Nyní je jasné, jakými metodami u nás pracuje proruská propaganda. Lhaním a výmysly! Ondřej Mrázek ve svém blogu „Vystrčit zadek? Jde o to, na koho“ prokazatelně a vědomě lhal. Z neznámého důvodu si vymyslel, že reportér Reflexu J. X. Doležal vytrčil zadek na noční vlky na Olšanských hřbitovech a bylo to bez následků, kdežto když to udělal nějaký protiamerický aktivista ve Vyškově na americký konvoj, policisté ho zadrželi a obvinili z výtržnictví.

Jak ovšem pan Doležal přesvědčivě doložil, on na nikoho zadek nevystrčil, pouze chodil po pražských Olšanských hřbitovech v době příjezdu ruského motorkářského gangu s transparentem, na kterém v ruštině a češtině objasnil, že v našem jazyce vlk znamená rovněž zapařenou zadnici (cože je koneckonců pravda), kterou měl ale pouze nakreslenou, a na nikoho ji nevystrkoval.

A pan Mrázek tohle prokazatelně věděl. A čili se nabízí otázka, proč lhal? Jeho výmysl a hoax převzaly nejrůznější obskurní proruské weby a šířily ji jako důkaz toho, že u nás jsou utlačováni proruští aktivisté. Nyní je jasné, že Putinovi stoupenci akorát lžou a pomlouvají. Mrázek navíc evidentně a vědomě ublížil dobré pověsti České republiky, svojí vlasti. Tohle ovšem dělají pouze kolaboranti a vlastizrádci.

J. X. Doležal také u článku o tomto kremelském podfuku nechává čtenáře hlasováním rozhodnout, jestli má na Ondřeje Mrázka podat žalobu pro pomluvu nebo ho má mít na háku. A zatím to pro kolegu blogera nevypadá vůbec dobře.

1803 - Američané zabrali Indiánům Ohio.
1803 - Louisiana. V roce 1800 tajnou dohodou Španělsko předalo Francii (až do r. 1763 také ještě francouzská kolonie) Louisianu. Místo ní španělský král Karel IV. měl dostat od Napoleona část Itálie. Francouzské jednotky nebyly schopny obsadit Louisianu, i tam se už usadili Američané.
1805-1815 - Spojené státy vedly první válku v Africe - na pobřeží Středozemního moře. Do této doby obchodníci americké republiky rozvinuli značný obchod s Osmanskou říší, nakupovali tam opium za cenu $ 3 za libru a prodávali ho v čínském přístavu Canton (Guangzhou) za 7 - 10 dolarů. Mnoho opia američani prodávali do Indonésie a Indie. V první třetině 19. století USA dosáhly od tureckého sultána stejná práva a privilegia na obchod v Osmanské říši, jaké měly evropské mocnosti: Británie, Rusko a Francie.
Následně se Spojené státy pustily do boje s Británií o kontrolu nad trhy opia ve východním Středomoří. Po sérii válek k roku 1815 uvalily USA nevýhodné smlouvy na severoafrické země a tím zajistili svým prodejcům velké příjmy. Později, v 30. letech, se Spojené státy snažily dostat od Neapolského království převod do svého vlastnictví jako základnu Syrakusy, ale jejich dožadování nebylo úspěšné.
1806 - Americký pokus invaze do Rio Grande, to je na území, které patřilo Španělsku. Vůdce Američanu kapitán Z.Pike byl chycen Španěly, poté operace selhala.
1810 - Guvernér Louisiany Kleyrborn vstoupil na příkaz amerického prezidenta v západní Floridu, která tehdy patřila Španělsku. Španělé ustoupili bez boje, území přešlo Americe.
1811 - povstání otroků vedené Charlezem (příjmení otroci často nedostávali). 500 otroků zamířilo do New Orleans, po cestě osvobozovali své trpící "bratry". Američtí vojáci zabili na místě, nebo později pověsili téměř všechny z účastníků povstání.

