Přejít na výpis diskuzí

Na lidská práva v Turecku chvili zapomeňte. Začal tam platit výjimečný stav

21.7.2016 18:28
91 příspěvků

V Turecku platí od čtvrtka výjimečný stav. Zvláštní režim, který bude trvat tři měsíce, vyhlásil ve středu prezident Recep Tayyip Erdogan, parlament ho později schválil. Zvláštní režim umožní vládě ještě tvrději zasáhnout proti účastníkům nezdařeného pokusu o převrat a jejich stoupencům.

Pokud chcete přidávat komentáře, musíte se:

Registrovat nebo Přihlásit
  • NI (tank)
    • Tank NI (zkratka ruského na ispug, doslova pro strach, také oděský tank či hrůzný tank) bylo improvizované obrněné vozidlo sovětské armády, založené na zemědělském traktoru STZ-5. Tank byl vyráběn v Oděse v prvních letech Velké vlastenecké války. Byl zamýšlen spíše k zastrašení nepřítele.

      Byl vyráběn na okraji Oděsy dělníky z tamních továren. Postup úprav byl víceméně následující: na traktor STZ-5 byla připevněna velká kovová bedna a otočná věž s dělem nebo kulometem. Výzbroj obrněného vozidla se mírně lišila, někdy celá věž pocházela z tanku T-26, někdy pocházely z jiných obrněných vozidel. Pancíř byl jakýmsi „sendvičem“ z tenké vrstvy námořní nebo jiné vysoce kvalitní oceli a potahu ze dřeva či gumy na ochranu proti méně účinným zbraním. Vozidlo tedy nebylo podobné žádným jiným obrněným vozidlům a také při pohybu vydávalo příšerný hluk.

      První vozidlo opustilo továrnu 20. srpna 1941. Ještě před první bitvou, v níž byla tato vozidla užita (1. září na okraji města) byla postavena dvě další vozidla. Když němečtí vojáci viděli neobvykle vypadající hlučné stroje pohybující se směrem k nim, okamžitě ustupovali do počátečních pozic. Tanky se také brzy stáhly, aby se uchovalo jejich tajemství.

      Ačkoli se tanky pohybovaly rychlostí jen asi sedmi kilometrů v hodině, byly schopny ustát palbu z lehčích zbraní. V druhé polovině září byl jeden celý prapor vybaven tanky NI. V jedné z pozoruhodných epizod vstoupily tyto tanky do vesnice obsazené německými vojsky a odvlekly s sebou 24 německých děl.

      Bylo vyrobeno celkem 68 tanků NI.
  • KV (tank)
    • KV (též Kliment Vorošilov) je označení řady sovětských těžkých tanků pojmenovaných po maršálu Vorošilovi. První stroje začaly být zařazovány do výzbroje na přelomu let 1939-1940 a ve své době představovaly nejtěžší a nejlépe pancéřovaný tank na světě. Ještě v roce 1941, při zahájení operace Barbarossa, neměl Wehrmacht žádný tank, který by se mohl strojům řady KV postavit v boji a ohrozit je.

      Tank KV měl ovšem i své nevýhody, zejména pak pomalost, neohrabanost a relativně krátkou životnost u některých klíčových součástek pohonné soustavy. Velkou slabinou byla též v pozdější fázi války obecně nevyhovující výzbroj. V roce 1943 byla koncepce tanků řady KV opuštěna a nahrazena novou, podstatně odlišnou řadou IS (Josif Stalin), která však byla zkonstruována tak, aby se v ní dala použít řada dílů z KVéček, což je zřejmě důvodem, proč se někdy uvádí, že stroje IS jsou pokračováním řady KV. Je paradoxem, že slavný těžký tank KV vznikl jako původně nezamýšlený vedlejší produkt vývoje dvou jiných, nepříliš slavných, tanků. Vše začalo roku 1938 kdy sovětští konstruktéři pracovali na projektu nového stroje, který měl nahradit zastaralý a ne příliš úspěšný tank T-35. Projekt, který se v hlavách konstruktérů zrodil, počítal s vícenásobnou výzbrojí rozmístěnou do tří tankových věží. Když byl model třívěžového stroje předveden Stalinovi, začal z něj generalisimus sundávat věže a ptát se přítomných konstruktérů co by to znamenalo. Dostalo se mu odpovědi, že by se snížila hmotnost stroje ale také počet jeho zbraní. Tak byl nakonec projekt nového tanku schválen jako pouze dvouvěžový a roku 1939 začaly dva konkurenční týmy pracovat na výrobě prototypů označovaných SMK a T-100.

