Pro konfiskaci majetku odsunutých byla základem mezinárodní dohoda o reparacích od Německa, sjednaná v PAR 20.12. 45, která čsl. a PL vládě uložila nejen právo, ale povinnost majetek německé menšiny v rámci reparací převzít, a zajistit - z mezinárodněprávního hlediska proto jednostranné restituce nejsou ani možné, protože znárodněný a zkonfiskovaný německý majetek německého státu, nacistických organizací ( tragickou právní ironií je, že do něho spadl i árizovaný majetek,který spravoval zvláštní úřad u Říšského protektora / Vermögensamt, a úřad Auswanderungsfond Úředny pro židovské vystěhovalectví ), a sudetských Němců, byl započten do čsl. válečných reparací, ale viz roce 02 Výbor pro lidská práva OSN dal za pravdu v kauze Dagmar Broková vs ČR Brokové, které byla odmítnuta restituce majetku, s tím, že majetek na základě zák. č.100/1945 byl jednotlivcům konfiskován na základě diskriminujících kritérií …

K dovršení absurdity ohledně židovského majetku Noskovo ministerstvo vnitra neoprávněně konfiskovalo židovský majetek i na základě dekretu č.100/1945, kdy komunistický ministr vnitra Nosek 20.2.46 šmahem označil všechny Židy za kolaboranty …

Viz mj. kauza Amalia Fürth*1929, čsl. občanka německého etnika.

Po Rosenbergových rasových zákonech z roku 35 její rodina prchla na Slovensko, odkud byla v roce 44 deportována do Osvětimi, po návratu z Osvětimi se v ČSR ocitla bez občanství, a byla jí konfiskována rodinná továrna, třebaže proti tomuto chování protestovala čsl. židovská obec.
Další čsl. občan Richard Fischmann byl v roce 42 deportován do Terezína, poté do Osvětimi, kterou přežili jen syn Vítězslav a dcera Eliška, kterým bylo po návratu z Osvětimi konfiskováno 270 ha půdy v obci Puklice, protože jejich otec byl místními straníky označen za „kolaboranta“ …

Již od 9.5.45 čsl. agenti NKVD z KSČ zcela beztrestně prováděli čistky všude kolem sebe, zejména na ministerstvu vnitra a obrany, kdy označovali za kolaboranty nikoliv ty pravé, které přebírali do svého třídně represivního aparátu , ale především lidi pro ně nespolehlivé, které posílali do internačních táborů, kde byli bolševickými veliteli táborů vyhlazováni.

Jak soudruzi soudili, viz i před západním odbojem utajený neveřejný soud se zrádcem Čurdou, kterého odsoudili během 5 minut, aniž by zmínili slovo parašutisté, samotný Čurda se soudu vysmál s tím, že jemu zaplatili Němci, a pánům soudcům bolševici z Kremlu, a když se pluk. Moravec otázal činitelů bolševického ministra vnitra, kde jsou pohřbeni parašutisté hrdinové, bylo mu řečeno, že „nikde“ , a že o tom, kdo je národním hrdinou , rozhoduje „lid“ …

Proti rozsudku lidového soudu nebyly opravné prostředky, žádost o milost neměla odkladný účinek, trest smrti se vykonával do tří hodin po vyhlášení rozsudku, anebo do 24 hodin, pokud měla být poprava veřejná ( která nebyla u Čurdy, aby si národ nepřipomněl parašutisty/západní odboj).

Komunisté věděli, že do tří let je soudruzi z Kremlu dostanou k moci, takže si čistili terén - odsunuti byli především sudetoněmečtí antifašisté ze sociální demokracie ( mnozí raději odešli sami), zatímco skutečné kolaboranty a zrádce komunisté přebírali na pokyn NKVD do svých řad.