Rusové se v poslední době dopustili několika provokací vůči pobaltským republikám. Mezi ně patří únos estonského policisty Estona Kohvera z estonského území a nezákonné zadržení litevské rybářské lodi Juros Vilkas (Mořský vlk) v mezinárodních vodách ruskou pohraniční stráží. To jsou ovšem jen dva příklady zločineckých praktik Moskvy a hrubého porušení mezinárodního práva. I to byly pádné důvody k cvičení jednotek Severoatlantické obranné aliance v Pobaltí.

Američtí vojáci, kteří jsou odhodlání bránit malé pobaltské národy proti násilnickým choutkám ruského medvěda, si zaslouží uznání. V úterý 31. března přijedou zástupci oněch vojáků do Plzně poklonit se památce svých krajanů, kteří padli v boji s nacisty. Proto protest proti jejich návštěvě ve stejný den v Plzni by byl více než nevkusný a de facto propagací nacismu. I když mezi stoupenci Kremlu a Putina je nácků více než dost.

Případní aktivisté, kteří by chtěli bojkotovat konvoj, by se dopustili trestného činu a podle toho se s nimi musí jednat. Vzorem nám může být Litva, kde místní justice a policie nedávno zahájily domovní prohlídky a masivní zatýkání proputinovských zrádců, kteří porušili zákony této země. Pobaltí dává jasně najevo, že u nich taktika ozbrojených zelených mužíků bez označení nemá šanci na úspěch. A my bychom si měli vzít z takového rázného postupu vzít příklad. Proruští kolaboranti patří na Pankrác a tím nemyslím stanici metra.

Gayínek je vzteky v hajzlu








.

Zničení Nagasaki a Hirošimy byl pouze jeden z mnoha válečných zločinů

Komunisté všude, kde uchvátili moc, vzali lidem svobodu, nedovolili demokratické volby a když to bylo potřeba potlačili odpor i za cenu brutálního násilí. Tak tomu bylo v roce 1953 v NDR údajně prvním německém státě dělníků a rolníků, kde jaksi do dělníků střílely ruské tanky, v krvi bylo utopeno i povstání Maďarů proti rudé diktatuře v roce 1956.

Socialismus to byly jeden velký podraz a nehorázná lež. Bolševici se farizejsky oháněli starostmi o obyčejné lidí, ale běda, když jim ti sami lidé dali najevo, že o ně nestojí. Pak nastal brutální teror. Nebo hlásání práva národů na sebeurčení a boje za dekolonizaci. Každý ví, že to byly další podvody v rudé režii. Sovětský svaz de facto tvořilo Rusko a čtrnáct kolonií zvaných svazové republiky. Právo národů na sebeurčení bylo pro rudé darebáky jenom cárem papíru, kterého účelově využívali. Jenomže například Litva, Lotyšsko a Estonsko okupované sovětským Ruskem jaksi byly z tohoto práva vyloučeny, stejně tak Tibet má u Číny pořád smůlu.

Je dokázané, že komunistické tajné služby podporovaly teroristy jako třeba italské Rudé brigády a německou bojůvku Frakci Rudé armády známou také jako Baader – Meinhofová.
Rovněž údajná podpora národně osvobozeneckého boje v Africe a jinde znamenala hlavně vyzbrojování krvavých zločinců, například také bojovníků alžírské národní fronty, kteří bezohledně vraždili všechny, kdo s nimi nesouhlasili včetně žen a dětí.

Nelze se tedy divit, že Západ a hlavně Američané komunistům po výše zmíněných smutných zkušenostech nevěřili lidově řečeno ani nos mezi očima a také ve Vietnamu a na Kubě s nimi proto jednali tvrdě. Zasloužili si to. Rudé režimy jsou nelegitimní, prtože se sice ihánějí lidmi, ale ve skutečnosti lidi potřebují pouze k uchvácení moci, pak už se jej na ni neptají. Se zločinci se nejedná, ti se likvidují. A stoupenci srpu a kladiva byli a jsou pro svět horším nebezpečím, než byli kdysi svého času Al Capone a jeho banda.

