Přesně. Byla hrstka lidí kteří moc dobře věděli oč tu v listopadu jde. V čele této hrstky lidí stál Karel Kryl. Proto musel dopadnout tak jak dopal. Čest jeho památce.

Po krátkém nadšení ze Sametové revoluce Kryl na počátku roku 1990 uveřejňuje kritickou píseň Sametové jaro (album Tekuté písky). Později v kritice polistopadového vývoje pokračuje v albu Monology, písních Demokracie, Kádrují mě (z roku 1988), Strejček Strach a teta Obava (z roku 1981), básni Timur a jeho parta a dalších dílech.

V roce 1993 Karel Kryl poskytuje Miloši Čermákovi velmi rozsáhlý – knižně vydaný – rozhovor Půlkacíř (slovo půlkacíř již dříve Kryl použil v básni Jde jaro do léta). Podle svého vyjádření v Půlkacíři byl hrubě nespokojen se společenskou situací, politickou reprezentací a celkovým směřováním; proto byl rozhodnut v České a Slovenské republice se již nijak neangažovat.[9]

Karel Kryl zemřel náhle a zcela nečekaně na srdeční příhodu dne 3. března 1994 v Mnichově ve věku nedožitých 50 let, když dva dny předtím byl ještě v Praze. Zádušní mši celebroval jeho přítel opat benediktinského Kláštera břevnovského Jan Anastáz Opasek v klášterním kostele sv. Markéty v Praze.[10] Vzhledem k omezenému množství vydaných vstupenek pro příbuzné, přátele, novináře a politiky se mnoho lidí nedostalo dovnitř, přesto se před klášterem sešlo přibližně čtyři tisíce osob. Účast politické reprezentace byla minimální.[zdroj?] Ivan Martin Jirous se k tomu vyjádřil slovy: „Nasralo mě, že mu nebyl Havel ani na pohřbu, když na Hradě přijímá takový kreatury jako Jacksona!“[11] Jediný vyslaný reprezentant Hradu Ivan Medek při projevu prohlásil: „...Karel se mýlil, když se domníval, že ti, které kritizoval, ho nemají rádi,“ načež se z publika ozvalo několik výkřiků: „Lžete!“[12][13][14] [15]

Karel Kryl je pochován na Břevnovském hřbitově.