Amík dostal ruskou sekanou od Slovanů. *14*

Hell yeahhh *5*

Druhá světová válka byla zahájena rukou společnou a nerozdílnou Hitlerem a Stalinem, když nacisté a bolševici podepsali pakt o neútočení a spolupráci. Bizarní pakt i s tajnými protokoly, ve kterém si nacistické Německo a bolševické Rusko rozdělily Evropu, vyjednali ministři zahraničí Joachim „von“ Ribbentrop a Vjačeslav Molotov.

Nacismus a bolševismus, ideologie, které spolupracovaly již od 30. let 20.stol., se tak nerozlučně spojily, a rozpoutaly krvavou žeň s milióny zmařených lidských životů ( přispěla k tomu i Výmarská republika, která s bolševiky již od 20.let spolupracovala, aby se vymanila z mezinárodní izolace, Reichswehr Rudou Armádu/RA vyzbrojil a vycvičil ) .

Pár dní po podepsání paktu Wehrmacht napadl Polsko, což učinili 17.9.39 i bolševici se svojí Rudou armádou/RA, kteří bránící se polské armádě vpadli do zad pod záminkou zabezpečení svých hranic.

Polské důstojníky, inteligenci a polské Židy, pokud je nezavraždili sami, vydávali nacistům.

Jsem nadnárodní pitchus alias Sajmon. *15*

Hell yeahhh *5*

Projektu Thor vědecky šéfoval prof. Walther Gerlach /1889-1979/, šéf Fyzické sekce Vědecké rady, zřízené z rozkazu Göringa v roce 43, kdy byl projekt Thor rozdělen na dvě vědecké části, Die Glocke/kovový Zvon/alias Lucifer, a Der Laternenträger/ volně přeloženo Nosič světla/ při chodu toto zařízení „svítilo“ fialovomodrým světlem ( lékařské a biologické experimenty s radiací na vězních KL) - konkrétně byl tento výzkum umístěn do podzemních laboratoří zámku Fürstenstein Schloss, a to podle přežilého vězně z KL Gross Rosen prof. Mieczyslawa Moldavia, jenž pracoval v technické kanceláři v zámku, a uvedl, že další sekce zdejšího výzkumu vyvíjely přetlakové obleky/skafandry pro řízené dvoustupňové rakety V-2/alias A-9/A-10, které měly zaútočit na NYC …

SS projekt Thor nazývala SS/1940, kteréžto označení bylo citováno v souvislosti s kauzou ing. Richarda Krämera, odsouzeného ke dvěma letům vězení, když jej pro „ poraženecké řeči „ udal Gestapu jeho kolega z AEG prof. Kurt Debus, skalní nacista, a budoucí dlouhodobý šéf NASA s cílem vyvíjet IBM, třebaže WvB /1912-1977/preferoval nosnou raketu Saturn, kterou si zde „ soukromě“ stavěl ( WvB musel v roce 69 rezignovat poté, co vypustil do US médií jednu pravdivou skutečnost, Debus se v NASA udržel do roku 74) …

Pouze Kurt Debus a prof. Gerlach přežili postřílení ze strany SS všech nacistických árijských vědců, svých kolegů, kteří se projektu Thor účastnili, z toho důvodu, že byl Debus pouze jeden ze dvou přežilých účastníků projektu Thor ( Gerlach a Debus byli mezinárodně známí, nešlo je jen tak zlikvidovat, a byli nezbytní pro poválečné pokračování projektu, podle Farrella i v UK docházelo k řetězci záhadných úmrtí vědců, kteří pracovali na Space Defence Strategy ), se stal i šéfem NASA, ve které dál pracoval na tajných projektech, protože Wernher von Braun/WvB Debuse, experta na separaci magnetických polí, do svého raketového týmu nepotřeboval – prof. Debus byl do Peenemünde vyslán jako zaměstnanec firmy AEG, vlastnil několik patentů na technologii měření vysokého napětí, v rámci projektu V2 vyvíjel kontrolní zařízení pro odpalovací rampy .

V roce 44 Kammlerova Rüstungsstab kontrolovala jen tajné projekty SS všeobecně , zatímco „ specializované“ projekty kontrolovaly na Zbrojním úřadě Waffen SS jiné dva týmy, a) R+D skupina ( že byla důležitá, tvrdí Farrell, potvrzuje to, že o ní v literatuře není ani zmínka), vedená SS Brigadeführer Heinrich Gärtner/1897- ?/- že čtyřhvězdičkový gen. SS, o kterém není téměř nic veřejně známo ( podobně byly vymazány záznamy o Kammlerovi) dohlížel na projekt „Zvonu“, je samo o sobě divné, tvrdí Farrell, a naznačuje , že po válce stejně jako Kammler po vydání Zvonu vítězům zmizel do přísně tajného projektu některé spojenecké země .

b) druhou specializovanou skupinou WaffenSS, která na projekt Zvonu dohlížela, byla FEP (OKM), která oficiálně odpovídala za kontrolu patentů a vynálezů, protože platnost normálního zákona o patentech a vynálezech Třetí říše po vypuknutí války pozastavila …

