Diskuze OSOBNOSTI.cz

pěkná a čtivá studie Rilkeho ve 3 obsáhlích komentářích, která má ještě hlavu a patu narozdíl od jiného a asi je ze mě schizofrenní kryp., nenávistný idio. atd.., aneb má ostuda v komentářích na osobnostech. Bohužel, nejde napravit, ale jen mazat. Aneb jaké to je když sami nenávidíte své komentáře, které na osobnostech nikdo nemaže, a to je taky zvláštní.

Rilke, rozhodující inspirace pro Wendersovo alegorické "Nebe nad Berlínem". Rilke je nezapomenutelný básník daleko nad Puškinem.

Rilke aneb cesta k bohu a k vykoupení je nesmírně dlouhá, temná, trnitá a složitá, ale pro mě je to nejlepší Evropský básník dalece nad Puškinem, který byl pro mě osobně mnohem více srozumitelný ve své rané básnické tvorbě.

Rilke sám a jeho poezie je dnes jedinečná tím že Rilke věřil ve své křestanské znovuzrození, v příští svou křestanskou reinkarnaci, v příští život v křestanském pojetí, snad právě proto je i jeho poezie, jeho básnická tvorba tak hluboce lyricky jedinečná, překrásná a velice lyricky i nábožensky složitá, protože je filozofická. - viz. k tomu v té době ideologicky velice silná a vlivná a ideologicky nakonec pro budoucí německý Nacisty, nacistický režim Adolfa Hitlera rozhodující ezoterická nauka němce, puvodem Chorvata Rudolfa Štainera a jeho Nauky, Vědy právě o Svatém Grálu ve svých ideologicky ezotericky-mystických, v mytologických kořenech o křestanském znovuzrození, o křestanské reinkarnaci ovlivněné Tibetským Buddhismem svými ezotericky mytologicky mysticky duchovními myšlenkami rozhodujícím zpusobem předcházela (předcházelo) samotné konzervativní a ortodoxní židovské i samotné křestanské tradici, kterou samotní Germáni dějinně kulturně společensky vždy odmítali a nikdy ji hystoricky nepřijali, kterou si ve svuj prospěch ideologicky nakonec přivlastnili právě samotní nacisté v Německu. Nacisté se díky tomu nakonec bohužel sami ideologicky nesmyslně viděli, shlédli v ezoterické Nauce němce (puvodně Chorvata) Rudolfa Štainera jako po židech už samotný druhý vyvolený národ, kterým mělo být právě Německo, první byl židovský - Izrael. Germánsky Arijská a Arijsky-Tibetsky dnes zakořeněná celá Germánská slavná mytologie zneužitá za 2. Světové Války nakonec Adolfem Hitlerem ve prospěch německého nacismu vycházela ideologicky právě ze samotné ezotericky z křestansky mytologické nauky Rudolfa Štainera a právě z jeho Vědy, z Nauky o Svatém Grálu, právě o křestanské reinkarnacii ovlivněné Tibetským Buddhismem, udajně předcházela, měla nakonec svou nábožensky mytologickou doktrínou udajně právě hystoricky předcházet samotné židovské a křestanské tradici byl velký problém v poezii Rainera Maria Rilka - cítím to v jeho krásné poezii, že tomu tak někde nábožensky je a myslím si i osobně že to nakonec z jeho lyricky složité poezie dnes cítí uplně každý, kdo je s ní obeznámený a kdo Rilkeho poezii také upřímně už miluje a obdivuje stejně jako právě já. Rainer Maria Rilke ve své filozoficky v metaforicky v meditativní poezii ukryté v jinotajích samotné křestanské reinkarnace, jeho křestanského znovuzrození vždy podobně jako Tibetští Buddhisté a Indičtí Hinduisté Rainer Maria Rilke nakonec hledal a našel křestanskou Boží existenci a křestanské Boží dobro s nebývalou (nebo alespon s nebývale vyjádřenou) svou uctou a se silnou láskou už ke všemu lidskému živému kolem sebe právě nakonec v naší přírodě -a příroda samotná byla pro Rilkeho jediným zdrojem jeho krásných a hlubokých lyrických myšlenek právě samotné křestanské reinkarnace -, právě o tom a právě v tom je duležitá i pro Rilkeho tolik rozhodující jeho osobní lyrická hloubka a významná pro mě osobně všechna rozhodující lyrická krása Rilkeho pozdní poezie.. - ano Rilke skutečně dle všeho věřil anebo dokázal věřit právě v samotnou svou osobní křestanskou reinkarnaci, v e své křestanské znovuzrození a v křestanskou reinkarnaci všeho