      Mladý konstruktér Ž. J. Kotin, který pracoval na vývoji zmíněného tanku SMK, se zaštítil Stalinovým nápadem na snížení počtu věží a začal prosazovat vývoj ještě třetí varianty nového těžkého tanku, která by nesla pouze jednu věž. Kotin si totiž uvědomoval, že vícevěžové tanky jsou slepou uličkou vývoje a jejich jediná výhoda, tedy vícenásobná dělostřelecká výzbroj, je bohatě převážena nevýhodami jako je velká hmotnost, složitost konstrukce a vysoké výrobní náklady. Stalin jednověžovou variantu schválil a 27. února 1939 bylo rozhodnutí posvěceno také oficiálním rozkazem číslo 45ss. Kotinovi tak teoreticky nestálo nic v cestě. Ovšem aby mohl soutěžit s konkurenčními SMK a T-100, musel i jednověžový stroj splnit zadání a být vyzbrojen dvěma děly. Zbývala tedy samozřejmě jediná možnost a to instalovat obě zbraně do jediné věže.

      V leningradském závodu S. M. Kirova souběžně probíhal vývoj jak tanku SMK, tak jeho jednověžového konkurenta, který získal označení KV. Za těmito písmeny se skrývaly iniciály mocného sovětského maršála Klimenta Vorošilova. Vedoucím konstrukce tanku KV byl jmenován N. L. Duchcov. Vývoj stroje proběhl doslova v rekordním čase. 1. února 1939 (tedy ještě před oficiálním schválením) byly zahájeny projektové práce, 7. dubna byl hotov technický projekt a maketa tanku a 1. září byl zkompletován první prototyp a byly zahájeny jeho tovární zkoušky.
  • IS (tank)
    • IS (též JS či Josif Stalin) je označení řady sovětských těžkých tanků, která byla pojmenována po Stalinovi. Do výzbroje Rudé armády začaly být tyto stroje zařazovány v roce 1943 jakožto náhrada za zastaralé a pro další vývoj neperspektivní tanky řady KV. Byly odpovědí na německé tanky typu Tiger a Panther a to v mnoha ohledech velmi povedenou. Poprvé byly tanky IS-1 nasazeny v Korsuň-ševčenkovské operaci.
  • Car tank
    • Car tank (rusky Царь-танк) jinak také Lebeděnkův tank (танк Лебеденко) či Netopýr (Нетопырь) bylo kolové obrněné vozidlo experimentální konstrukce navržené a zkonstruované v Rusku inženýrem Nikolajem Lebeděnkem a jeho spolupracovníky mezi lety 1914–1915.
  • BT (tank)
    • Zkratkou BT (z ruského Быстроходный танк - rychle jedoucí tank) se označuje řada lehkých rychlých tanků Rudé armády používaných ve 30. a 40. letech 20. století.

      Vzorem pro tyto tanky byl lehký americký kolopásový tank Christie M1931 a Christie M1932 a vyvinutý americkým vynálezcem Johnem Walterem Christiem. Byl poháněm motory Mikulin M-5, který vyházel z amerického Liberty[1] a Mikulin M-17, který vycházel z německého BMW VI.[2][3][4][5] Zajímavostí u těchto tanků je, že mohly jezdit i bez pásů.

      Pro vývoj nové řady tanků inspirovaných Christiem byla zřízena zcela nová konstrukční kancelář, která byla součástí charkovského závodu ChPZ pod vedením S. A. Ginzburga a N. M. Toskina.

      Oba prototypy přišly do ChPZ v lednu 1931 a byly označeny jako Original I a Original II (někdy jsou označovány jako BT-1, podle jiných pramenů je však toto označení vyhrazeno pro 350 strojů var. BT-2, které dostaly namísto kanónu dvojkulomet DT ráže 7,62mm). První stroj prošel zkouškami a druhý stroj byl rozebrán za účelem studie jeho konstrukce. Prototypy se staly základem prvního sériově vyráběného tanku, který obdržel označení BT-2.
  • Antonov A-40
    • Antonov A 40 KT (Krylja Tanka) byl projekt „létajícího tanku“ s namontovanými křídly a kormidly. Kancelář O. K. Antonova se tímto začala zabývat již roku 1941, kdy byl vznesen požadavek na užití tanku při vzdušně-desantních operacích. Závažnost rozhodnutí byla posílena po vzniku velkých partyzánských jednotek roku 1942, kdy je bylo nutno vybavit bojovou technikou. V létě roku 1942 byl sestrojen stroj, který se skládal z lehkého tanku T-60, na kterém byla připevněna dvouplošná křídla, ocas a kormidla. Tento hybrid byl tažen těžkým bombardérem Tupolev TB-3. V září roku 1942 probíhaly zkoušky, při kterých se ukázalo, že výkon bombardéru je pro tažení „létajícího tanku“ nedostatečný. Kromě toho se vyskytly další problémy. Vhodným letounem k tažení se ukázal Petljakov Pe-8, ovšem těchto letounů mělo sovětské letectvo nedostatek a navíc je užívalo k bombardování vzdálených cílů. Ze sériové výroby A 40 KT nakonec tedy sešlo.