Bolševici povraždili na celém dvě stě milionů lidí, porušovali všechna psaná i nepsaná pravidla, zotročili celé národy, podporovali mezinárodní terorismus, který eufemisticky nazývali národněosvobozenecké hnutí, ale ve skutečnosti se jednalo o obyčejné bandity. Proto se nelze divit, že se s nimi Západ v mnoha případech vůbec nemazlil.

Sérií podvodů začal Sovětský svaz už na Jaltské konferenci, kdy národům východní Evropy slíbil svobodné rozhodování o svém osudu prostřednictvím demokratických voleb, což nedodržel. V Polsku a Maďarsku byly zfalšovány parlamentní volby pomoci machinací a zastrašování opozičních nekomunistických stran. V Československu se sice v roce 1946 konaly relativně svobodné volby do Národního shromáždění, ovšem ty byly na dlouhých čtyřicet čtyři let posledními. Pak už přišlo na řadu něco, co se volbami dá nazývat těžko.

Sovětský svaz pak provokoval svobodný svět v roce 1948 blokádou Západního Berlína, ve které utrpěl zásluhou amerického a leteckého mostu těžkou porážku. O dva roky později pak komunistická severní Korea přepadla svého jižního souseda. Důkazy o tom, že Severokorejci byli agresorem podává dopis, v němž jejich vůdce Kim Ir-Sen píše Stalinovi, žádá ho o souhlas s útokem na jih a ujišťuje jej, že Američané nemají na Korejském poloostrově žádné zájmy a tudíž nezakročí. Tento dopis je uložený v Archivu Ruské federace. Za další, jihokorejská armáda byla podstatně slabší než severokorejská a útok by z jejich strany byl sebevraždou a proti zdravému rozumu. Nakonec v souladu s mandátem OSN přišly Jihokorejcům na pomoc „modré přilby“, čili jednotky vyslané světovou organizací tvořené většinou Američanů. Jih Koreji se tak podařilo zachránit před komunistickou okupací a jeho obyvatelé mohou děkovat USA za to, že se jejich země nestala jedním velkým koncentračním táborem a mají mnohonásobně vyšší životní úroveň než na rudém severu, kde panuje hladomor a hladoví vojáci žebrají o jídlo.

Komunistické








.

Okupace v roce 1968 skutečně poškodila světové komunistické hnutí. Rozumní lidé se totiž začali ptát, co je to režim, který musí proti svým spojencům používat sílu, který si „přátelství" vynucuje silou zbraní. Nevím o situaci, kdyby americká armáda vtrhla do některé ze zemí NATO. Sovětský svaz tak učinil dvakrát a od vpádu do Polska v roce 1981 upustil na poslední chvíli.

Dá se říct, že rok okupace v roce 1968 byla pro Sovětský svaz Pyrrhovým vítězstvím, vraždění civilistů v Československu zběsilými bolševickými hordami bylo začátkem konce východního bloku. Na bodácích se jaksi věčně sedět nedá, ono to přece jenom píchá.

2011 - bombardování Libye.

Na území USA vojenské akce praktický nebyly provedeny. Téměř nikdo Ameriku nenapadl. Slavný Pearl Harbor (Havaj), který byl napaden Japonci během druhé světové války, bylo obsazené území, které Američané zpustošili v rámci "mírových sil" krátce před tím. Jedinou zemí, která útočila na Spojené státy, byla Anglie, to byla válka za nezávislost koncem 18. století. A také britský útok na Washington v roce 1814, od té doby, všechny hrůzy pocházejí z USA, které nikdy nebyly potrestány.

