U soudruha předsedy KSČM už nemůže nic překvapit, nicméně tato zcela drzá lež je hodně za hranicí. Je smutné, že někoho takového si naši poslanci zvolili za místopředsedu Poslanecké sněmovny.

V jednom rozhovoru pro Parlamentní listy šéf českých komunistů Vojtěch Filip prohlásil, že SSSR nikdy nikoho vojensky nenapadl. To, že náš vrchní soudruh je usvědčeným lhářem, je známou věcí. Už dříve mu redaktoři MF DNES dokázali, že jeho řečí o tom, že za komunistické vlády u nás nebyl nedostatek toaletního papíru, jsou pouhými výmysly a doložili to zprávou ze zasedání předsednictva ÚV KSČ, které se tímto problémem zabývalo.

Nyní si ovšem dovolil dost. To, co řekl, je tak nehorázným výmyslem, za který by měl být citelně potrestán. Kdyby někdo řekl, že hitlerovské Německo nikdy nikoho vojensky nenapadlo, ale bylo vyprovokováno k válečným akcím, asi by si vykoledoval přesun do psychiatrické léčebny. A soudruh Filip v podstatě řekl něco hodně podobného.

Komunistické Rusko (SSSR vznikl až v roce 1922) hned zkraje své existence začalo válku proti pobaltským republikám a Polsku, v tomto případě však nakonec bylo v roce 1920 chvála Bohu poraženo. Dále vojensky napadlo Ukrajinu, Gruzii a některé země ve střední Asii, které násilím opět připojilo ke své říši. Sovětský svaz v září 1939 jako spojenec hitlerovského Německa společně s ním napadl Polsko bez vyhlášení války. O něco později rovněž bez řádného vypovězení nepřátelství vojensky přepadl Finsko. To, že v obou případech navíc hrubě porušil mezinárodní právo, je jasné.

Slavíme a o zábavu se nám stará teplej blbec Semjon Gayínek!!!

Musí!!!






CHICHICHI !!!

Za komunistů do nás Rudé Právo cpalo horem dolem zkazky o údajných sovětských ekonomických úspěších. Ve skutečnosti však sovětské hospodářství po celou dobu trvání SSSR charakterizovala bída, chaos a trvalý nedostatek většiny druhů spotřebního zboží.

Nevýkonné zemědělství bylo příčinou opakovaných hladomorů, přičemž se nejednalo jenom o předválečné období. Ještě v šedesátých letech za Chruščova panoval v SSSR v některých oblastech hlad.

Smutnou sovětskou skutečnost drsně a bez příkras vystihuje rovněž Zvláštní zpráva 4 z šedesátých let minulého století od českých cestovatelů Hanzelky a Zikmunda, kteří tuto zemi poznali dokonale. A ti otevřeně napsali o tom, že produktivita práce v SSSR je oproti USA ani ne poloviční. Jinak to být ani nemohlo, když například v Kazachstánu zůstávaly nesklizeny i dvě třetiny obilnin, atak tomu bylo i jinde v celé zemi.

Dále oba cestovatelé viděli na vlastní oči, jak na cestě mezi Alma-Atou a Taškentem potkali 84 kombajnů, z čehož jich v akci bylo jen 14, ostatní ve dne a ideálním počasí stály.
Další zápisy jsou rovněž tristní. „V roce 1950 byl otevřen železniční most přes Angaru na tamní nové trati. Ale o pět let později byla trať i s mostem odsouzena k zaplavení. Překotně se postavilo 240 km trati Bratsk-Železnogorsk, po níž však rychlík nemůže jet rychlostí větší než 25 km/h....

Další sovětskou lží byla údajná péče o chudé a vyrovnávání tzv. třídních rozdílů. To vyvrací spousta děl ruských autorů. Tak například v knize Mechlis Jurij Rubcov přibližuje přepychový život komunistického funkcionáře a Stalinova poskoka Lva Zacharoviče Mechlise. Ten bydlel s rodinou v přepychovém čtyřpokojovém bytě v centru Moskvy a v létě třiadvacátého roku poslal svoji ženu na chatu do Stříbrného Boru - luxusního letoviska, kde, jak Rubcov výstižně napsal, starou šlechtu vystřídala nová.

