-
Rus Andrej Tarkovskij, "filozofický filmař", byl neštastný člověk, kterému až na výjimky nebylo nikdy Sovětským a komunistickým totalitním režimem nikdy dopřáno natáčet ve své zemi, kterou kulturně miloval i hluboce nenáviděl, své filmy tak jak osobně chtěl, a to umělecky vždy vyjádřit (filozoficky nakonec) svobodně. Jako člověk komunistickým režimem ve své zemi hluboce trpěl podobně jako ruský protirežimní pravoslavný folkař Igor Talkov, dva rozdíly - protirežimní zpěvák Igor Talkov byl Sovětským či komunistickým totalitním režimem, pro který byl svými texty svých vlastních písní nepohodlný, ukladně zavražděný, kdežto Rus režisér Andrej Tarkovskij zvolil svobodně umělecky vyjádřit a prostě dokázat natočit své pozdní filmy raději v "politickém" exilu., v politickém vyhnanství, nevím zda uvozovky jsou správné, protože Andrej Tarkovskij Sovětský a komunistický režim hluboce nenáviděl (jeho rodina režimem byla perzekuována, otec Tarkovského byl slavný básník) a stejně jako folkový pravoslavný zpěvák Igor Talkov s ním marně bojoval po celí svuj život. Marně, protože nikdy nemohl zvítězit, u Rusu snad, ale změnit těžkou politickou situaci ve své zemi, v Rusku svými filmy nedokázal, nemohl. Andrej Tarkovskij na to potenciál možná měl, ale nevěnoval se mimo své rané snímky jakými kinematograficky byli "Válec a Housle" a "Ivanovo Dětství" ostrému vyhraněnému kritickému realismu, který poznamenal jeho ranou filmovou tvorbu snímku "Válec a Housle" a "Ivanovo Dětství". "Ivanovo Dětství" to už byla velká poetická nadsázka o ztraceném dětství malého chlapce, o ztraceném snění malého chlapce umlčeného válkou a svou dobou. Inu Ruský režisér Andrej Tarkovskij není intelektuálně divácky vubec pro mě, nedosáhl takového silného a hlubokého kritického realismu skrze hodnoty Evropské kinematografie, za které se postavily švéd Ingmar Bergman, Wim Wenders, Michal Haneke a další... právě psychologické filmy švéda Ingmara Bergmana a němce Wima Wenderse (Michal Haneke a další jemu podobní), pro mě jednoho ze zakladatelu novodobé Evropské kinematografie jsou divácky věčné, nedosažitelné, nikým filmařsky nenahraditelné, ani Rusem Andrejem Tarkovskjim. Bohužel. Hluboký a silný Kritický realismus dějin (hystorické tradice) počátku Evropské kinematografie a zmíněné tradice právě toho "autorského filmu" je jen jeden jediný a navždy jím pro Evropu a okolní svět zustane nejlepším vzorem pro celí okolní svět, pro kinematografii Jížní Koreje i Iranu vyvýjející se nezávisle na Evropské kinematografii, i přesto právě tyto samotné a další země (především pro mě vzorem jsou, je Švédsko, Německo, Jížní Korea, Irán a další země) dnes mají něco stále ještě uzce už vždy natolik nerozlučně paralelně společného a to právě autorskou nezávislost a autorskou hodnotu nezávislého filmu. Tolik Tarkovskij. MARTIN DYNTAR, Hradec Králové
-
Rus Andrej Tarkovskij je mi ze všech Rusu a filmařu svými zbytečně intelektuálně už složitými filozofickými filmy nejvíce bohužel už divácky vzdálený. Jeho filmy nejsou pro mě, nemají takovou vysokou hodnotu skutečného obsáhlého kritického realismu sociálních problému doby. Jako člověk byl Andrej Tarkovskij mnohem více filozoficky nadaný, byl to neustálí filozofický "myslitel" a "hledač" Ruské duše, ale mě divácky neoslovil, ale intelektuálně nic neříkal. Snad "Ivanovo Dětství" má dnes svou kinematografickou hodnotu kvalitního Ruského filmu stejně jako autobiografické "Zrcadlo" a právě v jeho pozdní filmové tvorbě se v "Nostalgii" se Tarkovskij konečně zaměřil na smutný a neštastný život samotných Rusu mimo hranice své samotné země, mimo kraj své samotné země bez uvozovek a bez nadsázky snad právě pro Andreje Tarkovského pomalu už v odvráceném v neštastném politickém exilu, kdy raději už filmařsky unikal doslova ze své země. Ale bohužel né vždy uspěšně. MARTIN DYNTAR, Hradec Králové