Jak je vidět z tabulky, Američané obecně nejsou zvyklí na lidské ztráty ve válce. Porovnání: druhá světová - mají méně než 300 000, první světová - 53 000 (ale u nás - 2 miliony), válka o "samostatnost" - 4400. Tento faktor se zdá drží je zpátky od agrese v Rusku - Yankees nejsou zvyklí na ztráty, ale u nás stále ještě najde dost "teroristů", kteří jsou připraveni vrhnout se s granátem pod tank.

Komunistické žvásty neberu moc vážně, nicméně Filipova slova o tom, jak Sovětský svaz byl úžasným mírotvorcem a zvláště prý po skončení II. světové války se neustále zasazoval o svět bez válek, považuji za rozumné uvést na správnou míru. Bolševici v úloze milovníků míru, to je jedna z největších lží v dějinách. Rudá sebranka byla vždy v souladu s Marxovým učením válkychtivá, protože revoluci, tedy ozbrojené násilí vůči lidem, bylo třeba roznést do světa.

Ale podívejme se tedy pořádně na „mírumilovné" Sovětské Rusko a později Sovětský svaz. Nejdříve je nutné zdůraznit, že všechny ty Leninovy tolik omílané dekrety o míru, půdě a Deklarace práv národů Ruska na sebeurčení nebyly nikdy myšleny upřímně, ale byl to jeden velký podvod na světové veřejnosti.

Hned po kapitulaci Německa v I. světové válce v listopadu 1918 se Rudá armáda pokusila násilně obsadit pobaltské republiky Estonsko, Lotyšsko a Litvu, avšak tehdy byla poražena. V roce 1921 pak bolševici použili klasický scénář při dobytí nezávislé Gruzínské republiky vyhlášené v květnu 1918 a jejíž součástí byla také Osetie. V Osetii hrstka komunistů založila dělnicko-rolnickou vládu a pokusila se o otevřený puč proti zákonným gruzínským orgánům. Ten byl sice ještě vládou v Tbilisi potlačen, nicméně sovětská vojska vtrhla do země a okupovala ji.

V roce 1939 pak Sovětský svaz zaútočil na maličké Finsko a utrpěl přitom téměř fiasko. Po válce v roce 1950 je Stalin nepřímým viníkem rozpoutání korejského konfliktu, když dal Kim ir Senovi souhlas k agresi komunistické severní Koreje vůči Korejské republice. Tanky Rudé armády posléze rozstřílely povstání východoněmeckých dělníků v Berlíně v roce 1953 a tři roky později masakrovaly pro změnu Maďary.
Takže rok 1968 a ozbrojený vpád do Československa nebyl v dějinách Sovětského svazu ničím ojedinělým, jak se vážně snaží tvrdit soudruh Filip.

2008 - 8. srpna. Válka v Jižní Osetii. Financovaná a připravená USA agrese Gruzie do Republiky Jižní Osetie. Na straně agresorů byli aktivní američtí vojenští poradci.

to se dalo čekat, že teplej Gayínek brzo vyměkne








.

2004 - pokus o převrat v Rovníkové Guineji, kde jsou solidní zásoby nafty. Britské zpravodajské služby MI-6, americká CIA a španělské tajné služby se snažily dopravit do zemi 70 žoldáků, kteří měli svrhnout režim prezidenta Theodore Nguema Mbasogo Obisango s podporou místních zrádců. Žoldáci byli zadrženi, a jejich vůdce, Mark Thatcher (mimochodem, to je syn známé Margaret Thatcherové!) našel útočiště ve Spojených státech.

Stalinovo komunistické Rusko se stalo jediným státem, který nedodržel slib o poválečné obnově tehdejšího Československa v předmnichovských hranicích. 29. června 1945 jsme definitivně přišli o Podkarpatskou Rus.

Toho dne to stvrdila mezistátní „dohoda“ respektive spíše vnucený diktát Sovětského svazu Československu, loupež našeho nejvýchodnějšího území- Podkarpatské Rusi, později nazývanou Zakarpatská Ukrajina. Sovětský diktátor Josef Stalin se sice v rozhovoru s čs. prezidentem Edvardem Benešem vymlouval na to, že si toto území vyžádala Ukrajina, ale to byla jedna z jeho mnoha lží. Bez souhlasu Kremlu nebyla tato změna možná. I sám Beneš později nakonec trpce přiznal, že mu komunisté včetně Stalina a Gottwalda nestále lhali a označil je za podlé darebáky.