živého právě v přírodě, ve věčný koloběh křestanského znovuzrození v přírodě, a není to rozhodně už nijak zavádějící ani nijak romantický pohled v jeho poezii na jeho poezii, je to naopak hluboce pravdivé, o čem se bohužel u Rilkeho dnes vubec nemluví, snad protože se dnes už jeho poezie čtenářsky už vubec nezná. Já ji miluji, obdivuji a zbožnuji. Muj pohled na jeho poezii je vyjímečný, má studie jeho myšlenek z jeho poezie a má studie jeho poezie samotné mě udivuje a stále překvapuje - Rilke věřil že každá lidská smrt a smrt živých bytostí, at zvířecích anebo lidských se znovu někde nakonec přemění kolem nás někde v naší přírodě (Indický Hinduismus a Tibetský Buddhismus) v Boží existenci, že je to Boží vuli, a proto je vždy třeba nacházet k druhým lidem a k živým bytostem v přírodě i k přírodě samotné ke všemu živému nakonec svuj respekt a svou největší osobní uctu. Rilke ji sám ve své poezii nakonec mysticky filozoficky a teologicky už tímto našel a lyricky skvěle vyjádřil. Ve 3 komentářích tu proběhla má fenomenální osobní studie samotné Rilkeho poezie, která mě zabrala dnešní celí večer, nakonec i dnešní celou noc, pro mé velice dlouhé obsáhlé psaní a zveřejnění 3 vyjímečných komentářu mě nakonec stálo za to. Jsem za to osobně vděčný, jsem rád že jsem je tu definitivně dopsal a nakonec i uveřejnil. Jsou znamenité a pro mě i vyjímečné. MARTIN DYNTAR, Hradec Králové  (Pocta Rilkemu, část 3, doslov a konec)

Při čtení Rilkeho pozdní poezie mám jeden velice zvláštní jedinečný a velice vzácný pocit, o který jsem se nechtěl nikdy s nikým dělit a o který se nechci s nikým prostě dělit, protože právě Rilke možná kdysi hodně a snad i nejlíp vyjádřil to o čem se v Bibli už nikdy nemluví a nemuže, co se v ní cenzuruje - o indické hinduistické či právě především buddhistické boží reinkarnaci po lidské smrti převzaté odněkud z buddhismu a hinduismu není už vubec zcela nepravdivé, není vubec mylné, není vubec zavádějící ani nijak krajně romantizující v jeho filozoficky a snad i v teologicky už v tolik složitých jeho pozdních básnických sbírkách, které porozuměl skutečně plně málokdo o čem vlastně skutečně je, a naopak v té době v římsko-katolické v konzervativně v ortodoxně náboženské společnosti té doby to bylo velké ne-li to největší zapovězené morální tabu, ze kterého už Rainer Maria Rilke ve své době možná že i právě hledal svuj "volnomyšlenkářský unik" právě svou básnickou tvorbou, ve které se jediné pro sebe mohl uskutečnit. To, křestanská reinkarnace ovlivněná indickým buddhismem či hinduismem bylo něco právě pro samotného Rainera Maria Rilka velice "křestansky" už hluboce neznámého a "morálně tolik tajemného" a zapovězeného samotným křestanstvím podle ortodoxně už právě krajně konzervativního výkladu samotné Bible té které už konkrétní církve (by) Rilke odmítal uznávat, protože samotnou interpretací Bible podle té které ortodoxně konzervativní církve, at už římsko-katolické, protestantské anebo pravoslavné bylo nakonec Rilkemu v jeho potřebném výkladu Bible, v jeho čtení samotné Bible myslím si krajně nedostačující.. To o čem už Rainer Maria Rilke nikdy otevřeně nábožensky polemicky (dnes už jinými slovy teologicky) právě ve své "natolik ještě ortodoxně konzervativní" době už nemohl otevřeně nikdy mluvit (Rilkeho už myslím si s tou největší pravděpodobností především "filozoficky" zajímala, přitahovala a podněcovala k jeho básnické tvorbě především samotná věda o náboženství, teologie samotná, ve které mu bylo kulturně nejbližší právě samotné křestanství), nakonec reflektoval a uskutečnil ve své poezii.. Myslím si, domnívám se že právě samotný neštastný Rainer Maria Rilke otevřeně snad nikdy mimo svou poezii, nikdy mimo svou samotnou básnickou i prozaickou tvorbu nemluvil o problémech křestanské víry a právě o samotné krizi křestanské víry v jejím ortodoxním konzervativním pojetí, snad i právě