Obyčejní chudí lidé v komunistickém ráji ale hladověli a po milionech umírali. Otřesné svědectví podává bývalý vězeň gulagu Ivan Soloněvič, autor vynikající knihy Koncentrační tábor Rusko. Hned v úvodu píše: „Vzpomínám si na strašnou moskevskou zimu v letech 1929 – 1930, kdy Moskva, samozřejmě ta obyčejná, neoficiální Moskva umírala hladem a umírala zimou.“

Asi nejděsivější horor popisuje Soloněvič v kapitole Děvčátko s hrncem zmrzlé polívky. „Hned od samého rána, ještě před odchodem trestanců do práce, a večer, během jídla, postávaly před našimi stany desítky otrhaných vesnických děcek, žebrajících o zbytky. Bylo to absurdní vidět děti „svobodných občanů“ žijící ještě ve větší nuzotě a chudobě než my, vězni na nucených pracích, kteří jsme přece jen každý den dostávali svých půl funtu (1 funt = asi 400g) chleba, zatímco vesničané neměli ani těch půl funtu.“

Autor dále popisuje scénu jak malá holčička po něm muklovi zoufale žadonila o hrnec zmrzlé polévky, který se pokoušela zahřát na holém podvyživeném těle s ostře vyčuhujícími žebry. „...najednou mně došlo, že děvčátko chce teplem vyhládlého těla rozehřát půlpudovou (1 pud = 16,38 kg) kouli zmrzlé odporné polívky, a i když to bylo spíše žrádlo pro prasata, pro ni představovalo alespoň nějaké jídlo....Ne, ani kdyby se opravdu podařilo vybudovat takový ráj na těchto kostřičkách, tak tento ráj nechci“

A jak takové sovětské zemědělství ve skutečnosti vypadalo? Stačí se začíst do knihy V zajetí Stalinismu, ve které brněnský spisovatel Čestmír Jeřábek přibližuje čtenářům formou deníků své zkušenosti z let 1948 – 1958.

V roce 1956 mimo jiné popisuje své zážitky z cesty do SSSR a je to vážně síla. Tak 11. srpna jeho výprava cestovala vlakem po široké matičce Rusi a Jeřábka zaujala šedivá dřevěná stavení s doškovými střechami. Ovšem bomba přišla později! „Naši horliví pozorovatelé u oken vagonu glosují výkřiky spontánního údivu, když spatří na kolchozním lánu ženy, sekající obilí srpy, nebo skupinu venkovanů, mlátících na otevřeném poli obilí cepy – to jsou pro naše lidi první neočekávaná překvapení.“

To nepotřebuje komentář, čeští návštěvníci byli hodně překvapeni, když se setkali se skutečným Sovětským svazem. Jeden můj známý navštívil onu zemi, kde, v podání rudého lháře Julia Fučíka „zítra již znamená včera“, na počátku osmdesátých let a byl vyděšen z velkého množství žebráků, kteří se houfovali hlavně před několika málo funkčními kostely, které ještě zbyly. Obchody byly prázdné, ruské hospodyňky stály fronty na oporně vyhlížející flaksy masa. Náměstek ředitele brněnského Lacrumu a komunista tehdy prohlásil, že Sovětský svaz je jedna velká katastrofa.“

Znovu se člověk musí ptát, v čem, že na to měl být SSSR vzorem? Snad v tom, jak přivést kdysi obilnici Evropy Ukrajinu ke hladomoru a v padesátých letech sklízet obilí srpy a mlátit je cepy. A prosím vás nezkoušejte na mně rudoši vaše povídačky o II. světové válce, bylo už jedenáct let po ní a takovou otřesnou zaostalost to neomlouvá.
Ten kdo obdivuje nouzi a neschopnost je mimořádný idiot, a o komunistech to tedy platí měrou vrchovatou. Ve skutečnosti pravdivé bylo heslo: „Se Sovětským svazem přišla bída na zem.“

současné Rusko je stejně nebezpečné svému okolí, jako býval SSSR. Dokazují to okupace Podněstří, Abcházie, Jižní Osetie a Krymu, dále pak rozpoutání konfliktu na východě Ukrajiny a opakované provokace vůči Pobaltí. Poslední z nich je únos důstojníka estonské tajné služby Estona Kohvera, který měl mimo jiné dokázat, že ruská tajná služba FSB je spojena s mafiánskými kriminálními pašeráckými gangy. Ale tomu se budu věnovat v některém z příštích blogů.

Varující rovněž je, že Moskva se snaží falšovat své dějiny a hájit komunistickou éru. Jedním z důkazů toho je, že ruská státní televize natočila dokument, který obhajoval srpnovou okupaci naší vlasti, při které bylo jen v prvním měsíci zavražděno více než sto československých občanů. Tuto neblahou skutečnost potvrzuje i statečný bojovník s rudou totalitou Michas Kukobaka, který v médiích protestoval proti proměně muzea gulagu v Permu, kde průvodci nyní nesmí mluvit o politických vězních v éře socialismu.

zakomplexované a doma ušlápnuté pako se probudil. V kuchyni to neklapne hubou protože by přes ni dostal. Ale tady to webový hrdina všem nandává. A pak stačí jedna facka na ulici - a zas je normální. Tak Pojď ven na procházku, tupče.

