psychologové už dnes bezpečně vědí, že dítě se učí nápodobou, nápodobou rodičů (podle mě až do věku pubescence, kde tu roli přebírá malá soc. skupina + vzdělávací instituce). Mám k tomu fajn příklady ze života. Máme tady pravidelně ve městě zle synchronizované semafory, tzn. pokud spěcháte, stojíte co 3 m, vzadu už máte přitom zelenou, tzn. nutí to porušovat předpisy. Pokud nic nejede, dělávám to ráno, když spěchám, se přiznám. Ale teď jsem minulý týden potkal skupinu dětí, které šly do školy, já zase valil na červenou, ty děti na mě koukaly, stály, čekaly na zeleného panáčka. čiže ani dospěly s nimi nehnul, mají prostě zakořeněny zásady od rodičů, že na červenou prostě ne.
Další věcí, a teď zpět k umělcům, je to, o čem hovořila ta holčina na Lvech. Umělci v našich končinách mají velmi neefektivní práci vzhledem k odměnám. U divadelních herců je to vidět nejvíce. DAjí tomu spousty času - zkoušení, učení, ale ta odměna není kolikrát adekvátní, divadlo zkrátka musíte mít rád. Ale kvalitní herec se zase podle mě pozná jen na divadle, protože je tam třeba prodat všechny ty dovednosti herectví - gesta, srozumitelnou, hlasitou mluvu, zkrátka expresivní pojetí té postavy, kterou ztvárňuje.
Libor tady nemůže srovnávat jeho moderaci rautů a večírků ze seznamek pro podnikatele někde ve Špindlu s misskami s tvorbou téhle oceněné holčiny. Ta nad tím stráví jako režisérka zaručeně více času u těch natáčecích dnů. Proto to ty zodpovědné umělecké matky řeší tak, že děti tahají s sebou do práce, nic jiného jim nezbývá, chtějí-li tvořit, vydělávat (příjmy v šoubizu u nás nelze srovnávat s tím v Holly, čiže našetřeno tuze málo, zvláště, pokud začínáte), ale přitom být taky zodpovědné matky, budovat u dítěte tu bazální důvěru, nebo vůbec vztah s ním, mít na něj nějaký vliv (nad jeho vývojem, nepohodit ho někde doma chůvě apod.) minimálně v těch velmi důležitých prvních 6 letech života (Freud). Proto pak není divu, že v těch hereckých, uměleckých rodinách se ta profese přenáší i na děti, které tráví dětství v backstage divadel, karavanů, je-li nějaká filmová výprava. Mě můj táta brával na fotbal, tenis, opravoval jsem s ním věci, máma zase naučila, abych měl ve věcech pořádek, celé mě to nasměrovalo pak na technickou školu, kde tohle vše vyžadují logicky.
A teď zpět k úpadku kultury národa. Pokud je děcko naučené jen přecházet z gauče svého pokojíku od tabletu, mobilu nebo compu na gauč do obyváku, kde už emočně rozkolísaná matka, které je naprosto fuk narozdíl tady od té umělecké slečny, co její potomek celý den provádí (má toho sama hodně),  ladí další díl telenovely, tak jakmile tohle dokoukají, tak to takhle tím, co dnešní televize nabízí, zasažené děcko nenapadne nic lepšího, než psát na ig Evě Burešové, že je taková nebo maková... Rodič nemá kontrolu nad jeho vývojem zkrátka.
To by měla být odpověď Boučkovi a dalším ukřičencům směrem k té slečně. Znám dokonce naši výbornou herečku, která se dodnes nenaučila vařit.. nemá k tomu absolutně motivaci, protože je celý den mimo domov a naprosto by tu dovednost nevyužila. Každý tu výchovu řeší jinak, ale není třeba plísnit ty, kteří se chovají zodpovědně, byť mají časově náročnou práci, která navíc nemusí být ekonomicky ohodnocena vzhledem k investovanému času. V tom je Bouček zaplacen za to, co produkuje, úplně jinak a je to samozřejmě smutným obrazem této konzumní doby. Nechápu jeho nesoudnost, že se vůbec ještě při znalosti tohoto faktu nás všech, kteří tím kritickým myšlením disponuje, ještě ozývá..
Kvantita dnes vítězí nad kvalitou v době konzumu, tak jako se lidé zabývají tím, jakým způsobem člověk informaci sděluje, než aby dumali nad jejím obsahem, samotným sdělením. Což nahrává machiavellistickým, servilním jedincům prezentujícím fasádu, ale nikterak společnosti neprospívajícím. Každý ať si dosadí jména sám.. 

Pokud Libore doufáš, že se tě někdy bude týkat moderace Lvů tím, že se v nějakém kalkulu sobě vlastním zastaneš režie nebo dramaturgie toho pořadu, tak nebude. To je skupina lidí, která drží při sobě v tom kritickým myšlením, holčina jen přetáhla.. Tuhle sféru totiž ovládají lidé s tím kritickým myšlením, což filmaři potřebují v té reflexi témat doby, o kterých točí. To, co ti stačí tedy jinde, s tím tady nepochodíš.
V rámci soc. psychologie se lidé dělí na ty, kteří jsou orientovaní na vztahy a pak na ty, kteří tu životní orientaci mají na věci (říkám jim dobyvatelé, boží bojovníci, tady je možno zařadit i oligarchy s jejich pnutím eg). A tady je to střetem myšlenek holčiny orientované na vztahy s člověkem (Boučkem, ještě tady chyběl Mareš, ten je protypem této skupiny) orientovaným na ty věci.