protože sama křestansky konzervativní společnost sama o sobě v té politicky vyhrocené kritické době mu to nedopřála, a sám Rainer Maria Rilke byl myslím si z toho už natolik velice osobně znepokojený, natolik už zklamaný a tolik neštastný, že se to vše promítlo do jeho především už pozdně lyricky vytříbené do jeho tolik pozdní básnické i právě prozaické tvorby do jeho "Zápisku Lauridse De Brigga" o nikdy pro něj už osobně neopětované neštastné partnerské lásce, o nikdy pro něj už v životě partnersky neopětovaných neštastných vzájemných citech, přesto navzdory tomu ovšem do velké míry štedrých i nesobeckých právě tam, kde je od druhých lidí už Rilke natolik sám svým životem už neočekával a přestával je už uplně očekávat a dopřávat si je pro Rilkeho teprve tou samotnou katarzí (zpitováním viny a svědomí), bylo a stále je bolestivě v srdci osvobozující od natolik silných a divokých vášní z partnerské záště, od samotné osobní nenávisti i právě od samotné krajní žárlivosti jak se vypořádat se svou žárlivostí z neštastné partnerské lásky - o tom myslím si právě přesně v proze s nebývalou lyrickou hloubkou a s krásnou lyrickou přesností už bohatě vykreslené jsou právě pro mě osobně a nejspíše i pro něj osobně, pro Rainera Maria Rilka právě jsou jeho "Zápisky Lauridse De Brigga", skrze právě něž Rainer Maria Rilke nakonec rád hledal a myslím si že možná i s tou největší jistotou dle všeho tolik už detailně popsaného a tolik už osobně vyprávěného právě konečně tím našel své vlastní křestanské vykoupení sebe sama ze své neopětované neštastné partnerské lásky ve svém životě. Rilke sám se ve své literárně rozhodující proze "Zapisky Lauridse De Brigga" neskutečně moc nakonec osobně zabýval a trápil se v ní právě nakonec svou otázkou křestanského vykoupení sebe samého ze své vlastní partnerské neštastné zkušenosti, už právě ze své zkušenosti se svým partnerským vztahem. Právě samotný Rilke se v tomto díle natolik zabýval a tolik osobně trápil vykoupením svých osobně neštastných partnerských citu a s ním i já sám. Rilke by dle mého jistě sám s největší jistotou dnes odmítal by se už hlásit k té které konkrétní církvi v té které zemi a odmítal by jistě sám už uznávat nějakou konkrétní křestanskou církev. Právě to je z jeho pozdní básnické tvorby dnes už uplně jisté. MARTIN DYNTAR, Hradec Králové. (pocta Rilkemu, 2 poslední část právě předešlého komentáře)

"Miluji Rilkeho ranou básnickou tvorbu "Obětina Lárum" věnovaná v nejvyšší uctě, s největší láskou a s uctou, kde se narodil a vyrustal - v Praze - samotné Praze a Čechám, (strávil nějaký čas i v Hranicích Na Moravě) - věnovaná svou hlubokou láskou, loajalitou a hlubokou oddaností Českému lidu s největší s nejhlubší láskou právě k Čechám a k jeho Češství. Musím se tu bohužel opakovat, zapomíná se dnes u Rilkeho v jeho poezii tolik a bohužel už nejvíce na to nakolik Rilke upřímně sám nejvíce miloval a tolik obdivoval Prahu, Čechy, silné a hrdé Češství té doby a Český jazyk jako Slovanský jazyk samotný měl Rilke upřímně ve své době také osobně velice rád. (zdroj: nahlédnutá i přečtená monografie o Rilkovi, knížní titul právě s názvem "Rainer Maria Rilke - Evropský Básník"). Rilke miloval Český jazyk, ale nikdy mu nebylo v Čechách vyšší měštáckou aristokratickou společností, do které sám patřil, dopřáno ho ve veřejném kulturním životě upřímně tolik milovat jak by si přál a hlásit se k němu veřejně tak jak by chtěl a Rilke tím sám jen pak zklamaně už osobně neštastně a smutně strádal i osobně zklamaně hluboce trpěl. Viděl kolem sebe ve své době vyšší měštáckou společností, "smetánkou" tolik vykořistované, z veřejného života vyčlenované otrocky utrápené Slovanské Čechy a Český Slovanský lid, ten prostý, už tolik obyčejný společenskou aristokratickou smetánkou vykořistovaný, vyčlenovaný a až na okraj samotné tehdejší měštácké společnosti tolik vysídlený, vyobcovaný