      S myšlenkou létajících tanků experimentoval ve 30. letech také americký konstruktér John Walter Christie.
  • Milovice – sovětské stavby v Milovicích
    • Dislokace početné sovětské posádky v Milovicích kladla nároky na kulturní vyžití a sociální a zdravotnické zajištění ruského obyvatelstva. I tyto budovy mají své „příběhy“. Řada z nich však byla po odchodu sovětské armády postupně likvidována. Dílem proto, že jejich kvalita nebyla ani vzdáleně odpovídající našim standardům, dílem pro jejich morální původ. Některé ze zmiňovaných budov už nestojí nebo slouží jiným účelům.
  • Jak jsem studoval v SSSR

    Stravování v Sovětském svazu v osmdesátých letech minulého století by mohlo být námětem na román. Tedy na hodně nechutný postmoderní román, který bych si asi nekoupil, zvláště po osobních zkušenostech.
    Tamní studenti nepoznali dobrodiní menzy a pokud chtěli hotové jídlo, museli vzít zavděk všeobecnými jídelnami, zvanými "stolovyje" (počeštěně "stolovky"), kterých bylo všude hodně a které byly levné, čímž ovšem výčet jejich pozitiv končí.
    Jednalo se o klasický bufáč, kde jste si vzali tác, postupně na něj naložili vybrané talířky a u pokladny zaplatili.
    Nicméně už 50 metrů od stolovky jste ucítili nezaměnitelný odér hnijící zeleniny, přepalovaného tuku a vařených vnitřností, který po vstupu do zařízení tak zintenzivněl, že slabším povahám zvedal kufr. Ovšem, když má člověk hlad, vydrží ledaco, postupně jsme si zvykli.
    Sortiment stolovek nepodléhal žádným změnám nebo sezónním výkyvům.
    • Od té doby nemám pochybnost, že tento národ pokurví všechno, na co sáhne.
      Dostáváme se k další neméně zajímavé oblasti a tou bylo místní zdravotnictví.
      Já jsem naštěstí žádnou větší chorobou během svého pětiletého pobytu netrpěl (ťuk-ťuk), což mi asi zachránilo život, ovšem pár českých nešťastníků, kteří okusili na vlastním těle vyspělé sovětské zdravotnictví, by se našlo. Banální operace slepého střeva byla pro jednoho zhýčkaného Čecha takřka osudová. Slepák jej totiž chytl v Kazachstánu na brigádě a když jej dovezli asi 400 km do nejbližší nemocnice, kterou představoval nám důvěrně známý skládací "teskáč" z českých staveb (který tam asi nechali naši plynaři při stavbě plynovodu Sojuz) a vykonali na něm operaci, musel se pak doléčovat asi 2 roky u nás, protože mu rána zhnisala, museli jej znovu otvírat, přidaly se další komplikace, prostě tragédie.
      Pak nám vyprávěl, jak v "nemocnici" leželo na jedné posteli i více nemocných, jak byli v jednom pokoji rodičky se žloutenkáři a jak měla sestra napíchané jehly v kapsičce pláště a vždy si pro inijekci vybírala tu nejméně špinavou.
      Já měl s nemocnicí jednu zkušenost spíše humornou.
      Čekal jsem na chodbě, už nevím v které záležitosti, asi jsem přišel pro nějaké potvrzení, kterých bylo potřeba vždy hodně, seděl jsem a modlil se, aby ten pán, co byl vedle mně, neměl lepru, ačkoliv všechny příznaky tomu nasvědčovaly.
      Vtom však zpoza rohu přiskákala mezi nás žába. Opravdový statný skokan!
      Všichni přítomní jí napjatě pozorovali a žába dále mířila mezi námi směrem k východu z budovyPak však prošla kolem sestřička, nevšímavě žábu minula, jdouc zřejmě za mnohem vznešenějšími úkoly. Jeden z pacientů jí však upozornil na prchajícího obojživelníka.
      Sestra pravila: "Ha, zřejmě jim utekla z laboratoře", došla pro hadr, ten přes žábu přehodila a pak na hadr vší silou dupla jehlovým kramflekem. Načež hadr se zbytky žáby sebrala a odešla.
      • Jak to tak popisuješ, tak v té době už tam fungoval McDonalds, KFC...?
    • Ohledně masa mám ještě jednu hodně šokující vzpomínku.