Rusíni z toho byli zklamaní. Velká většina z nich chtěla zůstat v Československu a Sovětský svaz je vůbec nelákal. Zvláště potom, co k nim na podzim čtyřiačtyřicátého roku dorazila Rudá armáda, jejíž vojáci zde masově rabovali, loupili, znásilňovali a také vraždili. Brzy zde začaly typické sovětské komunistické represe vůči nevinným lidem, stačilo, že člověk měl jednu krávu a už byl prohlášen za kulaka. Mnozí místní lidé pak po brutálním mlácení při výsleších na NKVD s láskou vzpomínali na zlaté české četníky.

Navíc Rusové hned po příchodu na Podkarpatskou Rus porušili dohodu s čs. vládou, podle které měly být na našem osvobozeném území ustaveny československé orgány. Londýnská vláda tam sice vyslala své zástupce, ale těm sověty dosazené úřady bránily v činnosti.
Velká Británie a Francie jsou právem kritizovány za to, že připustily Mnichovskou dohodu, která nám sebrala Sudety. Jestliže jim tedy vytýkáme toto selhání, kdy naše území přidělily bez našeho souhlasu cizím státům, pak musíme ještě tvrději kritizovat Sovětský svaz, který východní část naši země uloupil sám, a tudíž nedodržel slib, že garantuje obnovení čs. republiky v předmnichovských hranicích.

2004 - Haiti. Protivládní protesty pokračovaly na Haiti po dobu několika týdnů. Rebelové obsadili důležitá města Haiti. Prezident Jean-Bertrand Aristide uprchl. Útok rebelů na hlavní město Port-au-Prince byl odložen na žádost Spojených států. Americká armáda obsazuje Haiti.

Obama je slabý prezident.

2003 - převrat v Gruzii. Přímou pomoc gruzínské opozici poskytoval americký velvyslanec v Tbilisi Richard Miles, toto bylo provedeno se souhlasem Bílého domu. Mimochodem, Miles má pověst jako hrobníka režimů: on jako velvyslanec v Ázerbájdžánu dostal k moci Gajdara Alieva, byl i v Jugoslávii při bombardování v předvečer svržení Slobodana Miloševiče, a také v Bulharsku, kdy parlamentní volby vyhrál Simeon Saxe-Coburg Gotha, dědic trůnu, který pak stál v čele vlády.

Kromě politické podpory, Američané poskytovalyi opozici i finanční pomoc. Například, nadace Sorose vyčlenila 500 tisíc dolarů pro radikální opoziční organizací "Kmara" ("DOST"). Financoval populární opoziční televizní stanici, která hrála klíčovou roli při podpoře "sametové revoluce", a říká se, že poskytl finanční podporu mládežnické organizace, která stála v čele pouličních protestu. Kromě toho, podle Globe and Mail, za peníze sorosovských organizací v Tbilisi speciální autobusy z různých měst dopravovaly opoziční posily z různých měst, a na náměstí před parlamentem byl obrovský displej, před kterým se scházely oponenti Shevardnadzeho.

Podle deníku, před svržením Ševardnadzeho v Tbilisi se zkoumaly způsoby a metody organizování masových protestů v Jugoslávii, což vedlo k odstoupení Miloševiče. Podle Globe and Mail, nejvíce pravděpodobný kandidát na příštího prezidenta Gruzie Michail Saakašvili získal právnický titul z New Yorku, a Soros s ním udržuje dobré osobní vztahy. Čečenští bojovníci, rekrutovaní do gruzínské armády, dostávají od Sorose doplnění ke své mzdě.