Slovanský Český lid. Rilke to v Čechách viděl a s tou bolestí v srdci se nikdy nevyrovnal, z toho jak jsou Češi a jejich jazyk až otrocky vyčlenováni z veřejného života té doby a společnosti na její okraj, prožíval ve svých básních a hluboce nenáviděl za to právě nejvyšší měštáckou společnost. Kdy Rainer Maria Rilke upřímně nemusel, právě tolik jako samotné Čechy neobdivoval a nemiloval své německé rodáky, nemusel je nijak ve své době vyhledávat (byli mu cizí, náležel upřímně Čechám) a dost možná že je i hluboce nenáviděl za jejich kulturně povýšené samotné Rakušany, za její kulturu té doby, která vyčlenovala z veřejného života Čechy a jejich kulturu. Rilkeho krásná poezie se dnes vyrovná i Puškinovi, ale nemusím a nemám rád jeho pozdní tolik básnicky už osobně už zbytečně tolik intelektuálně jeho nevím zda ted říct nábožensky nebo už filozoficky tolik zbytečně komplikovanou a hluboce nesrozumitelnou jeho vrcholnou básnickou tvorbu "Elegie z Duina" až po "Sonety Orfeovi", protože skutečná krása poezie je jen v její prosté a v durazné srozumitelnosti a v přímém durazu na její srozumitelnost. Pozdní Rilkeho Básnické sbírky "Elegie z Duina", "Sonety Orfeovi" a další svou zbytečnou složitou básnickou nesrozumitelností narozdíl od Puškina, který je stále dnes kulturně ještě největším vzorem skutečné poezie už nejsou a nemužou být objektivně už nikdy žádným skutečným jeho básnickým vrcholem. Rilkeho "Elegie z Duina" a jeho "Sonety Orfeovi" jsou pro čtenáře možná filozoficky přitažlivé, či teologicky i filozoficky právě nanejvýše zajímavé a jsou možná už jen s největší pravděpodobností a s tou největší jistotou právě už jen konečným filozofickým dovršením jeho života a jeho básnické tvorby samotné, která se ocitla v hluboké filozofické krizi a zapomíná se na to. Ale snad právě takový zbytečný vysoce akademický intelektualismus je už vzdálený prostým lidem, prostému lidu i skutečnému křestanskému cítění blízký jeho "Obětině Lárum" a Rilke tím myslím si ve své době sám jen hluboce trpěl. Věděl to i básník Puškin, že v durazu na přímou srozumitelnost básní, poezie samotné je jeho opravdová, skutečná lyrická hloubka a největší lyrická síla. Rilke nábožensky trpěl tím že ke konci svého života, na sklonku svého života už jen hluboce filozoval či filozoficky rozjímal nad smyslem svého putování svého života, své duševní bolesti bez Boha, svého smíření, utrpení a umírání a nikdo mu už bohužel dostatečně už osobně vubec nerozuměl, jeho skutečná lyrická síla jeho krásných slov a básní a jeho lyrická hloubka právě jeho krásných slov a duležitých básní byla především už v jeho rané básnické tvorbě, nikoliv v té pozdní." (zdroj: přečtená a prostudovaná obsáhlá monografie o Raineru Marii Rilkovi pod názvem "Rainer Maria Rilke s "knížním" podtitulem Básník z Evropy") Je to mé vubec to největší, mé to nejupřímnější a mé vubec i nejsrdečnější první skutečné autentické vyznání právě tomuto německému básnikovi z Čech, z Prahy - Raineru Marii Rilkovi. Odpočívej v duchovním pokoji mistře." MARTIN DYNTAR, Hradec Králové

Muj duvěrný pohled na tu nejduležitější Německou a Ruskou "klasickou" kulturu a její dnešní místo ve společnosti právě těchto zemí. Na uvod pro zajímavost zmíním že právě reformátor církve Martin Luther, němec narozený v Praze Rainer Maria Rilke, Bertolt Brecht, který sám o sobě svými literárními díly nejlíp upozornil samotné Němce a právě Německo a celí svět na nástup nacistického režimu, na politické zločiny nacismu i západního amerického kapitalismu a dnes Evropan Wim Wenders jsou dnes hystoricky pro dnešní Německo vubec uplně Ty uplně největší, nejvýznamější a nejduležitější osobnosti její samotné Německé kultury a navždy jimi v mém Ruském srdci a v mé široké Slovanské Ruské duši už zustanou. Jsou to pro mě osobně nejduležitější osobnosti Německých dějin, které bohužel chtěl paranoidně