      Zmiňoval jsem už místní touhu všech kuchařů hned veškeré maso rozemlít a "vylepšit" jej dalšími ingrediencemi. Dělalo se to proto, že masa bylo málo a takhle jej bylo alespoň opticky více.
      Jednoho dne jsem se ovšem zúčastnil místní svatby. Jeden Slovák, náš kolega za školy, si bral místní děvuchu z městečka, asi 150 km od Kyjeva. Musel, pochopitelně.
      Při přípravách se mi svěřil, že rodiče nevěsty prý píchli na svatbu prase, takže se máme nač těšit.
      Svatba byla grandiózní, svatebčanů asi 80, stoly se prohýbaly pod mísami s jídlem i pod láhvemi od minerálky, naplněnými samohonkou (byla prohibice!), avšak ať jsem hledal, jak jsem hledal, voňavé masíčko nikde. Učinil jsem tedy dotaz na ženicha a ten mi se smutnou tváří oznámil, že místní umělci rozemleli celé prase do karbanátků. Kompletně celé, včetně panenky, kýt, vnitřností, hlavy a snad i kopyt.
    • Středobodem menu byl tzv. "šnícel".
      Jenom SSSR neznalý středoevropan by se domníval, že se snad jedná o řízek. Byl to karbanátek, tedy z mletého čehosi. Vstupní ingredience jsme raději nezkoumali.
      Ovšem zase si nesmíte představovat náš karbanátek, který, když se udělá dobře, není vůbec špatná věc. Ruský mužik udělal všechno pro to, aby karbanátek co nejvíce zprznil a znechutil. Především jej nesmažil, ale dusil. Přimíchal do něj spoustu jiných věcí, který samy o sobě zřejmě nebyly jedlé.
      Ale vrchol všeho nastal vždy v úterý, kdy byl jednotně ve všech stolovkách "rybnyj den" a nesmělo se prodávat nic, co nesmdělo rybinou, takže do milých karbanátků přidávali rybí moučku. Všichni jsme tento výtvor ochutnali jenom jednou a jako zkušenost nám to bohatě stačilo.
      Přílohou byla většinou pohanková kaše, málokdy kaše bramborová. Pokud byla přílohou kaše bramborová a karbanátek byl prost rybiny, občas jsem si jej dával - přesně do té doby, než jsem náhodou uviděl na dvoře zásilku brambor pro jednu stolovku, kterými by u nás jezeďáci nekrmili ani prasata.
      Kupodivu docela jíst se dalo menu č.2 - krupicová kaše. Byla jen s máslem, tak jsme si z Čech vozili Granko a vylepšili jsme její chuť trochou kakaa.
      Další menu bylo již studené. Jedlý byl tvaroh s cukrem a smetanou, pár kousků pečiva - ale zase jen do té doby, než naše kolegyně našla v jednom keksu zapečenou vosu. Mimochodem, po roce studium opustila z důvodů zdravotních.
      Prostě raději jsme si vařili sami, i když sortiment obchodů s potravinami byl na tom s pestrostí obdobně. Naštěstí jsme bydleli na koleji a s námi místní študáci z vesnic. Ukrajinští sedláci si přece jenom uměli sem tam něco vypěstovat a místní věru nebyli škrti a rádi se podělili. My jsme jim za to zase občas přivezli za "západu" nějaké nedostatkové zboží. Těmito cestami se k nám občas dostal i špek nebo kus normálního masa na guláš.
  • EUSA ma lidská práva v Turecku zapomenou a přivřou oči. Pohodička, vždyť Turek je kamarád. Ale Putin, to je jiná. Rusko budeme dehonestovat i kvůli špatnému podnebí. *15*
    • souhlas zlej trolle, ty jsi tady šéf, co se týká fixlování s bodováním tak si typický smradlavý rus *15* *15* *15*
  • když zlotřelí rektoři zdejších vysokých škol začínají nabízet pracovní místa profesorům z Turecka.Zdálo se že studovaný člověk s tituly bude mít racionální názory a rozhodnutí.Rektor Univezity karlovy musí být pořádné mačo.Tak tady nejsou peníze na nic těžko se vybojovaly peníze na platy učitelů.A hlupáci - jinak je nelze nazvat reálně mudrují, že je tady pozvou aby učili.V turečtině.S ubytováním plnou penzí a profesorským platem!A lidi zaplaťte to.Ať vypadáme pěkně!Hochu že nezajdeš někdy mezi lidi.Nebo to přednes veřejně.Uvidíš .......
    • Co se Turčínům nepovedlo pomocí ohně a meče, to se jim povede pomocí našeho multi-kulti.

Pokud chcete přidávat komentáře, musíte se:

Registrovat nebo Přihlásit