Více zde: http://leva-net.webnode.cz/products/americke-valecne-zlociny-za-poslednich-400-let/

Připojení k Sovětskému svazu většina Rusínů odmítala, do Rudé armády se téměř nikdo nehlásil a tak do ní byli mladí muži verbováni násilím. To byl i Mondičův případ. Ten také přibližuje situaci Rusínů, kteří se rozhodli po maďarské okupaci v roce 1939 emigrovat do SSSR. Dopadli tragicky, Rusové je považovali za špiony, zavřeli do gulagů, kde jich tisíce zemřely. Mondičův kamarád dokonce popisuje situaci, když je vedli komunističtí dozorci na nádraží do transportu a najednou stráže zjistily, že dva muklové chybí. Vyřešily to jednoduše, na cestě potkaly nějaké dva dělníky, tak je nahnaly mezi vězně a deportovaly s nimi. Počty musely sedět, jinak by strážní sami skončili v gulagu. Tohle ovšem předčilo i nacistický teror.

Mondič měl co dělat, aby působení ve SMERŠI přežil, psychicky se nezhroutil a nespáchal sebevraždu. Jeho slova mluví za všechno: „Nadšení Čechů neznalo mezí. Vítali nás jako osvoboditele, jako zachránce a dlouho očekávané hosty. Ale my jsme nepřinášeli svobodu. Nesli jsme sebou smrt, vždyť jsme smeršovci. Co je nám do těch usmívajících se svátečně oblečených děvčat a chlapců? My se musíme dostat do Prahy, zatknout tisíce lidí a potom je vyslýchat, mučit a nakonec zabít. Zabít“

Ano, Mondič to sám přiznal. Rusové nám nepřinesli svobodu. Smeršovci stejně jako gestapáci při výsleších brutálně mučili Čechy, Slováky a Poláky, často dřívější hrdiny protinacistického odboje. Ti na následky zvířecího zacházení v mnoha případech umírali. Na to Rusové neměli žádné právo, protože tito lidé spadali pod jurisdikci místních orgánů. To dokazuje jedno, že se u nás nechovali jako osvoboditelé, ale noví okupanti. Rusové zavraždili a unesli z východní Evropy do gulagů desetitisíce lidí. Nacisté a komunisté byli, jsou a budou stejnými zločinci.

Tuto knihu doporučuji vřele každému, který má zájem dozvědět se pravdu o tom, jak „osvobození“ Rudou armádou u nás v roce 1945 ve skutečnosti vypadalo.

Kniha SMERŠ Rok v táboře nepřítele od Nikolaje Siněvirského rozbijí napadrť tvrzení, že Sovětský svaz nás v roce 1945 nezištně osvobodil. Rusové totiž u nás řádili stejně jako předtím nacisté.

Michail Mondič, rodák z Podkarpatské Rusi, z vesnice Nankova nedaleko Chustu, používal krycí jméno Nikolaj Siněvirskij, aby zmátl sovětské komunistické úřady. Kdysi totiž studoval v Praze a stýkal se s tamními ruskými emigranty. Tato publikace, kterou letos vydal Ústav pro studium totalitních režimů v Praze, je vlastně Mondičovým deníkem z let 1944 – 45. Dotyčný v té době sloužil v zvláštních jednotkách sovětské kontrarozvědky Smerš (zkratka z ruštiny směrt špionam), které se vyčlenily z NKVD, jako překladatel. Uměl totiž plynně více jazyků, mimo jiné česky, slovensky, polsky, rusky, německy a tak jej ruští vyšetřovatelé potřebovali k tlumočení při výsleších.

Já jsem Mondičovy zápisky přečetl jedním dechem za několik hodin. Autor popisuje situaci na Podkarpatské Rusi krátce po příchodu Rudé armády a v podstatě vyvrací tézi o příchodu osvoboditelů. Tato někdejší součást Československa se stala nebezpečnou oblastí, ve které Rusové vraždili a přepadali místní obyvatelstvo, loupili, kradli a znásilňovali místní ženy.