duševně nemocný rakušan Adolf Hitler nejen pošlapat a kulturně pro Německo očernit, ale chtěl je navždy z Německé kultury a z Německých dějin vyhladit právě navždy a němci samotní mu to bohužel hystoricky téměř dovolily a umožnily. Nemluvě už dnes o paranoidně též duševně nemocném rusovi Vladimíru Putinovi, který má bohužel fatálně dnes uplně stejný přístup k tomu nejlepšímu z kulturních dějin své země - Ruska - z Ruské kultury a měl by za to hluboce duševně trpět a zemřít právě za to vlastní rukou. Vladimír Putin má na sobě krev Ukrajiny, Ukrajinských lidí i celého Ukrajinského národa, vyzývám proto otevřeně tímto k jeho politické rezignaci a k jeho politickému odstranění ještě dříve než ekonomicky i kulturně uplně už zničí své Rusko, které mu nepatří tak jako Německo už v minulosti nikdy kulturně ani politicky nepatřilo právě rakušanovy Adolfu Hilerovy! Na to se nesmí nikdy osobně lidsky ani občansky společensky už zapomínat! Budu za to ideologicky bojovat - za kulturně i společensky mnohem lepší Německo i mnohem lidštější a lepší Rusko, vedle právě samotné Číny a Asie vubec jako takové, za tyto dva nejlepší národy světa, které mě vývojově kulturně upřímně s ohledem zpět dnes hodně, snad nejvíce v životě poznamenali a určili navždy mé vzdělání po mém zájmu o dějiny a kulturu samotné Číny a její tradiční kulturu konfucianismu a neokonfucianismu ve společnosti už dnes žádná jiná země, žádný jiný domov kromě těchto 3 zemí pro mě v životě mím životem už není kam kulturně ještě vývojově dál kde se v které zemi kulturně usadit - kulturně v Rusku, protože právě křestanství a pravoslaví samotné je mě osobně dnes kulturně už vubec nejblíže, krom toho a jiného pro mě už kulturně už politicky velice cenných, přínosných, duležitých a významných dnes zapomenutých slov Našeho pana Masaryka právě o tom, že právě v samotném Rusku jsou Naše Slovanské kořeny, že v Rusku jsou kořeny všech Slovanských zemí, všech Slovanských národu. A právě pro mě osobně kulturně už samotné pravoslaví je tím nejlepším možným společensky "Evropsky ještě" demokraticky kulturním "středobodem" právě samotného křestanství.. Se nesmí nikdy zapomínat! To nejlepší pro celí svět právě z Německé a Ruské kultury mě dnes hluboce zarmucuje, snad protože podobně jako už rakušan Adolf Hitler pro Německo, který ho ekonomicky destabilizoval a kulturně zlikvidoval chce dnes Vladimír Putin navždy zničit a vyhladit kulturu své země, její křestanské tradice. Vladimír Putin má bohužel uplně stejný přístup k tomu nejlepšímu z Ruské kultury a z Ruska samého jako rakušan Adolf Hitler k Německu ve své době, který mylně interpretoval Dostojevského myšlenky ze "Zločinu a Trestu", aby si lépe kulturně přivlastnil duševně nemocného Nietzscheho filozofii nihilismu a klasickou hudbu duševně vyšinutého Wagnera jsou právě dnes kulturně samotní Nietzsche a Wagner dnes tím největším odporným hnusem a největší možnou kulturní špínou Německa a Němcu samotných, a také a stále ještě je největším kulturním zlem její společnosti dnes samotné - právě Nitzsche a Wagner. Vladimír Putin by navždy vyhladil by nejraději ze všeho Ruskou kulturu podobně jako rakušan Adolf Hitler právě před ním tu nejlepší Německou svou oblibou Nitzscheho, který vubec sám nikdy už nepochopil ty nejduležitější myšlenky Dostojevského a právě jeho díla "Zločin a Trest" a mylně je ke všemu navíc ještě interpretoval a Wagnera, který zřejmě hluboce nenáviděl ruské hudební skladatele. Rád jsem ale přitom opomenul Johanna Wolfganga Goetha Goetha, Johanna Sebastiana Bacha a další osobnosti Německa té doby, protože nebyli rozhodně pro každého, nebyli dost dobře nikdy ve své době "kulturně přístupní" uplně všem Němcum jak by být v Německu měli. Nemám rád proto Goetha, Nietzscheho, Wagnera ani Bacha, protože od nich se není co dobrého vubec učit a rád se tím i dotknu Němcu. MARTIN DYNTAR, Hradec Králové.

