SSSR okupoval východní části Rumunska, které rozdělil mezi Ukrajinskou sovětskou socialistickou republiku a Moldavskou sovětskou socialistickou republiku. Na dobytém území začaly typické komunistické represe, masové zatýkání nepohodlných lidí, deportace a vraždění. Brzy také z obchodů zmizely i ty základní potřeby. Nicméně tamní obyvatelstvo mohl varovat již fakt, který popisují Dějiny Ruska 20. století, díl II., editované Andrejem Zubovem, že důstojníci Rudé armády vtrhli do obchodů a skupovali sirky, sůl, boty, šaty a další. Na udivené otázky místních lidí, proč to dělají, odpovídali, že u nich v Rusku se to těžko shání.

Nicméně později Německo vyslalo do Rumunska své vojenské jednotky na obranu tamních ropných polí, které Sovětský svaz ze severní Bukoviny přímo ohrožoval. Nelze se ovšem divit, že po zkušenostech s rudým východním násilníkem se Rumunsko stalo spojencem Německa.

Sovětské Rusko, které nám v roce 1945 uloupilo Podkarpatskou Rus a unášelo československé občany do sibiřských gulagů, nebylo našim osvoboditelem!

V prosinci 1943 podepsal v Moskvě prezident Edvard Beneš za československou stranu smlouvu se Sovětským svazem o přátelství a vzájemné pomoci. Těžko však může být přítelem někdo, kdo mně okrade a teorizuje mé blízké. A přesně tak se choval bolševický SSSR, který se za II. světové války ztotožnil s velkoruským šovinismem. Viz Stalinovo vystoupení na začátku války s nacistickým Německem z června 1941, ve kterém se dovolával ruských válečných tradic a příkladu Suvorova, Kutuzova, Nachimova a dalších. Nejde tedy jen tak oddělit Sovětský svaz a Rusko, které bylo navíc jeho největší součástí.
Skutečný přítel poskytne nezištnou pomoc v nouzi. Stalin opakovaně sliboval, že Československo bude obnoveno v předmnichovských hranicích a článek 4 již zmíněné smlouvy obsahoval pasáž o nevměšování do vnitřních záležitostí druhé země. To ruští bolševici brutálně porušili odtržením Podkarpatské Rusi, na které po příchodu Rudé armády zavedli surový teror vůči všem, kteří nechtěli připojit toto území k Sovětskému svazu, jež navíc historicky k carskému Rusku nikdy nepatřilo, ale od 11. století bylo součástí uherského království. Sovětská tajná policie NKVD (obdoba nacistického gestapa) v této nejvýchodnější části Československé republiky vraždila a zavírala do gulagů všechny, kteří chtěli obnovení předválečných poměrů.

Ze strany sovětské moci tak došlo k porušení dohody z dubna 1944, která měla zajistit obnovení čs. státní správy na osvobozeném území. To se však na Podkarpatské Rusi nestalo a ruští komunisté prohlásili, že většina místních lidi si přeje připojení k SSSR, i když o jejich skutečný názor nikdo nestál. Podkarpatsko se za sovětské vlády změnilo v oblast bídy a utrpení.

To dokazuje i příhoda špiona Augusta, který v roce 1966 cestoval s kolegy autem přes Podkarpatskou Rus a uviděl zde dvě ženy, které vykopaly ze země konzervy, které tam on se svými přáteli předtím zakopal, a vylizovaly z nich zbytky. Inu sovětský ráj. Nebo spíš peklo

Další sovětskou lží byla údajná péče o chudé a vyrovnávání tzv. třídních rozdílů. To vyvrací spousta děl ruských autorů. Tak například v knize Mechlis Jurij Rubcov přibližuje přepychový život komunistického funkcionáře a Stalinova poskoka Lva Zacharoviče Mechlise. Ten bydlel s rodinou v přepychovém čtyřpokojovém bytě v centru Moskvy a v létě třiadvacátého roku poslal svoji ženu na chatu do Stříbrného Boru - luxusního letoviska, kde, jak Rubcov výstižně napsal, starou šlechtu vystřídala nová.

Obyčejní chudí lidé v komunistickém ráji ale hladověli a po milionech umírali. Otřesné svědectví podává bývalý vězeň gulagu Ivan Soloněvič, autor vynikající knihy Koncentrační tábor Rusko. Hned v úvodu píše: „Vzpomínám si na strašnou moskevskou zimu v letech 1929 – 1930, kdy Moskva, samozřejmě ta obyčejná, neoficiální Moskva umírala hladem a umírala zimou.“

Asi nejděsivější horor popisuje Soloněvič v kapitole Děvčátko s hrncem zmrzlé polívky. „Hned od samého rána, ještě před odchodem trestanců do práce, a večer, během jídla, postávaly před našimi stany desítky otrhaných vesnických děcek, žebrajících o zbytky. Bylo to absurdní vidět děti „svobodných občanů“ žijící ještě ve větší nuzotě a chudobě než my, vězni na nucených pracích, kteří jsme přece jen každý den dostávali svých půl funtu (1 funt = asi 400g) chleba, zatímco vesničané neměli ani těch půl funtu.“

Autor dále popisuje scénu jak malá holčička po něm muklovi zoufale žadonila o hrnec zmrzlé polévky, který se pokoušela zahřát na holém podvyživeném těle s ostře vyčuhujícími žebry. „...najednou mně došlo, že děvčátko chce teplem vyhládlého těla rozehřát půlpudovou (1 pud = 16,38 kg) kouli zmrzlé odporné polívky, a i když to bylo spíše žrádlo pro prasata, pro ni představovalo alespoň nějaké jídlo....Ne, ani kdyby se opravdu podařilo vybudovat takový ráj na těchto kostřičkách, tak tento ráj nechci“