubání, na který nám jeden prožitý život už bohužel nestačí!! Jen milostná zápletka tohoto mysteriozního road-movie snímku je pro mě jediná duležitá a plně srozumitelná!! Láska je mocná čarodějka a dokáže už snáze přemoci, překonat všechny uzkosti z panické poruchy a i deprese z blížící se smrti, i ty post schizofrenní?!! Ptám se sám sebe, snímek chápu jako odkaz na "Sedmou Pečet" Ingmara Bergmana. To pozorné, laskavé, vstřícné a pečlivé naslouchání svým vlastním pocitum a pocitum druhých lidí a rozjímání nad nimi je divákovi tak trochu zpětnou vazbou ve filmu dojímá jak jinak než u Wimma Wenderse vždy až k slzám - právě tato citlivost, tato (hyper) senzitivita a skrze ní chápaná a pojímaná lidská empatie je popisná pro road-movie Wimma Wenderse více než cokoliv jiného!! Wimme díííííky, velké díííííky za tvé vyjímečné a bohužel stále ještě divácky nedoceněné filmy!!
-
Pro mě též hodně nadsázka a fikce, ale mnohem duležitější odkaz na "Sedmou Pečet" Ingmara Bergmana, který stojí za divácký zájem a za pozornost. Film náročný na přemýšlení a na intelektuální až teologicko filozofické hloubání nad smyslem života a smrti i nad učelem a posláním fotografie a vubec fotografování. Hlavně a především je to film o empatii, o laskavém a pečlivém vzájemném naslouchání si, o partnerské lásce a duvěře, o porozumění... svým uzkostem a depresivním stavum... atd.
-
Vyprávěne v metaforach a v jinotajich na Bergmanovsky způsob, s odkazem na Sedmou Pečeť Ingmara Bergmana a domníval jsem se že mně je film svou filozofickou hloubkou srozumitelný, ale v nejmenším vůbec není. Neznám a nezajímám se o teologii a dějiny Palerma, což je zapotřebí znát k širšímu pochopeni filmu. Film na hraně, na pomezí milostného příběhu v žánru typického Wendersovskeho road- movie je přesto nápadite a sugestivní i hluboce dojemne. Vše umocňuje mimoradne skvěla kamera Franze Lustiga - při sledování filmu mám vždycky naopak pocit že sám stojím za kamerou a určuji každý svenk a pohyb a najezd kamery. Právě přesně to na kameramanovy Franzu Lustigovy tolik nesmirne obdivuji a miluji.
-
To vzájemné pečlivé a laskavé empaticke (soucitne) naslouchání jednoho druhému s vcitenim se do pocitu druheho, ty nezapomenutelné nesmirne vlidne a laskavé a upřímné výrazy ve tváři mě pokaždé dojímá k slzám, když srdce z toho hori a plane touhou tolik obdivuji a miluji a uznávám u road movie filmu Wimma Wenderse - nejvíce právě u LAND OF PLENTY a u PALERMO SHOOTING, bohužel mysteriózní a filozofickou hloubkou na přemýšlení u diváka hodně náročny film, který vyžaduje k jeho porozumění opakované shlédnutí. Tolik závěrem.
-
Jak nesmirne důležité je umět naslouchat druhým lidem a svým osobním pocitům. Film je jedno velké rozjímání nad svými osobními obavami a strachem s úzkostmi a depresemi s vecnym hledáním toho z čeho u sebe pramení a mimo jiného film je i rozjímáním nad smrtí a svým osobním svědomím s pripadne s blížícím se koncem svého života. Krom toho film je rozjímáním nejvíce nad otázkou autentického partnerského vztahu a přičemž pointou filmu je to že všechny dosavadní obavy a případný strach z umírání, své osobní úzkosti a deprese, které s tím úzce souvisí lze přemoci a překonat jedině skutečnou partnerskou důvěrou. Z podmanive kamery v rukou Franze Lustiga je znát duševní klid a mír v sobe i okolo sebe samého. Potřeba a nacházení své duševní pohody začíná uvnitř partnerské důvěry v neklidne v přespříliš v uspěchané a zmatene dnešní době. Porozumění druhým lidem začíná skrze sebe samého...jinak film je poctou snímku Sedma Pečeť režiséra Ingmara Bergmana, jemuz je tento film věnován. Díky Wimme!!