Skupině FEP nejprve šéfoval záhadný admirál Rhein, kterého zmiňují německé prameny, mj. Helmut Maier/Forschung als Waffe/Výzkum jako zbraň , také Berenice Carroll /Total War z roku 68, a po převzetí všech tajných projektů Říše ze strany SS projektu Zvon šéfoval guvernér Pomořanska, gen. policie a od roku 44 gen. Waffen SS, Emil Mazuw /1900-1987/, jenž byl jako masový vrah odsouzen jen k 16 letům vězení, takže také nějakou významnou službu vítězům prokázal ( ve 30.letech se podílel se na Aktion T4, likvidaci duševně nemocných v německých sanatoriích a na likvidaci německých politických vězňů ) …

. specialista na urychlovače, schéma kterého si nechal ve 30.letech patentovat, Nor Rolf Wideröe /1902-1996/ ve své autobiografii píše o vývoji „Zvonu“ v Hamburku firmou C.H.F./Carl Heinz Florenz Müller /1845-1912/, která vyráběla mj. rentgenovou techniku …

Všichni jsme si vychutnali amrdolskej nářez od Rusů.

7:2 *14*

Hell yeahhh *5*

A xichtbůku co mám přátel, bavím se s nimi celé dny a noci! Na nic jiného nemám čas, natož dělat postiženýho kripla na Tiscali!
Jsem totiž v kolektivu velice oblíben!

Osm statečných
Několik příkladů za všechny: Natalija Gorbaněvská, Larisa Bogorazová, Vadim Delone, Konstantin Babickij, Pavel Litvinov, Viktor Fainberg, Vladimír Dremluga a Taťaňa Bajevová. Mnohým z nás tato jména nic neříkají, přestože v srpnu 1968 (a mnohokrát poté) prolétla všemi světovými médii. Osm statečných Rusů, kteří na Rudém náměstí protestovali proti okupaci Československa sovětskou armádou (a některými armádami satelitních států SSSR).

Během asi patnácti minut je sice KGB pacifikovala, ale ani tak nezabránila zveřejnění záběrů z demonstrace v západních médiích. Sedm z těchto statečných trávilo následující roky na Sibiři nebo v psychiatrických léčebnách, kde jim v rámci zneužívání psychiatrie vymývali mozek různými preparáty. Osmou, Bajevovou, přemluvili kolegové při čekání na výslech, aby se vymluvila, že byla na Rudém náměstí shodou okolností - i tak ji však komunisti vyloučili z vysoké školy.

Michail Leman se vracel přes Rudé náměstí domů a spatřil muže v civilu, kteří surově mlátili ženy sedící na dlažbě - a přispěchal jim na pomoc. Dostal tři roky vězení za napadení veřejného činitele. Ti co mlátili, byli KGBáci,

V knize Ruský deník Politkovská popisuje i ruské „ náctileté“ válečné veterány, kteří se z Putinova čečenského tažení vrátili jako těžcí invalidé s malými almužnami od státu.

Ve svých ruských domovech, v „ džunglích “, v nichž se platy a sociální dávky vyplácejí s několikaměsíčním zpožděním, a léky se dají sehnat, jen když si je z lékárny ukradnete, mají tito mladí invalidé jedinou jistotu – vodku.

Kritizuje armádu za zacházení s branci – mj. uvádí případy, kdy branci musejí stát na sibiřských železnicích, dokud v horečce nepadnou s oboustranným zápalem plic.

Politkovská si zločiny páchané na civilistech v Čečensku vzala za osobní věc - v 12/99 při nemilosrdném bombardování civilistů v Grozném Putinovými vojsky, kdy civilisté chaoticky v panice utíkali z města, se Politkovské podařilo vyvést ze starobince 89 stařečků a stařenek, na které nikdo ani nepomyslel – již v roce 00 jí v PAR vyšla knížka „Cesta do pekla, čečenský deník“, v roce 01 v LON „Špinavá válka, ruský reportér v Čečně“, v roce 02 v MOW „Druhá čečenská “, v roce 03 Zápisky z Čečenska - Malý kout pekla.

Ve všech dokumentuje zvěrstva spáchaná jak ruskými jednotkami, tak jejich pomocníky „ kadyrovskými milicemi „ , kterým šéfoval dnešní Putinem jmenovaný „prezident“ boxer Ramzan Kadyrov ( „ hromadné popravy vesničanů podezřelých ze spolupráce s oddíly prezidenta Maschadova, pohřbívání zaživa, skalpování ( Indiáni odřezávali vlasy i s kůží, aby duše nepřátel nedošla posmrtného klidu ) , drcená varlata, prsty drcené mezi dvěřními panty, a jiné metody, které „ , napsala Politkovská, „ jsou tak brutální a patologické, že je ani nechci popisovat „ ...

Politkovská dokumentuje veškerá fakta, která vystopovala v jednotlivých případech únosů a vražd ruských novinářů - poznávací značky vozidel, identifikační čísla vojenských vozidel, rádiová volací čísla vojenských vozidel, jména nadřízených důstojníků, kteří únos nařídili – informace, které vyšetřovací týmy odmítly do svých protokolů uvést ...

Politkovská cynicky ve svých článcích komentovala, když prokuratura „ ztratila " hlavní důkazy, a suše konstatovala, že „ list Novaja gazeta kopie těchto důkazů naštěstí neztratil „