V celé Rilkově tvorbě je přítomno téma dlouhého, těžkého a bolestně vytrpěného putování, lásky, utrpení a smrti, hledání Boha. Od impresionistických básní, lyrických proz Rilke ve své pozdější tvorbě postupně přechází v hluboce a složitě meditativní básně, racionálně již pro někoho zcela neuchopitelné. Téma jeho tvorby je osobně pro mě jasné: Mít DOMOV za OBZOREM, Mít a nacházet svuj DOMOV bez rozdílu VŠUDE a současně už NIKDE!!! Hluboká vykořeněnost a ztráta DOMOVA končí v jediném možném stanovisku: Mím DOMOVEM není už jasně dané místo, ale pro Rilkeho největší a nejsilnější kulturní vliv oné doby, ve které Rilke žil a to je právě křestanství ovšem nikoliv z toho klasického církevního hlediska, jak ho známe pouze a jen z Bible. Rilke a já též v něm už nacházím naše SLOVANSKE kořeny!! Jak Rilke psal, ruský literární klasici jakými byl pro něj (pro Rilkeho) právě Tolstoj, Zola či Turgeněv byli dlouho jeho ,,kulturními" proroky, i když ne těmi výsostně už jedinými.

Miluji Rilkeho poezii, nejen Pražský Německý rodák, především ve své poezii a ve svém psaní viděl svuj celoživotní těžký uděl, kterým si prošel. BOHOhledač, vnímal přítomnost andělu ke své poezii všude kolem sebe hluboko ve své duši a niterně ve svém srdci. Nemohl se jí nasytit. Tak tedy vše lidské co pomine, zemře se jednou znovu zrodí všude kolem nás někde v přírodě. Proto je třeba ke všemu živému pak nacházet uctu a respekt právě jak to činil ve své poezii Rilke. Ale i k přírodě. Rilke byl nezapomenutelný a nesmrtelný básník a nejen básník EVROPSKEHO významu. Odpočívej v pokoji. Vím že po jeho smrti zbyla ta největší a nikdy nehasnoucí hvězda na nebi, která nám ho bude navždy připomínat - ta hvězda ozařuje naše srdce.

Pražský rodák německého puvodu podobně jako byl Franz Kafka - oba dva dosáhli světového významu, ale oproti němu mnohem více osobně srozumitelnější kupř. v "Obětině Lárum" ve své rané poezii věnované Praze - ta byla u Rilkeho bez rozdílu všem srozumitelná, pozdní tvorba ke konci jeho života byla mnohem složitější - "Duinské Elegie", "Sonety Orfeovy" a další... (z Rilkovy vrcholné poezie ovšem velmi náročné ke čtení, k neustálému vášnivému hloubání a přemýšlení i k pochopení). jejichž četbu si zamiloval němec Wim Wenders a pod vlivem vášnivé četby Rilkeho poezie vzniklo tak následně křestansky alegorické "Nebe nad Berlínem"!!! - patří dnes ke klenotum německé i světové kinematografie. Jak jinak než právě ve spolupráci pak s jeho přítelem s rakušanem Peterem Handkem dokončil Wim Wenders "Nebe nad Berlínem"!!