Aktivní sovětská pomoc německým nacistům

Pobaltské republiky okupoval SSSR v roce 1940, kdy donutil tamní prezidenty jmenovat komunistické vlády připravené v Kremlu, Poté v Litvě, Lotyšsku a Estonsku nová komunistická vedení zorganizovala volby dle sovětského vzoru, které se vyznačovaly terorem vůči nezávislým nekomunistickým kandidátům a pro jednotnou kandidátku údajně hlasovalo ve všech třech případech více než devadesát procent voličů. Pravdou však bylo, jak uvádějí historici Luboš Švec, Vladimír Macura a Pavel Štol v knize Dějiny pobaltských zemí, že v Litvě dosáhla volební účast odhadem 18 – 32% registrovaných voličů. Tyto volby byly tak dokonale zmanipulované a chybějící domácí obyvatele nahradili sovětští vojáci. Čili k regulérnosti měly hodně daleko. Sovětská okupace znamenala prudké snížení životní úrovně Pobalťanů, nastal nedostatek spotřebního zboží a potravin, před obchody se objevily pro socialismus tak typické fonty. Nelze se tedy divit, že již v prosinci prvního roku okupace stávkovali proti drahotě, vynuceným přesčasům a zrušení nezávislých odborů dělníci v továrně Rudý Krull v Tallinu.

V Pobaltí také nastaly typické brutální komunistické represe, popravy, zatýkání nepohodlných lidí a jejich masové deportace na Sibiř. Nelze se tedy divit, že většina Litevců, Lotyšů a Estonců vítala v červnu 1941 německé vojáky jako osvoboditele a v protisovětských a protikomunistických partyzánských jednotkách bojovalo celkem na sto tisíc Pobalťanů. Pravdou tedy je, že velká většina obyvatel pobaltských zemí sovětskou nadvládu odmítala.

Byl to Sovětský svaz, který v roce 1939 podpisem tzv. smlouvy o neútočení se stal přímým spojencem nacistického Německa. Rudá armáda tak prostřednictvím svých vysílačů v okolí Minsku naváděla německé bombardéry na cíle při náletech na polská města. Bylo to sovětské vojenské námořnictvo, které při německém útoku na Norsko umožnilo plavidlům německé Kriegsmarine kotvit v ruských přístavech a výrazně tak napomohlo okupaci této skandinávské země. Její velitel velkoadmirál Erich Raeder za to poslal svým sovětským kolegům děkovný dopis.

Nebaví mně reagovat na výmysly komunistických aparátčíků a také to nedělám. Nyní však učiním výjimku. Nedávno se do mě v rudém plátku Haló noviny už poněkolikáté opřel bývalý komentátor Jaroslav Kojzar neblahé paměti.

Polemizoval s mojí kritikou vůdce českých komunistů Vojtěcha Filipa za jeho výrok, že Sovětský svaz nikdy nikoho vojensky nenapadl. Stačí ovšem jenom jediný moment, který vyvrací tuto komunisty vytrvale opakovanou lež. A tou je sovětské napadení Finska na podzim 1939, za které byl tehdejší SSSR označen za agresora a vyloučen ze Společnosti národů.

Co se týče Polska, tak komunistický Sovětský svaz napadl tuto zemi 17. září 1939 bez vyhlášení války, čímž hrubě porušil mezinárodní právo, protože tato země v té době z právního hlediska stále existovala. Navíc Stalinovo Rusko udělalo cár papíru z rižského míru z roku 1921 a z polsko-sovětské smlouvy o neútočení z roku 1932, které garantovaly východní hranice Polska.

Ještě ostřeji se kubánského zdravotnictví obula Dania Virgen García, která jako Dobrovolná zdravotní sestra denně navštěvovala staré a nemocné lidi, a tak věděla, že skutečnost se hodně liší od castrovských komunistických výmyslů. Když toho měla dost, stala se blogerkou, a na svých blozích zveřejňovala pravdu o chronicky nemocných, který by k vyléčení stačil dostatečný příjem vitamínů a minerálů, jenomže ty na Kubě nejsou k dispozici. Nebála se také psát o podvyživených dětech, které už ale nemají nárok na mléko, Dále zveřejňovala pravdu o kubánských psychiatrických léčebnách, ve kterých pacienti umírají hlady a zimou. Přiblížila rovněž realitu kubánských nemocnic, ve kterých se pacienti svíjí bolestí, protože nemají potřebné léky.

To samozřejmě nemohl komunistický režim jen tak nechat být. A tak ji jednoho dne odsoudili k dvaceti měsícům vězení, které tráví v jednom z nejtvrdších kubánských kriminálů. Tak mně napadá, to by bylo řevu rudých paviánů, kdyby některý ze zdejších levých blogerů šel za kritiku Kalouska na necelé dva roky na Bory mezi nejhorší kriminálníky. Ale komunisté, kteří se schizofrenně ohánějí demokracii a přitom schvalují teror na Kubě, by měli jít také za své žvásty do basy, aby si užili praktik vrahů a násilníků.